Tak jsem tu s další kapitolou! Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale každý den něco píšem a je to fakt natěsno, a já nic nestíhám :( navíc je tahle kapitola trošku kratší a... No prostě pardonnnnnn :(

Btw 70K views?! :O vy jste miláčci :3

"Docela tě obdivuju, Connore, žes to s těma krávama, co tě sledují, vydržel tak dlouho."

"Je mi to moc líto, Nat, jen musíš pochopit, že je to prostě součástí toho-"

"Je to součástí tebe! To ta tvoje stupidní sláva! Já fakt nevím, co mám teď dělat!"

V hlavě se mi nořily další a další věci, které jsem mu řekla a ani jsem to nevnímala. Slepě jsem zírala na televizi, nevnímajíc, co se na ní zrovna přehrává. Házela jsem si do pusy jeden kousek popcornu za druhým a doufala, že mě to dostatečně rozptýlí od myšlenek. Ty malá nabobtnalá zrnka mi na jazyku tvořila už ohranou a nechutnou slanou pachuť, ale já nepřestávala v jejich požírání. Ani ta reality show, co v televizi dávali, nebyla dostatečně stupidní, aby si upoutala moje myšlenky.

"Měla bys přestat, budeš tlustá," upozornil mě Tayler hravě a natáhl se k mé misce pro hrst.

"Odpal!" zavrčela jsem na něj a popadla ji tak prudce, že se malá část jejího obsahu vysypala ven. Můj popcorn.

"Vidíš co děláš," obvinil mě Tayler zamračeně, hbitě sbírajíc vysypané kousky.

"Tak si to sežer," odfrkla jsem, strčila mu misku do rukou a vyletěla z gauče i s chlupatou dekou, která byla moje oblíbená. Táhla jsem ji za sebou jako nějaký dlouhý královský plášť celou cestu až do mého pokoje, kam jsem se po Taylerově výkřiku "Vrať se, já to tak nemyslel!" zabouchla.

Sesula jsem se po kolenou na zem, kde jsem se jako tortilla zabalila do deky, až mi čouhaly jen nohy, hlavu jsem měla hluboce zabalenou vevnitř. A tak jsem díky uzavřenému prostoru dobře slyšela své rozzuřené vzlyky.

Ráno jsem se ani nesnažila vytvořit ze sebe člověka. Chtěla jsem vypadat co nejhůř, jak to jen jde - nečesané vlasy jsem si stáhla do neupraveného ohonu, na makeup můj pohled ani nepadl. Sešity jsem si nastrkala do obyčejného černého batohu, a jako věc, co mě místo roztomilých a tolik oblíbených svetříků zahřeje, jsem si vybrala jednu z Taylerových šedivých středoškolských mikin. U botníku jsem se moc dlouho nerozhodovala, sáhla jsem po kdysi bílých adidaskách a bez pozdravu jsem konečně vypadla z domu.

Nikdy jsem si neuvědomila, kolik mi makeup a výběr oblečení zabírá času. Teď, když jsem se tím nemusela zabývat, jsem šla do školy téměř po tmě. Tohle brzké vycházení má ale i jednu výhodu - vyhnu se Brittany a její skupince.

Před školou skoro nikdo nestál, jen dva lidé, kteří se spolu tiše bavili před vchodem. Lehce jsem je poznala - Samuel, vyhublý blonďák, a Meredith. Ta Meredith.

"Uhni," zavrčela jsem na ni, protože mi svým batohem blokovala cestu do školy.

"Nauč se chovat, Westerwaldová," okřikl mě vzápětí Samuel, což mě donutilo se zastavit. Málem jsem překvapením otevřela pusu.

"Prosím?" vyprskla jsem na něj, musela jsem se držet, abych na něj nezačala řvát. Nikdo jako Samuel si na mě ještě nikdy nic nedovolil.

"Říká se 's dovolením'," poučil mě povýšeně, vzal Meredith za loket a oba se vydali ke schodům, kde se zatím stihli shrozmáždit další studenti. Meredith se na mě ještě s nic neříkajícím výrazem otočila, ale potom, co ji Samuel pobídl, se věnovala už jen skupince před nimi.

Tohle se mi nikdy nestalo. Nikdy mě neponížil nikdo z nižší vrstvy. Nikdy. Vždycky jsme ponižovali my je, když tak. Ne, tohle nebylo správně. Nebo snad... Nebo snad už nejsem já ta vyšší vrstva?

Se sklopenou hlavou jsem zamířila ke své skříňce, kterou jsem s vervou otevřela. Vyměnila jsem si učebnice, nechala v ní nepotřebné sešity, a potom ji hned s třísknutím zabouchla.

"Tallie?" ozval se za mnou opatrný hlas.

S rozčileným "Co" jsem se na něj otočila. Vypadal dost vyvedený z míry, jako kdyby ho snad moje chování překvapilo.

"Nekoukej tak," štěkla jsem po něm a jedním táhlým krokem ho obešla.

"Nevěděl jsem, že tě to až tak naštvalo," nedal se EJ a brzo se zařadil vedle mě.

"Tak teď už to víš," odsekla jsem, nevšímajíc si ho. Stejně se pořád snažil upoutat mou pozornost. Tentokrát tak, že mě silně popadl za paži a stočil si mě směrem k sobě.

"Já vím, že teď to máte s Connorem nějaký divný, Natalie," zavrčel až téměř výhružně, "ale to neznamená, že se ke všem musíš chovat jako nasraná kráva. A to platí i o loserech."

Můj rozzuřený nádech se mi zasekl v plicích. "Tys to viděl?"

"Jo. A kdybych nebyl tvůj kamarád, klidně bych se k Samuelovi přidal. A teď bych si být tebou nasadil kapuci tý svý mikiny, jde Bruce."

Nedovolila jsem si už nic říct, jen jsem si poslušně přetáhla kapucu přes hlavu. Setkat se s Brucem netoužím za žádných okolností.

Ale to, že mě EJ serval neznamená, že na něj budu od teď příjemná. Přetvářka mě stojí mnohem víc energie, než vztek.

---

"Chcete do toho mlíko?" zavrčela jsem otráveně na asi třináctiletou holku stojící za pultem. Ta překvapeně zamávala svýma dlouhýma, nabarvenýma řasama a dvakrát rychle kývla. Otočila jsem se k ní zády a popadla jeden malý vánoční kelímek, protože ty se ještě nevyprodaly.

"Pomohla bys mi s tím, prosím?" ozval se napravo ode mě pisklavý hlas mé mrkvové spolupracovnice, ale dělala jsem, že neslyším, a dál jsem poklepávala do pultu vedle kávovaru. Darja se s povzdechem otočila a rozcupitala se pro pomoc k Denise, která jí ochotně podržela dva sáčky s jemně praženou kávou, aby mohla Karotka utřít stůl. Dneska kdoví proč nestršela štěstím, ani humorem, ale měla jakýsi zasmušilý výraz.

"Ptala jsem se, jestli si něco dáte, já tu nejsem jen tak pro srandu," snažila jsem se přinutit promluvit dalšího zákazníka, vytáhlého muže se slunečními brýlemi. Ty si vzápětí sundal a odhalil pár mrzutých, tmavých očí.

"Espresso."

"Fajn."

Věděla jsem, že můj přístup k zákazníkům není zrovna nejlepší, a že oni za nic nemůžou, ale ani Phillův příchod mě nepřinutil chovat se jinak.

"Můžete se už rozhodnout, pro Krista? Víte kolik lidí za váma stojí?!" rozčilovala jsem se právě, když vešel skleněnými dveřmi dovnitř.

"Natalie!" okřikl mě tónem, který jasně naznačoval, že jsem to zřejmě přehnala. Podivila jsem se, že mě to zrovna moc nevzrušuje. Jindy bych asi začala vyvádět, nebo se strachovat o svoje místo, ale dnes? Ne, dneska fakt ne.

"Pojď se mnou dozadu, prosím," požádal mě striktně. Zvedla jsem ruce nad hlavu, jakože se vzdávám a následovala ho do místnosti pro zaměstnance.

"Uvedomuješ si vůbec jak se chováš k zákazníkům?!" vyčetl mi téměř hned, jak jsem vkročila do privátu. "Chceš je od nás snad všechny odehnat? Nebo ti to je snad jedno?"

Hleděla jsem na něj stejně prázdným výrazem, jako na téměř všechno dneska. Polovinu jeho výčitek jsem ani nevnímala - šlo to jedním uchem dovnitř druhým ven. Ale jednu větu jsem zaslechla moc dobře.

"Víš co, Westerwaldová? Už mě to s tebou nebaví, máš výpověď, dokud se neuklidníš."

To mě probralo k běžnému životu. Jako kdybych se opět nadechla.

"Ale- ale-"

"Ne ale, prostě odloz zástěru a bez domů, nechci tě tady."

Zírala jsem na něj, jako kdyby to snad nevyslovil.

"Ty snad vůbec nerozumíš podnikání," zamumlal si už spíš pro sebe a odvrátil se.

Nevěděla jsem, jestli to myslí jako vtip. Jestli bych si vážně měla zástěru sundat a jít. Ale blesky v jeho očích, které se tam objevily, když zjistil, že stojím pořád na místě, mě o tom přesvědčily.

Šla jsem, přestože jsem nechtěla. Musela jsem jít.

Nakonec si udělám menší reklamu na jednu moji Short Story:
Jmenuje se S láskou, Aimee a byla bych ráda, kdybyste se na ni mrkli :) nemusíte, ale... Byla bych ráda :)