Cesta do Memphisu byla mnohem uvolněnější, než cesta do Connorova bytu.

Connor zapnul rádio, takže jsme poslouchali, smáli se a tancovali (já jsem tancovala, on se věnoval řízení) a obecně si tu cestu užívali. Nevěděla jsem, co chce Connor v Memphisu dělat, ale zřejmě to tam znal, protože jel bez GPS a vypadal, že ví, kam jede. Já jsem tam nikdy nebyla.

Když skončila písnička Outside od Ellie Goulding a Calvina Harrise, začal Photograph od Eda Sheerana. Zvolnila jsem svoje pohyby do rytmu Edovy kytary, zabalila se do svých rukou, zavřela oči a jemně se hýbala ze strany na stranu.

Připojila jsem se k rádiu a začala jsem jemně, potichu zpívat:

"And when it gets hard

You know it can get hard sometimes

It is the only thing that makes us feel alive,"

Vzal mě za ruku, propletl si se mnou prsty. Pochopila jsem to gesto jako Nezpívej, prosím. Nevím, jestli šlo o můj hlas, o tu písničku nebo její text, ale vyhověla jsem mu. Stiskla jsem mu ruku a přála jsem si, aby mě držel celou cestu až do Memphisu, ale to samozřejmě nemohl. Musel občas přeřadit, ale pokaždý, když to udělal, se jeho ruka vrátila zpátky k té mé. Držela jsem jeho dlaň ve svých, mírně nakloněná k němu. Dívala jsem se na něj celou cestu.

Zaparkoval před nějakým menším hotelem a neochotně se ze sevření mých rukou vymanil, protože musel vytáhnout klíčky ze zapalování. Bezeslova vystoupil a šel mi otevřít dveře. Vzala jsem oba svoje zavazadla a vystoupila jsem.

Sníh. První, co jsem zaregistrovala, když jsem vystoupila. Bylo zvláštní, že jsem si ho do teď nevšimla.

Nebyly ho tam teda zrovna hroudy, byl to jenom takový bílý poprašek, ale přesto to bylo něco, co poukazovalo na to, že jsou opravdu Vánoce. Nikdo tu nemusel zdobit palmy Vánočními světélky.

Šla jsem za Connorem až do hotelu, což byla krémová kostka s velkými prosklenými okny a nápisem Hartman nad velkými vstupními dveřmi. Proč za mě vždy utrácí tolik peněz?

Jenže když jsme vešli dovnitř, ukázalo se, že je to úplně jinak. Recepční, vysoká blondýnka ve věku tak 30-35 let, vstala ze židle a příjemně se na Connora usmála. A on jí úsměv opětoval. Kdyby jí nebylo kolem třiceti, už by mě bodal osten žárlivosti.

"Máme pokoj 28," prozradil mi Connor šeptem a já téměř nepřítomně kývla. Těkala jsem pohledem po všech těch lidech. Žádní pánové v oblecích, dámy v šatech, nikdo nekouřil doutníky v rohu místnosti. Vlastně... nebylo ani kde si sednout. Žádná křesílka, pohovky, ani stolečky. Jenom čistá hala s vysokými bílými lampami. Kromě nás a recepční tu bylo jen pár lidí. Připadalo mi to tu... pusté.

Connor zamířil za blondýnkou a já se držela v závěsu za ním. Nechtěla jsem se nikam... zatoulat.

"Pane Hickmane," pozdravila ho ta blondýnka pořád s jejím příjemným úsměvem. Zajímalo by mě, jestli ho má nacvičený.

"Mirando," pronesl Connor najednou chladně. "Mám tu zarezervovaný pokoj."

"Já vím, čekala jsem na vás celé dopoledne," odvětila Miranda, hrábla do šuplíku za recepcí a vytáhla klíče.

"Pokoj 28? Je to tak správně?"

Connor vzal klíče z její ruky a otočil se směrem ke chodbě. Zvedla jsem obočí a pokrčila rameny, věnovala recepční omluvný pohled, ale zdálo se, že si z toho moc velkou hlavu nedělá.

Pokračovala jsem za Connorem do prázdné chodby a sledovala čísla na dveřích. 12...13...14...15...

Brzo by tu mělo být 28.

Jenže než tu vůbec bylo, zatočili jsme do jedný z postranních uliček. 28. Bylo to tu.

Connor odemkl dveře a otevřel je, abych mohla vejít dovnitř.

Útulný pokoj, laděný do karamelové a tmavého dřeva. Byl malý, ale pro dva lidi ideální. Bylo tu strašně moc světel - dvě lampy na nočním stolku na každé straně postele, jedna zavěšená nahoře, světélka nad postelí i nad stolem... Vánoce.

Otočila jsem se na Connora, který mezitím zavřel dveře. Až teď jsem si všimla, že s sebou nese jednu velkou sportovní černou tašku. Jsem dneska nějaká mimo.

"Tohle je můj dárek k Vánocům," ozval se Connor a klekl si k tašce. "Tyhle dva dny, který tu strávíme spolu. Budeme tu jenom my dva. Nikdo jiný. Budeme jenom obyčejný kluk a obyčejná holka, obyčejný pár, který si udělal Vánoční výlet, dobře?"

Kývla jsem, ale upřímně jsem nevěděla, kam tím Connor míří. Pochopila jsem až, když vyndal telefon a něco na něm začal ťukat.

"Takže jsem se rozhodl, že si dám mobil do režimu letadlo - žádný upozornění, žádný textovky, žádný hovory. Nic. Dokud jsem s tebou - nechci být ničím rušený." Úsměv, který se hned na to objevil na jeho obličeji, se brzo zkopíroval i na ten můj. Connor je ten typ člověka, co má nakažlivý úsměv. Když ho vidíte usmívat se, chcete se usmívat taky. I to na něm miluju.

"Dobře, tak já to udělám taky," už už jsem sahala do svý tašky, když ke mně Connor vztáhl ruku.

"Nechtěla by sis nejdřív zavolat rodičům?"

---

Další hodinu jsme se procházeli po pokoji, nadšeně si povídali a sledovali výhled z oken. Memphis vypadal úžasně, mnohem líp, než město, ve kterém žiju.

"Jezdíval jsem sem často s rodinou," vzpomínal Connor, ležíc na posteli - v teniskách, ale upřímně, kdo by byl schopný mu to zakázat. "Když jsme byli menší, Rachel to tu milovala. Jezdili jsme sem každý Vánoce. Tenhle hotel, Hartman, je jeden z menšího řetězce Richarda Hartmana - a otec je jeho spolumajitelem. Tento pokoj máme celoročně zadarmo. Jen Miranda se snaží tvářit, že je to pro ni novinka." Connor protočil panenky.

"Co máš vlastně proti ní?" navázala jsem hned.

Connor zaváhal. Jemně se kousnul do rtu, vyhnul se mýmu pohledu a namířil ho do okna.

"Ona je... Hrozně vlezlá. Prostě... Nemám ji rád," zavrtěl hlavou a pustil ret.

"Mimochodem, slečno Westerwaldová," na tváři mu už opět hrál úsměv, "mám pro vás ještě jedno menší překvapení."

Zvedla jsem obočí. Další překvapení? Nebylo jich už moc?

"Jen jsem chtěl říct, že na to překvapení budeš potřebovat nějaký to... teplejší oblečení, co máš v batohu, který sis s sebou vzala," prstem ukázal na chudáka mého batůžka, válícího se v rohu místnosti spolu s mou kabelkou.

Moment.

"Ví... Theresa o tomhle výletu?"

Connor se zazubil.

"Connore!" zkřikla jsem mírně dramaticky. "To je dost podrazácký!"

"Ale notak, Nat." Vstal a pomalu přešel až k mé osobě, sedící na židli hned vedle televize. "Potřeboval jsem ji, aby mi pomohla spáchat zločin, neboli tvůj únos." Oči se mu zaleskly a jeden koutek mu dramaticky vyletěl nahoru.

Protočila jsem panenky. "Connore," vydechla jsem, ale nemohla jsem se neusmívat. "Kde jsi vlastně vzal její číslo?"

"Ještě na svatbě. Šel jsem ven, a ona tam stála, šampaňský v ruce. Tak jsem strčil ruce do kapes od kalhot a šel si s ní pokecat. Je to fajn holka."

"Jo, to je," pousmála jsem se a na chvilku se zahleděla mimo něj. Ani jsem si nevšimla, že by šel Connor ven... Ano, občas odešel od stolu, ale ne zas tak daleko...

"Takže jsem se s ní domluvil, ať ti sbalí pár věcí, protože trvala na tom, že chce, aby sis vzala na cestu její Vánoční dárek. A opravdu, Nat, vypadáš úžasně."

"Děkuju," špitla jsem, oči sklopený.

Na chvilku nastalo ticho, které Connor přeťal svým: "Jdu si ještě pro něco do auta, počkej tady a zatím se převleč do toho, co ti dala Theresa do batohu, dobře?"

Kývla jsem.

Jak mohla Theresa vědět, jaký jsou moje oblíbený džíny?

Když jsem batoh otevřela, byl přímo napěchovaný oblečením. Byly tu tmavý džíny s malými dírami a můj oblíbený zimní top - modré tričko, které mělo rukávy na zápěstích a spodní lem z bavlny, jako u svetru. Okamžitě jsem to vytáhla a položila na postel - a pak mě zaujala taška úplně naspodu toho batohu.

Ne, nezaujala mě ta taška. Zaujalo mě to, co bylo napsaný na ní. Victoria's Secret.

Panebože Thereso, já tě zabiju.

Cítila jsem téměř okamžitě, jak se mi krev hrne do tváří, a to jsem to ani neotevřela, abych se podívala, jak moc zle na tom jsem.

Vadily mi na tom dvě věci:

1) Děsilo mě pomyšlení na to, co by mohlo být vevnitř.

2) Theresa a Tayler za to museli utratit až příliš peněz, oproti tomu, co jsem dala já jim. Tyhle věci bývají drahý. Musím jim to někdy vynahradit.

Přesto se na to podívej, když se Connor nebude dívat. Je to překvapení vlastně i pro něj.

Thereso, já tě nesnáším. Tohle... Tohle mi nemůžeš udělat.

Samozřejmě, že může. A vsadím se, že je ještě větší svině - nezabalila mi nic... nic toho typu, ale mýho. Z mýho šatníku.

Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do čtyř, a zhluboka zase vydechla. A pak jsem pro to jednoduše hrábla.

Vytáhla jsem to z batohu a okamžitě otevřela tu mírně zdeformovanou tašku. Vevnitř bylo... Něco černýho, vzorovanýho, ale taky jsem tam zahlídla krajku. A na dně, hned na tý látce, byl položený malý lísteček. Vyndala jsem ho z tašky a otevřela ho.

Já vím, asi mě právě nesnášíš.

Já vím, promiň, promiň, promiň.

Ale... Užij si to.

-Theresa

Ona přesně věděla, o čem přemýšlím. Na chvilku mě napadlo, jestli to náhodou taky nezažila, jenže pak jsem tu myšlenku odhodila stranou.

Je čas podívat se na ten zbytek.

Ve skutečnosti to nebylo zas tak špatný. Bylo to černý, s malinkýma bílýma srdíčkama. Mělo to světle růžový a bílý kraječky a asi tak dvě stě gramů molitanu, ale... docela se mi to líbilo. Ani ta spodní část nebyla až tak malá, jak jsem se bála. Bylo to něco mezi bikiny a boyshorts, ve stejnym stylu, jako ta vrchní část. Jenže... Pořád to nebylo to, co nosím normálně. Narozdíl od toho je to moc odvážný, všechny ty krajky a ten výběr barev... Strach mi najednou sevřel útroby, ani jsem nevěděla proč. Proč... Proč se bojím?

Omlouvám se, že jsem to tady takhle divně usekla, ale kapitolu jsem opět rozdělila na dvě, protože byla až moc dlouhá :/.

Díky za votes k minulé části a dejte mi vědět do komentářů, jak se vám kapitola líbila a co říkáte na její události :) Díky moc!