"Tady jsem," odpověděla mu pomalu Rachel a promnula si obličej.

"Přišel někdo?" zeptal se zvědavě.

"Pojď sem," vydechla Rachel a zvedla se. "Vyřešte si to. A s kladnejma výsledkama prosím. Věřím, že to ještě ukončit nechceš," pronesla tiše směrem ke mně a opustila místnost.

Hned na to vešel do obýváku Connor. Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Vlasy mokré a rozcuchané, na sobě jenom sportovní šedivé tepláky, ruce zastrčené do jejích kapes. Nic neříkající pohled. Stál ve dveřích a díval se na mě. Napadlo mě, že je to asi znamení, abych vypadla. Nebo promluvila.

"Connore-" oslovila jsem ho.

"Natalie," přerušil mě s klidem v hlase. Pomalu došel ke křeslu, ve kterém doteď seděla Rachel, a posadil se. Opřel si lokty o kolena a ruce spojil, ale ani jednou se mnou nepřerušil oční kontakt. Děsilo mě, že jsem netušila, na co myslí.

"Connore, já se... Hrozně se omlouvám za včerejšek. Neměla jsem-"

"Přemýšlel jsem o tom," znovu mě přerušil, "hodně. Neměl jsem na tebe tak vyjet. Prostě... Byla to ode mě nepřiměřená a hloupá reakce. Omlouvám se."

Naprosto mě to vyvedlo z míry - tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že bude naštvaný ještě týden, nebo víc... Ne že mi to odpustí hned.

Seděli jsme tam ještě dobrých pár minut, v tichosti, bez slov, bez jakýchkoliv projevů. Zírali jsme do země vedle toho druhého a ani jednoho z nás nenapadlo promluvit. Obklopovalo nás ticho, ale ne tíživé, ani nepříjemné, ale ani příjemné, bylo to... Prostě ticho. Ticho, které každý pár někdy potřebuje zažít. Ticho, ze kterého si spousta lidí vezme víc, než by se na první pohled zdálo.

Pozorovala jsem, jak se konečně zvedl a sedl si vedle mě. Dívala jsem se na něj, i když se přibližoval a omotal svoje silné paže kolem mého těla. Pomalu, rozechvěle jsem ho objala a opřela si čelo do jeho ramene. Prožívali jsme Ticho spolu, s vědomím, že je všechno v pořádku. Že my jsme v pořádku.

---

Leden. Od toho nešťastného momentu, kdy jsem se Connora zeptala na Quintu, uběhly dva týdny. A od tý doby se řídím svým vlastními pravidly, které si opakuju neustále v hlavě: Nezmiňuj ji. Nepátrej po ní. Zapomeň na ni.

Poslední dobou na ni už moc nemyslím, protože jsem si uvědomila, že to ničí nás vztah. Devastuje ho to. A to nechci. Jsem schopná překousnout pár drobných podivností, jen abych nás zachránila. A tohle je jedna z nich.

Štěrk mi křupal po každým krokem. Vítr mi bičoval do tváří, až se červenaly zimou. Měla jsem chuť si na bundě zapnout i ozdobný límec, ale neměla jsem volné ruce. Nesla jsem Connorovi z Mossu neohlášenou kávu. Od zdroje jménem Rachel jsem se dozvěděla, že ona a Paulie jsou dneska někde pryč, takže máme s Connorem volný byt. A to se musí využít.

Trošku, ale opatrně jsem popoběhla, aby tam paní držící těžké kovové dveře nemusela stát věčně. Věnovala jsem jí vděčný úsměv a pomalu pokračovala po schodech nahoru.

Snažila jsem se našlapovat potichu, ale ozvěna mi moc nepomáhala. Nakonec jsem se dostala ke dveřím Connorova bytu a na chvíli položila kelímky s kávou na zem, abych mohla pomalu a opatrně odemknout dveře. Klíče mám taky od Rachel. Ona mi poskytuje poslední dobou hodně věcí a možností. A já, od té doby, co vím, jak to doopravdy je, to pravidelně využívám.

Potichu jsem se dostala dovnitř a zádama zavřela dveře. Položila jsem horkou kávu na stolek v předsíni a pomalu si sundala šálu a čepici, kterou jsem zavěsila na věšák. S kelímky v ruce jsem opatrně našlapovala směrem ke dveřím do obývacího pokoje. Jenže pak jsem uslyšela něco, co mě přinutilo strnout každým svalem v mém těle.

Ženský smích. Cizí.

A pak ten Connorův.

"Počkej, počkej, počkej," zaslechla jsem jeho pobavený hlas, "tady. Ne na stůl, ježiš."

"Víš jak je to těžký?" zazněl hlas té holky. Byl měkký a čirý, jako kdyby měla být už jen podle hlasu perfektní.

"Jo, ale teď dělej," poručil Connor a záhy se rozesmál.

Netušila jsem, co mám dělat. Otočit se na patě, odejít a vyřešit si to později? Ne. To nemůžu udělat. Musím... Musím aspoň vidět, kdo je ta holka zač. A co tam vůbec dělají.

"To jako mám být já? Vždyť mi to vůbec není podobný!" křikl najednou Connor.

"Promiň! Promiň promiň promiň!"

Už mi nezáleželo, jestli budu hlasitá, nebo ne. Hbitě jsem přešla ke dveřím-

Žádný holce bych ten pocit nikdy nepřála. Ten pocit, kdy člověku vypadne káva z rukou a rozlije se po podlaze z toho, co vidí. V jeho náručí byla jiná.

Stačilo mi vidět ji jen na vteřinu. Bruneta s perfektní tváří rozhazuje ruce kolem krku mýho kluka a usmívá se, jako kdyby to byla věc, co dělá každý den.

Zírala jsem na ně. Oni zírali na mě. Stačilo mi jen pár vteřin, zatímco se na mé tváři střídal vztek se zděšením. Pak jsem se otočila a rozběhla se ke dveřím.

Slyšela jsem, jak volá moje jméno, ale nedbala jsem. Moje strdce se právě měnilo na drť střípků. Na štěrk. Na zrnka písku, které Connor vyráběl tím, že každou vteřinu, co jsem si uvědomovala tu skutečnost, mi do srdce zabodával nože. Co nože. Ostré, pečlivě naleštěné dýky.

Jenže mě jako vždy dohnal. V mezipatře mě pevně chytil za paži a stočil směrem k sobě. Jenže druhou ruku jsem měla volnou. Okamžitě přistála na jeho tváři.

"Jau - Natalie - počkej!" vykřikl Connor překvapeně a druhou dlaní si mnul tvář. Já ho nevnímala. Slepě jsem cloumala rukou, ve snaze se mu vymanit. Marně.

"Pusť mě," vrčela jsem, "pusť mě ty- ty lháři! Pusť mě!"

"Natalie o nic nejde, proboha uklidni se," snažil se mě mírnit, ale nedařilo se mu to. Běsnila jsem, přestože bych si nejraději zalezla někam do kouta a vybrečela se. Jenže to by mě nejdřív musel pustit.

"Hele, klid, jo? O nic nešlo." Opět ten měkký, čirý hlas. Ten, který patřil holce, která se ve vteřině posunula na mém řebříčku nenávisti na místo čislo 1.

Otočila jsem na ni hlavu. Byla asi o hlavu nižší, než já, upnutý bílý croptop odhaloval její vypracované břicho a uplé šedé legíny tvarovaly svaltaná stehna a lýtka. Na vteřinu jsem se přestala zmítat, abych si ji mohla lépe prohlédnout, a toho využil Connor, který uvěznil i mou druhou paži.

"Nat, prosím, poslouchej mě," zaprosil Connor tak úpěnlivě, že by pod jeho hlasem roztála i kostka ledu. Já jsem pomalu ale jistě tála už jen pod jeho pohledem, byť nedobrovolně. Zlost mě pomalu opouštela a plně ji nahrazoval smutek. Chtělo se mi brečet čím dál víc. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzama. Kousla jsem se do rtu, abych je tam zadržela co nejdéle.

Connor ukázal na tu holku vedle, ale já jsem jí nevěnovala ani jeden pohled. "Nat, tohle je Bethy. Elisabeth. Fashion a fitness vlogerka. Moje kamarádka. Známe se už přes deset let."

I když jeho věta obsahovala spoustu důležitých informací, které by mě dokázaly uklidnit, já dokázala myslet jen na to, že Bethy je ta nejhorší zkratka, co pro Elisabeth existuje.

"Nahoře jsme točili video na Bethyn YouTube kanál, jmenuje se to kreslení poslepu... Jeden druhýmu zaváže oči a navzájem se kreslíme, můžu ti ukázat celou tu nahrávku jestli chceš, můžu ti ukázat všechny ostatní, jen se na mě prosímtě nezlob..."

Nevydržela jsem dál zadržovat slzy. Prostě jsem to nedokázala. Spolu s hlasitým vzlykem vypluly na povrch. Connor si mě beze slov přitáhl do náruče a já jsem mu s vděkem zabořila svůj plačící obličej do hrudi.

Cítila jsem, jak Connor úlevně vydechuje a balí mě do svých rukou, hladí mě jednou z nich po zádech. Provinilost za tu facku mě přepadne jako nic a ze mě se valí další vlna pláče. Jeho stisk ještě zesiluje.

Teprve po pár minutách jsem si uvědomila, že tu přece jenom nejsme sami a tak jsem se od něj pomalu odtáhla. Pohled mi jaksi skončil na jeho chodidlech a pomalu, trhaně a rozechvěle z předchozího pláče jsem se rozesmála.

"Co," uchechtl se on a podíval se na svá chodidla. "Co?"

"Ani obout ses nestihl," vysvětlila jsem mu mezi smíchem.

"On má aspoň ponožky," namítla Bethy s úsměvem. "Já jsem bosa."

Rozesmáli jsme se všichni. Já z takové banality a oni... Asi úlevou. Nevím.

"Měli bychom jít vytřít to kafe," navrhla Bethy po chvíli. "Nebo se vsákne do podlahy."

"Vidíš," přitakal Connor a všichni tři jsme zamířili do bytu.

Bethy přeskočila tmavou louži na parketách před obývákem a běžela ke kameře.

"Dobrý, nevybila se," zahlásila, popadla že stolu krabičku s kapesníky a klekla si k nám.

Až teď jsem se začala cítit za to rozlitý kafe provinile. Vlastně všechno, co jsem v posledních minutách Connorovi udělala, mu nebylo přínosem. Připadala jsem si jako sobecký člověk - dala jsem mu facku za to, že se přátelí s holkou. Moje žárlivost už opravdu přerůstá v něco, v co by přerůstat neměla. Nechala jsem si spadnout vlasy do obličeje, aby zamaskovaly moje červenání.

"To nemá cenu, vezmu na to hadr," zamrmlal Connor, zvedl se z podlahy a odběhl. Měl pravdu, už jsme spotřebovali celou krabici kapesníků a pořád to nestačilo. Přesto jsem se cítila nepříjemně, že mě tu s Bethy nechává samotnou.

Znovu jsem si ji nenápadně prohlídla a nezabránila jsem tomu, abych se s ní neporovnala. Měla rozhodně delší vlasy než já - a možná o odstín tmavší. Jenže jí se nevlnily, byly perfektně rovné, jako kdyby po nich přejel parní válec. Cože to Connor o ní říkal? Fashion vlogerka. Zřejmě do toho patří i vlasy.

Byla výrazně menší, ale to je pro kluky roztomilejší. Zatímco já jsem postavou připomínala strašáka, u kterého je maximální velikost košíčků u podprsenky A-B, Bethy měla kromě krásně vysportovaného těla i prsa. Nebudu si nic nalhávat. Záviděla jsem jí.

"Takže ty jsi Connorova holka?" snažila se Bethy navázat konverzaci.

"Očividně," zamumlala jsem a pokračovala jsem v ukládání mokrých kapesníků na hromádku.

"Trošku nevhodná situace jak se seznámit, co," nadhodila opět ona.

"Trochu jo," přitakala jsem suše. Obdivovala jsem její snahu navázat konverzaci. Moc jsem jí to neulehčovala.

"Jak jste pokročily?" ozval se za mnou Connorův hlas.

"Jo, už to skoro je. Ještě to vem tím hadrem a myslím, že nikdo nepozná, že tady někdo něco rozlil." Bethy se stavěla k věci dost pohotově, jakoby to byl její denní chleba. Zajímalo by mě, jestli se tak staví ke všemu.

Connor si kleknul vedle mě a začal vytírat zbytek rozlité kávy. My jsme se s Bethy posadily na paty.

Sledovala jsem jeho tahy, dokud nevytřel veškerou kapalinu a taky si nesednul stejně jako my. Všichni tři jsme beze slov zírali na podlahu.

Nedokázala bych spočítat všechny myšlenky, které mi za tu dobu proběhly hlavou. Od skutečnosti, jaká jsem sobecká mrcha, přes závisti k Beth až po omluvu, kterou jsem se chystala říct.

"Je mi to líto," zachroptěla jsem s pohledem stále upřeným do podlahy. "Nechtěla jsem... Nechtěla jsem to kafe vylít, ani tě praštit, Connore, ani... Vlastně jsem nechtěla udělat nic z toho co jsem udělala. "

"To nic, zlato," pousmál se Connor mírně. "Nehody se stávají. "

Nevím, jestli mysel nehodu jako tu kávu, nebo nehodu, že jsem se tu objevila právě teď, nebo nehodu s tou neplánovanou fackou.

Poslední dobou je celý můj život jedna velká nehoda.

Novinky

-děkuju za nominování do Wattpad Awards za podzim 2015 (update - trochu jsem se prohrabovala komentáři a našla jsem toho, kdo mě nominoval, opět děkuji - příjemně mě to překvapilo, máš tu věnování :) ), pokud pro tento příběh chcete hlasovat, můžete na Wattpad Awards podzim 2015 od WattconsCZ :)

-jsme třetí! Ano! Jsme třetí! Jsem nadšená, díky moc lidi :3 (tak dokonce druhý!)

-začala jsem novou Short Story z názvem In Love With the Coffee Girl tak se na to pak kdyžtak mrkněte :)

-aktualizovala jsem obal na Problemu, nemohla jsem se na ten starej koukat :D