Ráno jsem mohla klidně ještě dvě hodiny spát. Všechno by bylo naprosto v pohodě. Jenže já mám vysoce inteligentního bratra, takže tenhle druh odpočinku u mě není možný.

Vlastně mě probudilo už trhnutí kliky a zavrzání dveří. Následně na mě dopadlo něco těžkýho a když jsem otevřela oči, měla jsem před sebou rozesmátý obličej svého bratra jen v trenkách.

Ne, na takové šoky rozhodně nejsem připravená. Samozřejmě, že jsem začala ječet, jinak by to ani nemohlo bejt. Jenže Tayler mi zacpal ruku dlaní a ještě se začal hloupě chechtat.

"Klid ségra, nechceme přece vzbudit ostatní, no ne? Jsou Vánoce!" pronesl nadšeně a v očích mu zaplanuly jiskřičky petiletého kluka.

"A mě jsi vzbudit mohl, nebo co?" zavrčela jsem a strčila do jeho odhalené hrudi. Tayler se zašklebil a sednul si mi na nohy, respektive na holeně.

"To bolí, Taylere!" zaúpěla jsem, takže mi bratr z nohou hned slezl. Protočila jsem nad ním panenky a zavrtěla hlavou. Nikdy se nezmění.

"Tohle děláš i Therese, když jste sami doma, nebo co?" zeptala jsem se a odhrnula si z těla přikrývku. Já, narozdíl od svého bratra, chodím spát v kraťasovém pyžamu. Mám způsoby.

"Ne," zakřenil se Tayler, "protože kdybych jí to udělal, neměl bych měsíc fyzickou postelní aktivitu."

Napřáhla jsem před sebe ruku s nataženou dlaní a zavřela oči. "To stačí, Taylere, podrobnosti znát nepotřebuju."

"Podrobnosti už znáš, pochybuju že je ten tvůj frajer frigidní-"

Hodila jsem po něm polštář a ten ho umlčel. Ne že by na něj dopadl, Tayler ho chytil, ale přestal mě popichovat. Za to ale učinil protiúder - s mojí vlastní zbraní.

Já už tak šikovná jako on nejsem, takže mi polštář přistál na obličeji. Zuřivě jsem ho ztrhla a vrhla se na svého bratra holýma rukama - a nastala další sourozenecká bitva. Někdo by mohl namítat, že jsme na to už moc stáří, ale popravdě si to oba vždycky moc užíváme. Dokud ovšem nepřijde do pokoje máma.

A jak se to stává pokaždé , stalo se to i teď.

"Taylere, Natalie, můžete se přestat rvát a chovat se jako dospělí a skoro dospělí lidé?" ozval se odeveří matčin nespokojený hlas. Tayler na chvilinku strnul a poskytl mi tak perfektní možnost vymanit svá zápěstí z jeho sevření. Matka protočila oči v sloup, otráveně si povzdechla a vyšla z pokoje. Přesto jsme už ale v bitce nepokračovali. Jsme dospělí (alespoň jeden z nás). Známe hranice. To naše máma ale nepochopí.

"Asi bychom si měli dojít pro dárky, co? " promluvil Tayler po chvíli ticha a slezl ze mě. Poslušně jsme se postavili, uhladili si oblečení (Tayler trenky, já pyžamo) a sešli schody. Jakmile nás ale uviděla matka, zamračila se a založila si ruce v bok.

"No tak to ne, mládeži. Vy chcete jít rozbalovat dárky v úboru na spaní? To jste snad ještě nikdy neměli Vánoce? Utíkejte se převlíct," mávla rozzlobeně rukou.

Uslyšela jsem Taylera, jak si potichu pro sebe mrmlá: "Člověk by řekl, že když se ožení, tak bude mít pokoj a ono ne." Uchechtla jsem se tomu a zamíříla za ním nahoru.

O několik minut poté jsme se zase všichni sešli u našeho umělého stromečku. Přišla i Theresa, oblečená do přiléhavého červeného roláku se sobama (musela se v tom vařit) a tmavých džínách. Potutelně se na mě usmívala, netušila jsem proč a děsilo mě to.

Bratr si vůbec nebral příklad ze své manželky. Přestože byly Vánoce, Tayler se oblíknul do bermud a blankytně modré polokošile s nápisem "Aloha!". Hned, jak jsem ho viděla, jsem si promnula obličej a možná se mi to jen zdálo, ale opravdu máma protočila panenky? Ona si ty oči jednou ukroutí.

"Fajn, takže... můžeme začít," pousmála se máma poněkud nuceně a jemně spojila ruce. "Nejmladší je rozdává, to je tradice, takže... Natalie? Můžeš se toho ujmout, prosím?"

Neochotně jsem vstala a přesunula se ke stromku. Klekla jsem si pod něj a začala postupně vytahovat balíčky, hlásit jména a předávat je jednotlivým lidem v místnosti. Svoje jsem si nechávala u nohou.

"Tak," povzdechla jsem si, když jsem předávala Taylerovi poslední, mnou zabalený dárek, "to je všechno. Myslím, že si to můžeme rozbalit, ne?"

Můj první balíček byl určitě od Taylera - poznám jeho škrabopis. Roztrhala jsem obal - byla to krabička deset krát pět centimetrů, bílá, nebylo na ní nic napsaný. Když jsem ji otevřela - červený síťovaný obal na mobil.

"Díky, Taylere," usmála jsem se na něj. Kývl na mě.

Další balíček nebyl balíček, ale obálka. Byla od mámy. Dala mi sto dolarů.

"To máš na to auto, zlato," mrkla na mě.

A poslední byl zřejmě od Theresy. Ta balila dárky tak pečlivě, jako kdyby programovala bombu. Papír nikde nepřečouhal, stuha byla rovná a oka mašle stejně velké, jejich konce trčící přesně od sebe. Začala jsem mít pochybnosti, že jsem jí dala špatně zabalený dárek. A taky malý. Protože jsem nedostala od Theresy jen tak nějaký dáreček. Byl to skoro balík.

Rozbalila jsem ho pomalu, opatrně, snažila jsem se nepoškodit ani kousek balícího papíru. Bylo by to ode mně hloupý, že si Theresa s balením dala tolik práce a já jí to teď zničím.

Opatrně jsem odložila stužku i papír vedle sebe a otevřela tu krabici. Zůstala jsem na ten obsah civět asi půl minuty, než jsem se odvážila ho vyndat a to jsem dělala taky hrozně opatrně. Byly to šaty. Šaty ve stylu 50. let, s rozevlátou černo-bílou puntíkovanou sukní a černým topem. Byly krásný. Nádherný. V pase je navíc spínal malý černý opasek s malinkou mašlí.

Postavila jsem se a přitiskla jsem si šaty na sebe, abych věděla, jak na mně zhruba vypadají. Máma měla pěkně kyselý pohled - zřejmě se jí nelíbilo, že pro mě její snacha vymyslela dárek, který se mi líbí, a jí se to už dlouho nepovedlo. No, smůla. Tyhle šaty jsou nádherný.

Zato Theresa vypadala nadšeně. Oči jí zářily, hned jak se na mě podívala. "Běž si je zkusit," pobídla mě. Bratr se na mě usmál.

"Jo, měla by sis je jít zkusit, Naty. Určitě ti budou slušet."

Vyběhla jsem schody do svého pokoje jako až moc nadšené pětileté dítě.

Když jsem si zapnula zip a otočila jsem se na sebe do zrcadla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ty šaty byly ještě krásnější. Opravdu nádherný, seděly mi, jako kdybych si je vybírala sama. Seběhla jsem dolů a jak jsem scházela poslední schod, zatočila jsem se, až se mi roztáhla sukně. Theresa nadšeně zatleskala.

"Jsou úžasný, žejo?" šťouchla do Taylera a ten pokýval hlavou. Nevypadal, že by z toho byl nějak nadšený nebo naopak. Zřejmě ho už nebavilo předstírat, že ho to zajímá. To ale nevadilo, protože já jsem byla nadšená ze svého dárku.

"Počkej, chvilku," zamrmlala Theresa s mírným úsměvem na tváři, vstala z pohovky a šla ke mně. Něco mi chvilku upravovala na ramenou a pak mě objala. Musela jsem ji obejmout zpět, udělala mi takovou radost.

"Doufám, že je dneska využiješ," zašeptala mi do ucha a odtáhla se. Nevěděla jsem, o čem mluví, ale myslím, že na to brzo přijdu sama.

Po snídani - kterou jsem celou strávila v těch šatech, natolik jsem se do nich zamilovala, že jsem je nechtěla sundat - jsem se přesunula do koupelny. Začala jsem si napouštět vanu, do nádobek jsem zapálila vonné tyčinky vanilky a jasmínu - mé oblíbené vůně. Dostala jsem je od Connora asi před měsícem. Nevím, jak vytušil, že jsou moje oblíbené, nikdy jsem mu to neřekla, ale bylo to příjemné překvapení.

Zamkla jsem, vyklouzla z šatů, opatrně je položila na pračku a vklouzla do vany. Horká voda ve vaně způsobila, že mě obklopily teplé jazyky vodních výparů, a než jsem se ponořila celá, zkontrolovala jsem, jestli má voda dostatečně vysokou teplotu. Byla opravdu horká. Brittany, Anisha a Denise mě nikdy nechápaly, jak můžu jít úplně v pohodě do tak horké vody, ale pravda je, že mi spíš dělá problém studená voda, než horká. Ne. Dost. Dneska na spolužačky myslet nebudu.

Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o kraj vany, zavřela jsem oči. Nechala jsem horkou vodu a vůni vanilky a jasmínu, ať mi vyčistí mysl. Musím být na dnešní setkání s Connorem dobře naladěná. Jsou přece Vánoce.

Sliboval mi, že má pro mě něco speciálního. Netušila jsem, co to je, a upřímně, byla jsem dost zvědavá, i když mě to zároveň i děsilo. Děsila mě představa toho, že se mu dárek, který jsem se mu chystala dát, nebude líbit. Počkat, neřekla jsem, že se dneska nechci stresovat?

Tak jsem se ještě víc uvolnila a potlačila všechny nepříjemné myšlenky.

Po půl hodině mi zazvonil budík. Určitě už bylo jedenáct: čas, kdy vylézt z vany. Nechtělo se mi. Chtěla jsem ještě zůstat vevnitř. Ale s Connorem jsme se dohodli v jednu, takže jsem se musela připravit.

Opláchla jsem si vlasy od výživného šamponu, který jsem na ně nanesla pět minut předtím. Většinou si ho tam nechávám ještě dýl, ale teď jsem to nějak neodhadla.

Vystoupila jsem z vany a omotala si kolem těla ručník. Nechala jsem ji vypustit. Smutně jsem sledovala, jak mě moje oblíbená horká voda trubkou opouští a jak z ní nezbývá nic než pár obláčků pěny na dně.

Za hodinu a půl jsem byla hotová. Normálně mi to tak dlouho netrvá, ale dneska jsem musela. Dneska nebyl jen tak nějaký den. Byl speciální. Musela jsem si vyfénovat vlasy. Musela jsem si dát makeup. Musela jsem si dát světle červené oční stíny. Musela jsem si nanést řasenku i oční linku. Musela jsem potřít své tělo hydratačním krémem. Musela jsem si obléknout ty krásné šaty od Theresy a obout svoje oblíbené červené podpatky s trojúhelníkovo špičkou - ne, tenisky dneska ne. Dneska je speciální den.

A konečně? Chtěla jsem ho políbit, když si pro mě přišel. Protože ho neuvěřitelně miluju.

Nová kapitola! Doufám, že se nezlobíte za tu menší pauzu, heh... Ode dne, co jsem skončila s That Bad Girl se budu (téměř) plně věnovat jen psaní My Instagram Boyfriend!

Mimochodem, založila jsem si Ask (Icialinz) takže s jakoukoliv otázkou miřte tam... Odpovím na cokoliv rozumnýho, i na dotazy o různých mých stories :)

A nakonec něco důležitého: děkuju hrozně moc za +1000 votes na téhle story a +9000 VIEWS!!! Waau! Když jsem psala poslední kapitolu děkovala jsem za 7000... A teď 9000 a blíží se to k desítce, wau! Díky moc!