Znovu připomínám, že pokud máte jakýkoliv otázky na mě nebo i na moje stories, můžete vždycky napsat na můj ask Icia Linz.

Díky za 40k views!

V noci jsem se pořád převalovala. Spánek mi oddalovaly všechny myšlenky na status, který jsem po pár minutách hledání smazala. Kolik lidí ho vidělo? Kdo všechno mě nenávidí stejně, jako Brittany?

Opravdu mě lidi nenávidí?

Naposledy jsem se převalila na druhý bok a popadla telefon. 23:37.

Natalie Westerwald: spíš?

Ťukla jsem na odeslat a přitiskla si telefon na hruď. Strop se stal po mnoho nocí prostředkem, kterému jsem se často svěřovala. Mlčel, nepřerušoval mě a neptal se na zbytečné otázky.

Zaměřila jsem se na místo, na kterém byla za světla vidět nevýrazná zelená čára od zvýrazňovače, když se mi mobil na hrudi rozvibroval. Otočila jsem ho displejem k sobě a když jsem viděla, že se z něj na mě směje Connorova dokonalá tvář, okamžitě jsem mu to zvedla.

"Nat?" zašeptal Connor starostlivě skoro okamžitě, jak jsem si přitiskla mobil k uchu. "Jsi v pohodě?"

"Ne," vydechla jsem popravdě a zavrtěla hlavou, i když jsem si byla vědoma, že to neuvidí. "Pořád myslím na to, kolik lidí s ní souhlasilo."

"Zlato, jsou to jenom ovce. Souhlasili by s ní, i kdyby napsala status o tom, že existuje modrý meloun. Díval jsem se na její profil na Instagramu, followuje ji asi 3000 lidí, takže má dost slušný vliv. Od nich si to nemůžeš brát osobně, budou souhlasit úplně se vším, co řekne."

Chvilku jsem vstřebávala, co mi řekl, a potom jsem se pomalu, opatrně zeptala: "A tvoji jsou taky takoví?"

Na druhém konci hovoru nastalo tíživé ticho, Connor si nejspíš precizně rozmýšlel, co mi řekone.

"No... Jsou," přiznal opatrně, "ale viděla jsi, že ne všichni. Někteří se mnou v některých věcech nesouhlasí. Nemám zas takovej vliv. Možná proto, že jim hlavně cpu, že můj názor nemusí být nutně jejich názor. Mám i kolegy nebo kolegyně, pokud jim tak můžu říkat, kteří co napíšou, je pro jejich fanoušky svatý. Já jsem tohle nechtěl... A možná proto to tak dopadá. No ale to je jedno. Chtěl jsem ti jenom říct, že si to nevšímej. Já to taky ignoruju, když maj na mě lidi kecy. A to věř, že fakt často. Jsou to idioti. Nesahají ti ani po kotníky."

Asi od druhé poloviny jeho proslovu jsem se usmívala a uvědomila jsem si to až teď. Usmívala jsem se, i když přestal a mlčeli jsme oba dva. Těkala jsem pohledem po stropě a moje koutky ne a ne dolů.

"Nat?" oslovil mě Connor po chvíli.

"Jo?" kuňkla jsem směšně potichu. Z druhého konce se ozval jeho zvučný smích, ale najednou ustal.

"S Nat," promluvil znovu Connor, ale věděla jsem, že to není na mě, protože hlas zněl trochu z dálky, jakoby si telefon oddálil od ucha. Navíc se mi zdálo, že je jeho tón jakýsi... nabroušený. Tvrdý. Ostrý. Jako kdyby mluvil s někým, koho nesnáší, nebo kdo ho dlouhodobě štve.

"Dej pokoj," zavrčel znovu na toho člověka. Přitiskla jsem si mobil k uchu ještě víc, abych slyšela i toho druhého.

"Cone, měl by sis to fakt dobře rozmyslet, víš jak to dopadlo-"

"Vystřel, Paule," štěkl Connor, až jsem si odtáhla mobil od ucha.

"Promiň," povzdechl si Connor už normální hlasitostí, "Paul prostě nechce spát."

"Chápu," zamrmlala jsem, převalujíc se na druhý bok.

Chvilku bylo ticho, které ale nakonec prořízl Connorův hlas: "Už jsi v pohodě?"

"Ne," vydechla jsem, "ale už je to lepší, díky."

"Je třeba si toho prostě nevšímat. Pak to bude lepší."

"Jo. Díky."

"Mimochodem, nechtěla bys zítra ráno přijít na můj trénink? Rosalinda je nemocná, mám víc času."

"Jo, jasně, proč ne."

"Miluju tě, Nat. A je mi jedno, co píšou a říkaj všichni ostatní. Miluju tě."

Usmála jsem se. "Já tebe taky."

---

Connor mě vyzvedl hned v osm ráno. Vybrala jsem si dlouhý béžový svetr a tmavé legíny, na nohy šoupla tmavé kotníkové kozačky. Přišlo mi, že tahle kombinace se na dnešní zamračený den hodí.

Nasedla jsem do auta a připoutala se. Connorova ruka se mi okamžitě ovinula kolem ramen, on se naklonil a věnoval mi tak procítěný polibek, že jsem se až bála, co se stalo. Když se odtahoval, tvář mu zdobil typický klučičí úsměv.

"Co?" vydechla jsem, stále překvapená.

"Nic," usmál se, pořád tím svým úsměvem, "můžeme jet?"

"Jo."

Prudce jsme se rozjeli z prázdné ulice, ale já jsem svůj pohled nechávala na něm. Vzal si bílé sportovní tričko s V výstřihem, jako kdyby bylo léto, a světlé džíny k modrým adidaskám. Na ruce ležérně svírající volant mu naběhávaly žíly, po kterých jsem se mohla utlouct. Když jsem se ohlédla, na zadním sedadle ležela modrá sportovní taška, že které vyčuhoval spodek rakety.

"To je ta moje?" zeptala jsem se a rty se mi mírně vytáhly nahoru.

"Co, ta raketa? Jo, ta je od tebe."

Přetočila jsem pohled na silnici před sebe. "Hraje se s ní dobře?"

"Docela jo," přisvedčil Connor s šibalským úsměvem, "nechám tě ji vyzkoušet."

Vzduch se mi zadrhl v plicích. "Já neumím hrát tenis."

"To nevadí," mávl volnou rukou, "naučím tě. Co bych byl za přítele, že bych svoji holku nenaučil hrát tenis?"

Nervózně jsem se ošila. "Když mně to ani nijak nejde."

"To neříkej. Všichni umí hrát tenis. Jen někteří míň a někteří víc."

Kousla jsem se do rtu a za celou cestu jsem už nepronesla ani slovo.

---

"Nahraj! A znovu! A znovu! Hickmane, neflákej se! Na mě se soustřeď! A znovu!"

Po půlhodině strávené na Connorově tréninku se mi chtělo zmizet. Ne že bych nechtěla být s Connorem, to ne. Jen mi lezl na nervy jeho trenér. Třicetiletý chlápek se světlými vlasy a drsnýma, šedýma očima. Navíc příšerně ječí.

"Doleva! Doprava! Proč jsi to minul?! Jinak! A znova! Znova!"

Upřímně jsem se, v Connorově zájmu, modlila, aby ten trénink skončil co nejdřív.

Vzala jsem z lavičky, na které jsem seděla, svůj mobil, a protože jsem se na ně nedokázala dívat, začala jsem procházet Connorův Instagram. Musela jsem uznat, že je Connor dost dobrý fotograf. Strašně se mi líbila třeba fotka, na které byl vyfocený pracovní stůl u něj doma. Bylo na něm hodně věcí, ale ne v obvyklém chaosu, jako normálně. Z fotky přímo čišel ten čas, který strávil aranžováním desky stolu.

"Fajn, pro dnešek to stačí, Hickmane, ale příště tě tolik flákat nenechám."

Zvedla jsem hlavu od displeje a zaměřila oči na kurt. Connorův trenér odkládal svoji raketu do obalu a o něčem se tiše bavil s Connorem, který vedle něj zastavil se svou raketou v ruce. Pak zavrtěl hlavou, pousmál se, a zamířil ke mně, respektive ke svým věcem, které jsem mu celý trénink poctivě hlídala.

Nahnul se ke mně, ale nepolíbil mě, což jsem čekala, jen mi dal pusu na čelo. Když spatřil můj ublížený pohled, rozesmál se.

"Promiň, Natalie, ale jsem celý od potu. Pochybuju, že by ti to bylo příjemný."

Pokrčila jsem rameny. Má pravdu.

"Co ti říkal trenér?" zeptala jsem se po chvíli.

"Že bych prej tvořil s Rosalindou dobrý pár na čtyřhřu," uchechtl se a zavrtěl hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit. "Já? A Rosalinda?"

"Takže si mu řekl, že ne," zkonstatovala jsem.

"Řekl jsem mu, že jo."

"Proč?" vystřelila jsem okamžitě. Connor svuj pohled přesměroval z tašky, že které zrovna vytahoval ručník, na mě, a zvedl jedno obočí.

"Protože i když ji nemůžu vystát a furt mě oslovuje Jaycobe, je sakra dobrá a pořád hledám partnera na čtyřhřu."

"Nevadí, že je holka?"

"Soupeři jsou taky holka a kluk."

"Fajn," povzdechla jsem si a stoupla si. "Můžeme jít?"

"No moment," zarazil mě se svým zářícím úsměvem, "neslíbil jsem ti náhodou něco?"

Vnitřnosti se mi strachem zcvrkly na velikost hrášku. "Connore, já na tohle nejsem. Navíc mám blbý boty."

"To nevadí," zavrtěl hlavou, popadl mě za zápěstí a táhl na kurt. Věděla jsem, že je zbytečné odporovat, ale přesto jsem hrát nechtěla. Neuměla jsem to, a hrát s takovým profíkem, jako je Connor, je na mě prostě moc.

"Tady máš raketu." Neochotně jsem nástroj vzala do ruky a postavila se s ním na jednu stranu hřiště.

Connor si jakoby nic nadhodil a odpálil. Rána sice nebyla tolik silná, ale přesto se odrazila od země a letěla mi přímo na hlavu. Zvedla jsem si tedy raketu před obličej, abych se před míčkem ochránila: a vyšlo to. Odrazil se od ní a dopadl na zem, kde ještě chvilku poskakoval, a pak se uklidnil.

"Nat," zvolal Connor s pobaveným úsměvem, "to nebyla tak hrozná rána!"

"Já se toho bojím! Fakt to musím hrát?"

Connor se nadechl, jakoby chtěl ještě něco říct, ale pak se jeho zrak zastavil na něčem za mnou. Otočila jsem se a koutky úst mi okamžitě vyletěly nahoru.

Směrem k nám mířily dvě postavy: EJ v černém tričku, volných kraťasech a běhacích botách a vedle něj jakási středně vysoká holka s dlouhými, medově zrzavými vlasy staženými do vysokého ohonu. Uvědomila jsem si, že jsem tu jediná v naprosto nesportovním oblečení. I ta zrzavá holka měla na sobě fialovou tenisovou sukni a upnuté květované tričko s nápisem NIKE na prsou.

To, že jí EJ držel celou dobu za ruku, jsem si všimla, až když ji pustil a zamířil ke Connorovi, se kterým se navzájem poplácali po zádech a vyměnili pár zmatených potřesení rukou.

"Netušil jsem, že tady budete," vysypal že sebe EJ a věnoval mi šibalský úsmev. "Ahoj Tallie."

Nedobrovolně jsem se otřásla nad tou příšernou přezdívkou a povzdechla jsem si. "Ahoj EJi."

"Vy se vlastně ještě neznáte, co?" ušklíbl se on a vzal zrzku kolem pasu. "Annie, tohle je Tallie, Connorova holka. A Tallie, tohle je Annie, zase ta moje." Annie. Tohle je ta jeho Annie.

Zrzka se ušklíbla a podala mi ruku, se kterou jsem si mírně potřásla. Náhle ale škleb vystřídal příjemný úsměv a já si uvědomila, jak s EJem neskutečně kontrastuje. Ona vypadá narozdíl od něj tak... Mírně.

"Fajn, když jsme tady čtyři, můžeme si zahrát čtyřhřu, co myslíte?" navrhl Connor a mně při jeho slovech ztuhla krev v žilách. Cože?

Protože EJ a Annie s nadšenými výrazy souhlasili, rozhodla jsem se pro rychlé řešení.

"Promiňte, já s vámi hrát nemůžu, musím... si něco vyřídit," vymluvila jsem se a kvapem odběhla směrem k budově, ke který tenisový kurt patřil, ani jsem se na ně neohlídla. Věděla jsem, že jejich reakce vidět nechci.

Sedla jsem si na lavičku na chodbě a znovu vytáhla telefon. Snad mě zabaví na těch dvacet minut, než to dohrají.

Netušila jsem ale, že když zapnu data, můj mobil se zblázní. Začal nahlas změtitě cinkat a vibrovat tolik, že jsem ho musela položit na lavičku, dokud se neuklidní. A když jsem ho konečně mohla vzít do ruky, nastal další šok.

Máte 233 nových upozornění.

233?!

Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vydechla.

97 upozornění od Instagramu a 136 od Facebooku. Ťukla jsem nejprve na Facebook: 40 upozornění, 44 žádostí o přátelství a 52 zpráv od cizích lidí. Přísahám, že neznám ani jedno jméno, které se tam vyskytovalo. Ani. Jedno.

Rozťukla jsem první zprávu.

Rose Hathaway: Ahoj, jsi to opravdu ty, Jaycobova holka? Žádný fake, nebo jen fanpage? :) Pokud jo, chtěla jsem ti jen říct, že vám to moc sluší. Jinak se omlouvám, že ti píšu.

Co to má znamenat? Jak přišla na můj profil? Na moje jméno?

Rozklikla jsem další zprávu, ale ta už tak milá nebyla.

Paige Culler: kde bydlí Jaycob

A další byla ještě horší:

Katheryn States: k jaycobovi se nehodis

Ale ta další, ta byla ještě horší:

Jasmine Little: Jak si tak prohlížím tvůj profil, přicházím na to, že Brittany Ridemanová má pravdu. Myslela jsem, že si Jaycob dokáže dobře vybrat, ale zřejmě jsem se spletla. Pořád si bude vybírat jen afektované děvky.

Okamžitě jsem položila telefon na lavičku obrazovkou dolů. Vzduch se mi zadrhnul v plicích, nedokázala jsem ho dostat ven, jen lapat po dechu. Zavřela jsem oči, ale ani tak jsem se nezbavila té příšerné věty, která mi pořád blikala před obličejem.

Pořád si bude vybírat jen afektované děvky.