Tak jsem už zas tady :) a můžu vás ubezpečit, že už mám rozvržené všechny kapitoly až do konce (cca 20, takže ještě rozhodně nekončíme!).
Chtěla bych vám ještě poděkovat takhle zezačátku (protože to na konci nikdo nečte, já vás mám prokouknutý! :D) za ty krásná čísla u tohoto příběhu :) děkuju hrozně moc!

Mel_Garderer: ZÁVIST!
Justshannon_: Já chci taky chodit s Jaycobem :(
Paigebanana1: Ať vám to vydrží :)
Mikeschmidt: cute
ole1188665: já ti tak závidím omg omg omg @J_Sherlay proč si nám to neřekl dřív?
miss_cranberry: ježiš zase ona chápeš že my jsme tu přišli kvůli tobě a ne kvůli ní?

To zabolí. Proč mají lidi tendenci být tak zlý? To byl už šestý zlý komentář pod naší společnou fotkou. Zjistila jsem, že strašně ráda zjišťuju, jak lidi reagujou na moji osobu. Už jsem si pročítala komentáře snad dvě hodiny v kuse.

Přišlo vám nové upozornění

Nový komentář od uživatele SheQolf1122

Někdo cizí mi okomentoval tu jedinou fotku, co na svém profilu mám. Svraštila jsem obočí.

SheQolf1122: Taky bych chtěla chodit s Jaycobem Sherlayem. Ty máš takový štěstí *-*

Jak ví, že s ním chodím? Jak ví, že to jsem zrovna já? Jak mě našla?

Otázky přerušil zvuk budíku, který oznamoval čas vstávání. Ty dvě hodiny mi ve škole budou chybět. Pravda je, že jsem od čtyř nemohla usnout, ale taky jsem to mohla strávit něčím jiným, než civěním do telefonu. To unavuje oči a přispívá k tvorbě kruhů pod nimi.

Líně jsem se vytáhla z postele a odložila mobil na políčku nad ní, aby se ještě v klidu dobil, než ho odpojím že zdroje. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji, zamžourala jsem do tmy, abych něco viděla i bez toho, abych musela zapínat světla. I když jsem doteď do jedné rozsvícené obrazovky koukala, pochybuju, že by moje oči tak prudké světlo, jako je to z žárovky, uvítaly s otevřenou náručí.

Vytáhla jsem že skříně namátkou nějaké světlé džíny a k tomu černé volné tričko. Moc jsem se s tím nepárala, od té doby, co se s holkama nebavím (nebo by bylo výstižnější řict 'Od doby, co mě začaly nenávidět'), mi na výběru oblečení do školy moc nezáleží. Pomluvily by mě i kdybych si vzala něco, za co by se nestyděla ani Brittany.

Natáhla jsem si na to ještě červenou kostičkovanou košili a pomalým, šouravým krokem jsem se vydala do koupelny. Rozčesala jsem si spánkem zacuchané vlasy, a spletla si je do drdolu, který vypadal dokonce obstojně. Ještě vyčistit zuby, dát si řasenku a můžu jít.

Vyšla jsem z domu celkem brzo, proto jsem se do toho nějak nehrnula. Stejně loudavě, jako jsem se dostala do koupelny, jsem šla i do školy. Dneska měl Connor na práci zřejmě něco jiného, než mě svézt. Upřímně mi to nevadilo. Už jsem si připadala blbě.

Hned, jak jsem dorazila před školu, se mi i ta drobná chuť, kvůli které jsem tam vlastně šla, vypařila jako pára nad hrncem. Jakmile jsem vstoupila na školní pozemek, upřela se na mě spousta nepřátelských pohledů. Sklopila jsem hlavu a přešla jsem školní dvůr, jako kdybych si ani jednoho nevšimla. Jako kdyby tam ty lidi ani nebyli.

Naštěstí mě hned u vchodu čekal EJ, který mě s přátelským úsměvem poplácal po zádech. Jeho ruka z mých lopatek ale brzo zmizela a místo toho si chytila popruh batohu, který mu frajersky visel na jednom rameni.

Kdybych nevěděla, jaký je, docela bych se ho i bála. A takyže jsem se ho bála, když jsem ho potkala poprvé. Ale teď už vím, že i přesto, že má na sobě tričko Rammsteinů s odtrženými rukávy, roztrhané černé džíny a černé conversky, je víc přátelský, než většina lidí tady.

"Co máš první hodinu?" zeptal se EJ a podržel mi dveře, než jsme oba vstoupili dovnitř. Snažila jsem se nevnímat všechny ty pohledy, které na mě házely holky.

"Matiku," povzdechla jsem si a unaveně si protrela obličej. "Matiku. S Gerardovou."

"Ježiš," zamumlal EJ ztěžka, "tak to přeju hodně štěstí. Já mám angličtinu a Parker pouští dřív, takže tě počkám před učebnou."

"Díky," vděčně jsem se na něj usmála a jemně si prohrábla vlasy. EJ založil ruce do kapes a zbytek cesty ke skříňkám jsme zůstali potichu.

Jenže jakmile jsme došli k té mojí, něco se mi už zdálky nezdálo. A když jsem došla blíž, obávala jsem se oprávněně. Černý nápis se leskl pod světlem vycházejícím z okna naproti. Cítila jsem, jak EJ vedle mě strnul. Otočila jsem se, jestli nás tu někdo nesleduje a pitomě se nekření. Nejdřív jsem nikoho neviděla, ale pak jsem zahlédla na druhém konci chodby blonďatou Monicu, jak pohazuje vlasy a vítězoslavně se usmívá. Přehodila si vlasy z jednoho ramene na druhé, lehce mi zamávala konečky, otočila se na podpatku a odklapala.

"Kráva," vydechl EJ a protočil panenky. "Jsem rád za svoji Annie."

"Hm," přisvedčila jsem a nehtem jsem začala zeškrabávat nápis že skříňky. Šlo to těžce.

"Počkej," zastavil mě EJ a sundal si batoh. Sledovala jsem ho, jak se v něm přehrabuje, vytahuje různé sešity, až nakonec našel, co hledal - kapesníky a stříkací deodorant.

"Sice tvoje skříňka bude chvíli vonět jako velmi přitažlivý chlap, ale aspoň zmizí ten nápis." EJ se povzbudivě usmál a kvůli němu mi taky na tváři vyskočil úsměv.

Dalších deset minut jsme kapesníkama stírali lihovku že skříňky. EJova metoda fungovala, s deodorantem to šlo lépe dolů. Už zvonilo, ale ani jeden z nás se odtud nehnul. No kdo by chtěl mít na skříňce napsaný Kurva?

"Hej, co je to tady?" zeptal se EJ a popotáhl za něco bílého, co trčelo že skříňky. Byl to nějaký popsaný papírek vytržený že sešitu a našestkrát poskládaný. EJovo tmavé obočí se mračilo čím dál, tím víc, jak papír rozkladal, pak se zastavilo, když si pro sebe četl, co na něm bylo napsané. Hodila jsem špinavý kapesník k ostatním do koše pár metrů od nás a dokonce jsem se trefila. Momentálně mě ale zajímalo víc, co je na tom papíru.

"Co tam je napsaný?" zeptala jsem se zvědavě a pokusila se ho EJovi vzít. Ten ho ale s postřehem roztrhl na čtyři části, zmuchlal, a hodil do koše.

"Nic zajímavýho," mávl rukou, jako kdyby tam nic nebylo. V jeho ocelových očích se ale zračilo značná nespokojenost a jeho zamračený výraz taky nevěstil nic dobrýho.

"Edgare," oslovila jsem ho varovně a on sebou trhl, nervózně se ošil. Nesnáší, když mu tak někdo říká. Přímo to nenávidí.

"Tallie. Nechtěj po mně, abych ti tu hovadinu zopakoval."

Povzdechla jsem si a třískla rukou do skříňky. Štvalo mě to, to jo. Ale nechtěla jsem ho nutit.

Natočila jsem na zámku čtyřmístný kód na otevření a zabrala jsem za dveře. Pak jsem si přitiskla ruce na ústa, abych nevyjekla, a uskočila jsem dozadu.

Z mojí skříňky na zem vypadla miliarda bílých složených papírku. Jakmile jsem je spatřila, začala jsem si v duchu nadávat, že se lekám takových blbostí. Protočila jsem nad sebou oči.

"To jsou fakt krávy," utrousil EJ a vzal jeden papírek, který pořád zůstal vevnitř. Rozbalil ho a znovu s nepříjemným výrazem četl jeho obsah.

Vzala jsem jeden ze země a taky ho rozložila. Byla tam napsaná jen jedna věta mírným nahnutým písmem. Slečna zřejmě psala černou gelovkou, protože písmo bylo trochu rozmazané, ale přesto jsem to dokázala přečíst.

Ruce pryč od Jaycoba. Je náš.

Vzala jsem další papírek, zaklesnutý za učebnici matematiky.

Děvko, co sis myslela? Že ty si ho sežereš pro sebe a nedáš nám ani kus? Znaly jsme ho mnohem dřív než ty, tak se neroztahuj!

Zmuchlala jsem ten kus papíru a hodila ho do koše. Začala jsem sbírat i ostatní na kupku a hromadně je vyhazovat.

"Nic si z toho nedělej," ozval se EJ starostlivě, zatímco čistil moji skříňku od toho bordelu. "Jsou to závistivé-"

"To nic, EJi," přerušila jsem ho nahlas. "Nevadí mi to. To, co z nich mluví, je závist. Já to vím. A s tímhle se musím smířit.

Upřímně jsem nevěděla, jestli se s tím někdy smířím. Nikomu se to nedělo. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho, koho by začali takhle šikanovat jen kvůli člověku, se kterým chodí. Nebyla jsem ublížená. Byla jsem naštvaná. Naštvaná na ty, kdo to dělají. To už je fanatismus.

"Slečno Westerwaldová, pane Castere."

Šok mi projel tělem a já se vzápětí otočila. Vysoký, nezdravě štíhlý muž s tmavými vlasy protkanými světlými nitkami, v tmavě modrém saku a s kostnatýma rukama sepjatýma na břiše. Ředitel.

"Co děláte po zvonění na chodbě? Neměli byste být ve třídě?"

"Ano," přisvedčil EJ rozpačitě, "ale-"

"Pojďte se mnou do mé kanceláře," přerušil ho ředitel striktně a otočil se. Vykročil směrem k ředitelně, ale ani já, ani EJ jsme se nehli že svého místa. Zírali jsme na jeho záda a ani jeden z nás nebyl schopný slova.

"Tak jdete?" ohlásil se netrpělivě, ale nezastavil se. Pohlédla jsem na EJe. Bílá ofina mu padala do čela, ale nevšímal si toho. Pohledem neuhnul. Ani jednou.

"EJi," oslovila jsem ho potichu. Polknul, ale jinak se nehýbal. "Omlouvám se."

Vykročila jsem směrem k řediteli s tím, že tam půjdu sama. Nechtěla jsem EJe do ničeho namočit. Nechtěla jsem, aby měl problém.

Jenže pak jsem za sebou uslyšela kroky, a když jsem otočila hlavu, EJ mě svižně doběhl.

"Přece tě v tom nenechám, Tallie," blýskl svýma bílýma zubama a poplácal mě po lopatce. A tak jsme, spolu, kráčeli vstříc problému.