Štěrk pod mýma okopanýma teniskama nepříjemně křupal. Příznaky večera mi naháněly mráz po zádech. Ale já stejně nepřestala chodit. Nemohla jsem domů. Byl tam Tayler, byla tam Theresa, byla tam máma. Bylo tam hrozně moc lidí, a to je v tomhle momentě to, co potřebuju nejmíň. Lidi, kteří by se mě neustále ptali, jestli jsem v pořádku. Samozřejmě, že nejsem. Ale jak jim můžu vysvětli proč? Tayler by měl okamžitě radikální řešení a odmítal by se ho pustit. Theresu tímhle rozhodně nechci zatěžovat. A máma? Chudák máma je ze všech tří nejmíň v obraze.

Příchod desáté hodiny mě přesvědčil, že na to, abych se sama potulovala po ulicích, je Berhamsko až moc nebezpečné. Strach z venku předčil strach z domu, a tak jsem se pomalým, loudavým krokem vydala směrem k domu.

Nejspíš by mě děsilo mnohem míň, kdybych potkávala nějaké lidi, než když jsem nepotkávala nikoho. Samotu sice poslední dobou preferuju, ale ne takovouhle samotu. Ne, když člověk ví, že doopravdy není sám. Jen ostatní nevidí.

Zabouchla jsem za sebou domovní dveře a okamžitě jsem zamkla, za což jsem si okamžitě vynadala, protože jsem mámě neoznámila, že přijdu takhle pozdě večer, a rozhodně jsem nechtěla, aby na mě ještě je všemu začala řvát.

Potichu jsem si sundala tenisky a v ponožkách jsem se co nejnenápadněji proplížila ke dveřím od obývacího pokoje. Viděla jsem přes rozrušené sklo, že za ním běží televize a na gauči sedí dvě postavy - téměř jsem si oddechla. Theresa a Tayler.

Otevřela jsem dveře co možná nejvíc potichu to šlo. Nevšimli si. Byli ke mně zády, takže jsem měla perfektní možnost dostat se na schodiště bez toho, aby mě vůbec zaregistrovali. Chvilku jsem se pozastavila a můj pohled přistál na obrazovce televize. Okamžitě jsem poznala, co je to za film.

Zápisník jedné lásky.

A hned na to se mi vybavilo jen jedno jméno. Connor.

Sledovala jsem, jak Tayler Therese omotal jednu ruku kolem ramene a láskyplně si ji k sobě přitiskl. Ta se zahihňala a věnovala mu krátkou pusu na rameno.

Vypadali tak šťastně. Je nic netrápilo. Žádný komentáře. Žádný připomínky. Žádný cizí lidi, kteří by se jim snažili rozdrtit vztah. Jen on a ona. Tak to má být. Tak je to správně.

Vyletěla jsem nahoru po schodišti, nezajímalo mě, jestli se prozradím, nebo ne. Nechtěla jsem tam být s nimi v jedné místnosti. Nemohla jsem se dívat na to, jak oni můžou být šťastní a já ne. Já se musím vždycky topit v slzách.

Mým útočištěm byla postel. S vervou jsem popadla pokrývku, opřela se o pelest a zapadla do rohu postele. Deku jsem si omotala kolem sebe a schovala se pod ni, jako kdyby mi zrovna ona dokázala poskytnout ochranu vůči okolnímu světu. Neposkytla.

Opět jsem si vzpomněla na Connora a na to, jak jsme se právě do tohohle rohu schovávali my dva. Tehdy nás ještě nic netrápilo, jen jsme si hráli na to, že jsou všichni proti nám. Ale teď... Teď jsou všichni jenom proti mně.

Ani nevím jak, ale za malou chviličku jsem už měla mokré tváře. Jakobych si to všechno uvědomila - vyhazov, hádka s Connorem, nenávist od všech tam venku. Nechala jsem se zaplavit vzlyky a celou dobu jsem kousala do polštáře, aby mě nebylo slyšet. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že tu brečím. Bylo to pro mě momentálně až moc ponižující vzhledem k mé hrdosti. Nebyl to nejlepší pocit.

---

Ráno mě našla matka plačící s hlavou v šatníku. Přesně to, co jsem nechtěla, aby se stalo. Opatrně, jako kdybych byla z porcelánu, položila své ruce na má ramena a přinutila mě tím narovnat se. Dívala se na mě, jako na týrané zvíře a rozhodla, že takhle nemocná nemůžu jít do školy. Nevěděla jsem, že jsem vypadala až tak slabě, že to připomínalo nemoc, ale do školy jsem nešla. Stejně by to bylo ještě větší utrpení.

Přemýšlela jsem, jaký je rozdíl mezi současným mnou a minulým mnou. Tehdy, před pár měsíci, bych určitě využila prázdného domu, abych si někam zašla. Do klubu bylo moc brzo, tak bych nejspíš zvolila nějakou kavárnu. Rozhodně bych se snažila, abych co nejdřív vypadla. Nelehla bych si, jako teď, do postele a neodmítala vylézt.

Pohled mi padl na tašku od Victoria's Secret položenou v rohu místnosti a napadlo mě, jestli ji náhodou nemám vrátit. Nezasloužím si to. Před pár měsíci bych z toho byla nadšená a nosila to co nejčastěji, hlavně na tělocvik a ke Connorovi, ale... Já nevím. Dneska... Jako kdybych byla úplně jiný člověk. Navíc Theresa s Taylerem za ten dárek museli utratit strašně moc peněz, a to se mi nelíbí. Radši bych byla, kdyby mi místo toho koupili plyšáka, které už stejně nesbírám.

---

Několikrát jsem se neúspěšně pokoušela usnout. Neustále mě ale strašila jedna věc - rozbitý telefon zlověstně položený na nočním stolku. Sledovala jsem, jak se každých pár minut rozsvítil a rozvibroval, ale neměla jsem sílu ani chuť ho zvednout. Věděla jsem, že to bude zase něco hnusnýho. Něco od nich. A to jsem rozhodně teďka číst nechtěla.

A vůbec. Proč už bych nadále měla? Proč se nechávám neustále šikanovat od holek, které ani neznám? Nikdy jsem jim nic nenapsala. Možná právě teď je ta chvíle.

Odhodlaně jsem se vymrštila z postele a možná až moc s vervou vběhla do dveří Taylerova pokoje, umístněného vedle toho mého. Posadila jsem se na koženou otočnou kancelářskou židli a otevřela bratrův notebook. Okamžitě jsem do prohlížeče zadala facebook.com, přihlásila se a zavřela oči v chvilkovém strachu z toho, co mě nejspíš čeká. Ale jakmile jsem je trochu opatrně otevřela, nečekalo mě nic strašného - jen jakási umělecká fotka jedné bývalé spolužačky.

Hlasitě jsem si oddechla a opřela se do pružného opěradla bratrovy židle. Nic hroznýho se nedělo, když jsem se nedívala na ty velká čísla u upozornění. Už jsem se naučila, že když ty holky nemám v přátelích, tak mi ty zprávy nebudou vyskakovat. A oznámení si všímat nemusím.

Nasměrovala jsem kurzor do prázdného pole, abych mohla začít psát status. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tohle zvládnu.

Jestli si myslíte, že jse

Trhla jsem sebou, protože se z počítače ozval obávaný zvuk příchozí zprávy. A tahle vyskočila. Byla totiž od Leny.

Lena Kottlekie: Chcípni děvko Jacob je náš

Srdce mi vynechalo jeden úder. Lenina výhružka by mi ani tolik neublížila, kdyby k ní nebyl připojený odkaz. A už z náhledového obrázku to nevypadalo jako něco dobrýho.

Rozklikla jsem ho a rovnou mě to přesměrovalo na facebookovou stránku jednoho ze známých časopisů, který jsem kdysi, před nějakou dobou, kdy jsem byla ještě taky taková, četla taky.

Jenže nejhorší na tom bylo, že předmětem odkazu byla fotka, která přinutila vzduch zadrnout se mi v plicích.

Někdo totiž velmi trefně zachytil ten náš incident v parku. Na fotce jsem byla já se zaťatými pěstmi a nechutnou, naštvanou grimasou, jak ječím na Connora, který se tvářil zejména vyděšeně. Překlikla jsem na další, a tam už byla ta chvíle, kdy od něj odcházím že sklopenou hlavou. Byl u ní dokonce i popisek.

Fanynky Jaycoba Sherlaye (Connor Hickman) si nejspíš můžou oddechnout: Jaycob byl spatřen na ulici v jižní části Berhamu, jak se hádá se svou přítelkyní Natalie Westerwaldovou. Bude to konec jejich vztahu? Je Jaycob konečně volný pro všechny holky internetu, které ho tolik milují? Tato otázka nám sice zůstává nezodpovězena, přesto vehnala teenagerkám ale i starším dívkám trochu klidu do žil. Jaycob bude nejspíš brzo volný!

Slzy, které se mi nahrnuly do očí, mi rozostřily vidění, ale ani jsem se nenamáhala je utřít, protože jsem věděla, že přijdou další. Zaklapla jsem notebook a vypustila z úst první nekontrolovatelný vzlyk, po němž jsem si zacpala pusu rukou, aby se už taková věc nestala. Už o nás píšou i v bulváru.

Vyběhla jsem z pokoje, ale záhy jsem mezi futry vrazila do něčeho měkkého. Do něčího těla.

"Natalie," vydechl Tayler překvapeně, ale nenechala jsem ho dokončit větu, protože jsem se rychle schovala ve vedlejší ložnici a zalétla pod peřinu.

Hruď se mi zvedala a opět klesala pod mými nekontrolovatelnými nádechy, sama jsem se snažila uklidnit, protože jsem cítila, že se nehorázně klepu. Lehla jsem si na své dlaně, abych to alespoň trochu zamezila, a zakousla se do polštáře.

"Naty?" ozval se hlas za dveřmi téměř tiše, doporovázený vysokou postavou. Měla jsem se zamknout.

"Nech mě," vyšlo ze mě přidušeně, spolu s dalším vzlykem. Hádala jsem, že mě Tayler neslyšel, protože si sám otevřel. Zanedlouho jsem ucítila na matraci mírný tlak, jak si bratr opatrně sedl. Jeho ruka se lehce dotkla mého ramene, jeho prsty mě pomalu, konejšivě hladily. Jakoby Tayler tím pohybel myslel To bude dobrý, neplač, to bude dobrý.

Nebude to dobrý, Taylere. Už nikdy to nebude dobrý.