"Ty jdeš dneska ven s tím Connorem, žejo?" ujišťovala se máma raději ještě jednou. Hodila jsem nejistý pohled směrem k Taylerovi, ale ten dělal, jako kdyby nic neslyšel a pokračoval v krájení lívance. Až pak jsem se odvážila mámě odpovědět.

"Jo, jdu."

"On se teď vlastně vrátil z Anglie, ne?"

Kousla jsem se do rtu. "Jo."

Skutečnost, že se Connor neozval od doby, kdy jsem na něj tak nesmyslně vyjela, jsem ale zamlčela. Tenhle den jsme měli oba ve svém kalendáři poznačený už dlouho.

Ostatně, to byl jeho nápad. Asi dva měsíce po oficiálním začátku našeho vztahu mi bez dovolení vzal můj školní diář a zapsal do něj náhodné dny, kdy se my dva - nezáleží na tom, co se stane - sejdeme na předem určeném místě. Mě by to nikdy nenapadlo, ale Connor je specialista na takové věci. Protože se mi jeho nápad moc líbil, nikdy jsem tam nepřišla pozdě. A on tam vždycky čekal.

Teď jsem si ale vůbec nebyla jistá, jestli to platí. Zároveň jsem ho ale nechtěla zklamat tím, že bych nepřišla. Věřím, že by pak už mezi námi věci nebyly jako dřív a já bych jen nadále dokazovala, že jsem naštvaná. Doteď jsem datum vždycky přesně dodržela. Bylo by ode mě zlý, kdyby dnes ne. Navíc bych se mu nejspíš měla omluvit. Jo. To udělám.

Nádobí jsem poslušně uklidila do myčky a pomalu vyšla do schodů. Už jsem byla téměř připravená, stačilo mi si jen nějak pročísnout vlasy a doladit pár věcí na mém make upu. Connor sice tvrdí, že je mu to jedno, ale já moc dobře vím, že by se nerad promenádoval po městě s někým nenamalovaným. A navíc - kdybych se takhle nezkrášlila, byl by mezi námi velký kontrast.

Když už jsem doladila poslední linku, sedla jsem si na židli a znovu otevřela Theresinu knihu. Můj pohled ale neustále nechtěně bruslil k místu, kam jsem si odložila telefon. Kus jeho displeje vyčníval z proutěného košíku na vlásenky, kam jsem ho ještě den předtim hodila. Nedokázala jsem se soustředit na čtení bez toho, abych se na něj alespoň dvakrát za odstavec nepodívala.

Nakonec jsem to vzdala, zaklapla jsem knihu a poddala se tomu. Popadla jsem telefon do ruky, nevšímala si naprosto ničeho, ťukla jsem na malé logo Instagramu a okamžitě přejela na svůj profil. Mé prsty směřovaly na tu jedinou fotku, kterou jsem tam uložila.

Téměř bez dechu jsem začala číst všechny komentáře, které jsem zameškala.

JilesJJ0379 proboha
Meeghaan888 řekni mi, že to nejsi ty
Kiezzsa to nemůže Jaycob myslet vážně
Tere-Ssa taková obludka :D
Nae1111 nechxi bejt hnusná, ale tohle se Jaycobovi moc nepovedlo
Kor_Shea ježiš fuj
a_lessandra_fan že by se k Jaycobovi hodila víc Vickeey?
_shadow_of_love1_ rozejdi se s ním nedá se na tebe koukat
R3m___wilkinson @a_lessandra_fan žejo???
cool-heez-fandomic chcípni nikdo tě s ním nechce

Měla bys chcípnout.
I mrtvá krysa by vedle něj vypadala líp.
Přiznej si to, nehodíš se k němu.
Nezvládneš s ním chodit, je to moc náročný.
Vzdyť se podívej, jak vedle něj vypadáš - jako zoufalec.
Nevěděla jsem, že si Jaycob nachází holky na ulici.

Netušila jsem jak, ale za pár okamžiků letěl můj mobil prudce směrem k zemi. Vzteky jsem neslyšela nic, než svůj vlastní tep bušící mi do uší. Dech se mi zadrhával v plicích, unikal ven a dostával se dovnitř jen malými útržky. Chvilku jsem tam jen tak stála, hledíc na to zlato-bílé zlo ležící displejem směrem k zemi. Napadlo mě zvednout to a podívat se, jestli se tomu nic nestalo, ale věděla jsem, že kdybych to právě teď vzala do ruky, vzteky bych tím praštila znovu.

Kolena se mi začala podlamovat, musela jsem se zachytit stolu, abych se nezkácela na zem. Už jsem dýchala podstatně klidněji, ale pořád to připomínalo spíš dech rozzuřeného býka, než normálního člověka.

Trvalo mi nejméně deset minut, než jsem se dokázala uklidnit natolik, abych telefon ze země zvedla bez další újmy na jeho zdraví. Moje hrubé zacházení si ale na něm podepsalo svou daň - přes půlku displeje se táhly rovnou dvě husté pavučiny z prasklin. Ale i tak k mému překvapení pořád fungoval.

"Natalie!" zavřeštěla máma z kuchyně, "přijdeš pozdě!"

Nojo. Už bych měla jít.

---

Upřímně jsem ze schůzky s Connorem měla strach. Ale taky jsem ještě pořád byla tak trochu vzteklá - ten plamen jsem v sobě cítila. Věděla jsem, že to nedopadne dobře, ale přesto jsem se neodvážila to zrušit.

A tak jsem se po mámině upozornění rozběhla do předsíně, kde jsem si oblékla lehkou béžovou bundu a tmavě rudý šal, a vyšla jsem z domu. Místo schůzky nebylo daleko: měli jsme se sejít v malém parku uprostřed centra města.

Celou cestu jsem se dívala do země, ruce v kapsách jsem nervózně tiskla v pěsti, ret jsem si kousala tak moc, až jsem se bála, že ho budu mít prokousnutý. Děsila jsem se schůzky z Connorem. A právem. Přistihla jsem se dokonce, že si opakuju v hlavě jednu věc:

Prosím, ať nepřijde, prosím, ať nepřijde, prosím, prosím prosím.

Moje přání se ale nesplnilo.

Viděla jsem ho už z dálky, ve svém obvyklém tmavém kabátě a světlých džínách, jak se nervózně rozhlíží. Sklopila jsem mírně hlavu, ale očima jsem ho stále pozorovala. Neviděl mě. Ale hledal mě.

A pak mě spatřil. V ten moment se mu na tváři rozlil jeho perfektní úsměv, vytáhl jednu dlaň z kapsy a svižným krokem zamířil ke mně. Nezpomalil, ani když byl ode mě už jen metr, prostě do mé vrazil a pevně omotal své ruce kolem mých zad. Až po pár vteřinách, co si mě nepříjemně tisknul v náručí, jsem se odhodlala vytáhnout své ruce z kapes a taky ho - lehce - obejmout. Nevšimla jsem si, že se Connorovy horké rty přiblížily k mému uchu, takže když se ho jimi lehce dotknul, překvapeně jsem ucukla.

"Promiň," zašeptal, "chtěl jsem se jenom omluvit... Za všechno. Choval jsem se jako idiot, promiň. Byla to moje chyba. Zlobíš se?"

Zavrtěla jsem hlavou a zmohla se jen na krátké "hmmm". Pravda byla, že už jsem na něj nebyla moc naštvaná, ale v tom momentě jsem chtěla... Nechtěla jsem tam s ním být. Potřebovala jsem víc času. Na všechno.

"Něco jsem ti přinesl," zamumlal ještě a odtáhl se, držíc v ruce růži. Přinutila jsem se usmát - mě dneska nezachrání už nic. Ale bylo od něj hezké, že se snaží, tak jsem si květinu s tichým "děkuju" vzala.

Následně mě Connor vzal za ruku a vykročil se mnou parkem. Nedokázala jsem se dívat na lidi předemnou, a tak jsem si raději prohlížela trny té růže, kterou mi dal. Tak malé trny, tak malé chyby, které jí jenom ubírají na kráse. A ta největší? Za dva dny uvadne a nezbude z ní nic krásného.

Děsila mě myšlenka, že takhle, jako tahle květina, skončíme i my.

"Jak bylo v Londýně?" zamumlala jsem a odvrátila pohled od růže.

"Docela fajn, ale chybělas mi," usmál se a jemně mi stiskl ruku. Nepodívala jsem se na něj, radši jsem odvrátila hlavu na druhou stranu.

"Víš, Nat, nechci zase mezi námi rozpoutat hádku, ale... Já vím, že to občas přeháním, ale měl jsem strach. V letadle dávali takový film-"

"Nemluv o tom," přerušila jsem ho striktně, "nemluv."

A Connor zmkl. Neměla jsem náladu vůbec na nic.

Zastavil se u stánku, aby koupil kávu, takže konečně pustil mou ruku, která se mi celou dobu podivně třásla. Vadil mi jeho dotek. Nevím proč, ale najednou jsem nechtěla, aby se mě tolik dotýkal.

Otočila jsem se k němu zády a zastrčila si ruce do kapes, aby neměl důvod mě opět chytit. Pohledem jsem těkala po lidech procházejících kolem, jenže pak jsem se zaměřila na dvě holky stojící od nás asi dvacet metrů. Jedna z nich, blondýna s červeným kulichem, která zaregistrovala můj pohled, mi věnovala opovržlivou grimasu. Ach bože, ony jsou všude. Okamžitě jsem tý holce pohled vrátila, možná ještě víc zhnusený, než ona mně, a otočila jsem se jí zády.

"Tady," Connor mi podal kávu a já si ji bezeslova vzala. Objala jsem ji oběma rukama a jemně si z ní usrkla. Nebyla moc dobrá, ale na zahřátí to postačí.

Když jsme pár minut chůze mlčeli, Connor se chystal něco říct, ale umlčelo ho brnění a zvonění mé kapsy. Přenechala jsem kávu pouze jedné ruce a vytáhla svůj telefon ještě dřív, než jsem si stačila uvědomit, že je rozbitý.

Taylerovi jsem to rychle zavěsila a strčila mobil zpátky do kapsy, ale to už bylo pozdě.

"Proboha, co jsi s ním dělala?" zhrozil se Connor. "On ti spadl na podlahu? Měla sis na něj dát nějaký kryt, to by se ti pak tohle nestalo. Jak se ti to povedlo, prosímtě? Neříkej že-"

Byla jsem jak časovaná bomba. A teď mi došly vteřiny.

"Chceš vědět, jak se mi to stalo, jo?!" vyjela jsem až příliš agresivně a položila jsem kávu na blízkou lavičku.

Ani jsem nečekala na jeho reakci, prostě jsem do jeho překvapeného obličeje začala metat blesky. "Já ti teda řeknu, jak se to stalo! Hodila jsem s ním - a víš proč? Kvůli tomu tvému debilnímu Instagramu! Kvůli těm krávám, co tě sledují a mě nenávidí! Jenom kvůli nim! Nic jsem jim neudělala, tak mi vysvětli, proč mi píšou na osobní profil?!"

"Nat," oslovil mě Connor měkkce, ale pořád překvapeně, "prosím, nerozčiluj se-"

"Jak se nemám rozčilovat?! Jak se nemám rozčilovat, když mi polovina z nich píše ať se s tebou rozejdu a druhá ať chcípnu? Connore, ty to nechápeš? Nenávidí mě, protože tebe milujou! A já-já nevím, co s tím mám dělat, rozumíš mi?"

"Netušil jsem, že ti budou psát na osobní profil, omlouvám se!"

"To mi ale k ničemu není, víš! Jdi do háje, i s tím svým Instagramem, se vším!"

Nemohla jsem se na něj už nadále dívat. Otočila jsem se na podpatku a zamířila jsem rozhodným krokem směrem k východu. Růži jsem mrskla na zem a přitiskla jsem si dlaně ke tvářím.

Teď nesmím brečet, teď nesmím brečet, teď nesmím...

Moje plíce ospustil roztržitý vzlyk a spolu s ním mi do očí vytryskly i slzy.