Distancuju se. Distancuju se. Ode všech a od všeho.

Vypnula jsem si mobil - nadobro. Nebudu ho zapínat do tý doby, dokud neuvážím, že je to... Bezpečný? Možná.

Mráz mě nepříjemně štípal do tváří a prokřehlé neprokrvené prsty jsem si mnula o sebe, aby se v těch kapsách alespoň trochu zahřály. Dávno jsem vzdala pokus o zahřátí se pomocí běhu, a tak jsem proplétala nohy jen v mírné svižné chůzi, abych byla co nejrychleji doma. Connora rodiče překvapili čtyřdenním výletem do Londýna, s odletem za dvě hodiny od chvíle, kdy mu to prozradili, takže mě nestíhal odvézt domů. Nevypadal, že by byl tímhle výletem moc nadšený, což jsem nechápala - kdo by nechtěl na čtyři dny do Londýna? Přesto jsem odmítla, že by mi zavolal taxíka. Tolik se přece projdu.

A teď, kdy jsem nedostatečně oblečená mrzla venku, jsem si říkala, že asi nebyl dobrý nápad ten návrh odmítnout.

"Je tam zima, co?" prohlásil Tayler, když jsem po sobě cvakajíc zuby zabouchla dveře. Hodila jsem po něm nevrlý pohled a chvilku na to i svlečený kabát. S přehledem ho chytil a pověsil na věšák, což mě ještě víc roznítilo. Sám si totiž vysedával celý den doma s horkým kafem nad papírama ke zkoušce. Neříkám, že je to dobrá alternativa, ale aspoň nemrzl - jako já.

"Chceš něco?" ptal se znovu, když jsem ho už pomalu následovala do kuchyně.

"Kdybys mi udělala kafe, byla bych ti vděčná."

Tayler s mírně posměšným úsměvem zaplul směrem ke kávovaru a já se posadila na pohodlný gauč. Stáhla jsem si nohy k tělu a začala jsem si mnout prsty, protože ty jsem už vůbec necítila.

"A teď si představ, že se v Berhamu potěj, a to je jen pár desítek minut odtud," prohodil bratr, zatímco si sedal vedle mě. Hrnek s nápisem Nejlepší brácha, který jsem mu v patnácti dala k narozeninám, položil na konferenční stůl před nás. Dost jsem se naštvala, když jsem zjistila, že si ho nebere s sebou do Berhamu, ale Tayler to odůvodnil tím, že ho mi ten hrnek bude připomínat. Samozřejmě že lhal a že ho nesnáší, ale to přiznání jsem z něj už nevypáčila.

"V Berhamu maj jen o deset stupňů víc, to není zas takový rozdíl," namítla jsem, když jsem se konečně té kávy napila.

"Já myslím, že je to dost velkej rozdíl. Při dvacetipěti stupních je ti horko a při patnácti zima."

"To bych ale nesměla být oblečená na to dvacetipěti stupňové horko, víš," namítla jsem a vyrovnala nohy. Pár minut jsem přemýšlela, jestli si je můžu vyložit na konferenční stolek, ale pak mě napadlo, že by se to Taylerovi moc nelíbilo. Věděla jsem moc dobře, že na tohle je strašný pedant, i když jsem nikdy moc nepobrala proč. Jinak je úplně stejný bordelář jako já.

Tayler najednou vystřelil ze svého místa a začal se sápat po svém studentském batohu.

"Theresa mi pro tebe dala tu knihu," vysvětlil mi hned, jak spatřil můj nechápavý výraz. Vděčně jsem se na něj usmála, hned jak jsem si přebírala předmět, který se skvěle hodí k mé distanci od všeho elektronického. Obyčejná kniha.

"Fakt dík moc," poděkovala jsem raději ještě jednou a rychlým pohybem projela stránky. Byl to paperback, takže jsem musela být ještě víc opatrná - přece jen to nebyla moje kniha. Poprosila jsem Theresu, jestli by mi nepůjčila jednu z těch svých, protože já moc nečtu, a ona jich zrovna má víc než dost.

Paper Towns, hlásal nápis na obalu.

"Netušila jsem, že Theresa čte Young Adults," nadhodila jsem. Opatrně jsem smetla drobek z první stránky. Ona k ní asi nebyla tak opatrná, jak hodlám být já.

"Natož Greena, co," odfrkl si bratr a protočil očima. "Má doma všechny jeho knihy. Je jimi posedlá."

"Prosímtě."

Tayler se pousmál, ale pak svraštil čelo, jakoby si na něco vzpomněl. "Já myslel, že budeš přespávat u toho svého borce."

"Taylere," napomenula jsem ho a s povzdechem a zaklapla knihu. "Můžeš alespoň na chvíli předstírat, že ti Connor nevadí?"

"Já bych rád, ale moje pěsti protestují pokaždý, když ho vidím." Na důkaz si je obě zaťaté promnul.

"Ztracený případ," zamumlala jsem spíš pro sebe než pro něj, i když jsem moc dobře věděla, že mě slyšel. Jinak by se tolik neusmíval.

---

Zbytek dne jsem strávila zavřená v pokoji s knihou v ruce a horkým kafem na nočním stolku. Bratr se učil ve svém pokoji a máma byla kdesi s kolegyněmi, takže jsem měla hodně času a hlavně klidu na to, abych tu knihu přelouskala celou. Ta prostřední a zároveň nejdelší část mě zrovna moc nebavila, ale kupředu mě hnala skutečnost, že se nemusím dívat na svůj telefon. Za celý večer na něj můj pohled nepadl ani jedinkrát, což bylo dobře, pro mě v té chvíli. Zlé na tom bylo to, že jsem ho musela strčit do košíčku k vlásenkám, abych se konečně dokázala uvolnit. Jako kdyby ta nevinná elektronická věc ztělesňovala Brittany samotnou. Když si to tak vezmu, tak to asi není zrovna nevinný.

Rázný zvuk ťukání na sklo dveří mě vytrhl ze čtení s takovou vervou, že jsem knihu upustila na zem. Věnovala jsem nevrlý pohled směrem ke zdroji hluku, vysokou postavou schovávající se za nimi.

"Co je?" vyštěkla jsem na něj a sebrala předmět ze země. "Vyděsil jsi mě!"

"Měla bys zavolat Therese!" oznámil mi Taylerův tlumený hlas, "hrozně ji zajímá, co si o tý knížce myslíš!"

"Ani omylem!"

"Naty," oslovil mě Tayler už normálně, když otevřel dveře a jemně na mě pohlédl, "ona bez toho nepřežije. Opravdu, byla hrozně nadšená, když mi tu knížku dávala. Zavolej jí."

"Copak, snažíš se mě vyléčit?" odfrkla jsem si. Bratr svraštil obočí.

"Nelíbí se mi, že jsi celý odpoledne zalezlá tady. Pohádala ses s ním, nebo co?"

"Taylere," povzdechla jsem si a opřela se o pelest. "S Connorem nic není. Ani s nikým. Nemůžu si normálně číst?"

"To je právě to." Vstoupil do mého pokoje, zavřel za sebou a založil si ruce na hrudi. "Čteš. Něco se děje. Tak mi to vyklop."

Nehodlala jsem se teď Taylerovi svěřovat se svými problémy. Neměla jsem náladu vůbec mluvit. Chtěla jsem se schoulit do rohu postele a přemýšlet, co všechno se pokazilo. Nebo si číst.

"Víš co? Neříkej nikomu, že jsem ti tohle řekl, ale - zavolej mu. Měla bys mu zavolat. Pokud mezi vámi něco skřípe-"

"Jo, zavolám mu," přerušila jsem ho hlavně z důvodu, že jsem ho chtěla umlčet. Neměla jsem náladu na hodně věcí, ale to poslední, co jsem momentálně chtěla slyšet, byl Tayler - rádce ve vztazích.

"Budeš tu stát a koukat, dokud nevytočím Connorovo číslo?" obořila jsem se na něj zpruzeně, i když po pár minutách zapínání telefonu Tayler pořád neopustil prostory pokoje. On si ale místo toho sedl až ke mně na postel a zíral na mou tvář. To je ta jeho zvláštní stránka. Nikdy jsem ji neměla moc ráda.

V průběhu zapínání telefonu mě nespočetně krát napadlo, proč jsem ho vlastně vypnula. Ale jak jsem to měla vysvětlit Taylerovi? Nemohla jsem mu říct, že mě půlka Connorových příznivců šikanuje. Vlastně... Vlastně to ani nebyla pravda. Co bych mu řekla? Nemohla jsem mu lhát. Nebo alespoň ne úplně. Nepřišlo mi to vůči němu fér.

Nepatrně jsem přivřela oči, abych se nemusela dívat na to, co na mě vyskočí hned potom, co mobil zapnu. Až tehdy, kdy jsem se odhodlala - a že jsem se odhodlávala dlouhou chvíli - jsem je otevřela. Ale to, co tam na mě čekalo, mě překvapilo víc, než ledajaké jiné upozornění. Nespočet zpráv na facebook od Connora, 4 zmeškané hovory. Uvnitř mně vzplála panika. Co se proboha stalo tak důležitého?!

Connor Hickman: Ahoj zlato, jak je ti? Já vím, že bych v letadle neměl používat data, ale tak víš... Je mi líto, co se stalo. Přehnal jsem to. Jak jsi dorazila domů?

Connor Hickman: Zlato?

Connor Hickman: Natalie...

Connor Hickman: Zkus mě neignorovat, prosím...

Connor Hickman: Zlato... Nezlob se na mě

Connor Hickman: Stalo se něco, že mi nedopovídáš?

Connor Hickman: Halooooo

Connor Hickman: Nat, prosím... Neříkej mi, že sis něco udělala. Prosím, jen to neříkej.

Connor Hickman: Miluju tě, jen prosím

Connor Hickman: Prosím, odpověz mi

Connor Hickman: Natalie, prosím! Docela tu šílím

Connor Hickman: Docela dost tu šílím

Connor Hickman: Zlato!  

Natalie Westerwald: BOŽE MŮJ, CONNORE! Uklidni se! To že nejsem pár hodin na facebooku neznamená, že mě unesli! Můžeš se prosímtě konečně přenést přes ty svoje sociální sítě?! Nevyměnili jsme si náhodou role? JE MI FAJN. TEČKA. Občas si říkám, že to fakt přeháníš... Fakt.

Zobrazeno.

Tahle kapitola není zrovna podle mých představ, ale i takové nezáživné tu musí být, jako jinak i ve všech příbězích... :/ Děkuju za vaši trpělivost, poslední dobou je toho fakt... Fakt strašně moc.

Stejně vás všechny miluju.