Štědrý den. Co jsem si myslela, když jsem se probudila do toho rána? Konečně.

Posledních pár dnů není škola tak hrozná hlavně díky EJovi, který se stal mojí provizorní pravou rukou. Nebo ještě jinak řečeno - nahradil mi Anishu.

Protože EJ zjevně nemá zájem o přátelství s místními kluky, tráví veškerý svůj čas se mnou. Chodíme spolu na hodiny, bavíme se spolu o přestávkách, sedáváme spolu na obědě. Už jsem slyšela několik fám o tom, že spolu chodíme, ale vždy jsem je stihla rychle vyvrátit, než to přerostlo do většího měřítka. Věřím, že kdyby se to nějakým záhadným způsobem dozvěděla EJova přítelkyně, moc ráda by nebyla.

O Annie se bavíme vlastně docela často, je to jedno z EJových nejoblíbenějších témat. Vím o ní vlastně už dost věcí. Je to špinavá blondýnka s vlasy asi pod lopatky, má krásný úsměv a je dost žárlivá.

"Jakoby Connor nebyl," řekla jsem mu tehdy s úsměvem a EJ se rozchechtal.

"Máš pravdu, ten je hodně žárlivej, možná až moc," přikyvoval. "A to jsi s ním nebyla, když si stěžoval na kluky, co se kolem tebe motali. Třeba Bruce-" EJ se mírně uchechtl a zavrtěl hlavou, "-Bruce byl kapitola sama o sobě. Pořád o něm mluvil, bylo to hrozný."

No a podobně. Dokázali jsme vést rozhovory i hodiny, i když jsem to zezačátku vůbec nečekala.

Ale i přesto jsem byla nadšená, když nám začaly Vánoční prázdniny. Nenávistné pohledy holek na chodbách totiž ani po EJově zásahu úplně nezmizely, jen se trochu zastřely a už jsem je dokázala moc nevnímat. Ale pořád je lepší nemuset vnímat, než nevnímat.

Navíc přijeli Tayler s Theresou - což bylo super, protože jsem je dlouho neviděla. Oba jsou pořád šťastní a to je dobře. Bylo by mi líto, kdyby se jim manželství rozpadlo jako matce a otci. Byla by to škoda.

Dorazili brzo ráno. Slunce mi ještě ani pořádně neprosvítilo pokoj, a už jsem slyšela nepříjemný zvuk zvonku, který mě vytrhl ze spaní. Promnula jsem si oční víčka, ale nechtěly se otevřít. Prostě se rozhodly stávkovat.

"Natalie!" uslyšela jsem matčin křik tlumený skrz dveře. "Tayler a Theresa jsou tu!"

To mě trochu probralo, ale stejně jsem se z postele nezvedla. Spíš jsem se zachumlala ještě hlouběji do peřin.

To jsem ale neměla dělat. Za pár vteřin se v mém pokoji rozrazily dveře a dovnitř vběhl Tayler. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale před ním jsem se nezachránila. Strhl mi přikrývku z hlavy a začal ji táhnout směrem k sobě. Omotala jsem si nohy i ruce kolem peřiny a zabránila tak jejímu sebrání - ale Tayler to nakonec vyřešil jinak. Pustil pokrývku a popadl mě do náruče i s ní. Nespokojeně jsem mu zamručela do prsou, ale nemohla jsem nic dělat a nechtěla jsem, aby se mnou Tayler na schodech spadl. Došel až do obývacího pokoje, kde seděly matka s Theresou na gauči a společně listovaly jakýmsi časopisem. Když mě bratr dostal blíž, stačila jsem si všimnout, že je to nějaký magazín o bydlení, než mě shodil na gauč. Na matčině čele se objevila nespokojená vráska.

"Taylere," mlaskla rozhořčeně, "já myslela, že tě to v osmnácti přejde, ale asi jsem se mýlila."

"Nikdy mě neomrzí provokování Naty," ušklíbl se Tayler. "Ani když mi bude padesát."

Matka převrátila oči v sloup, ale dál už se nevyjadřovala.

Theresa nachvilku zvedla hlavu a věnovala mi malý úsměv. "Dobré ráno."

"Dobré," zamručela jsem nespokojeně, pořád zachumlaná do pokrývky. Tayler se usadil do křesla naproti pohovce, kam mě hodil, a hravě se na mě šklebil. Opětovala jsem mu úsměv.

"Budeš pomáhat s večeří, Natalie," oznámila mi matka, oči pořád upřené do časopisu. Protočila jsem panenky. Měla jsem v plánu dneska zajít za Connorem, ale asi to nebude možný. Štědrý den Hickmanových obvykle vypadá tak, že se sejdou všichni ve vile na druhé straně města, kde se nejčastěji zdržují Connorovy rodiče (samozřejmě, že chodí i do bytu blíž centru, kde většinou přespávají Connor s Pauliem, ten byt je koupený hlavně kvůli nim, aby to neměli tak daleko do školy, takže je to vlastně Connorův a Paulieho byt, i když jejich rodiče tvrdí, že není, ale tak to je věc názoru) mají Štědrovečerní večeři a pak pořádají velkou Vánoční párty, na kterou mimochodem nemůžu, protože musím trávit čas se svojí rodinou. No, hlavní na tom je, že jejich Štědrý den začíná až večeří. Connor je teda zbavený povinností jako je sledování televize s příbuznými, chystání večeře, věnování se příbuzným, chození na Vánoční mši atp. On se může celý den flákat, pak si to odbýt na večeři a finito. Ani neví, jak hrozně mu závidím.

"Jdu si zavolat," zamumlala jsem unaveně a zvedla se z pohovky, peřinu jsem nechala na ní. Prošla jsem kolem ozdobeného stromku, přitom se letmo dotkla jeho jehličí. Umělý. To jsem si mohla myslet.

Vyběhla jsem schody až do svého pokoje, kde jsem vzala do rukou mobil a vytočila Connorovo číslo. Nepřítomně jsem zabodla pohled do stěny a očekávala jeho hlas.

Po pár zazvonění mi to Connor zvedl.

"Zlato," zamumlal mi hned do telefonu ospale, "ještě jsem spal. Děje se něco vážnýho?"

"Ne, promiň," omlouvala jsem se spěšně, "klidně zavolám pozdějc."

"To je dobrý, já už to nedospím. Co jsi chtěla?"

Povzdechla jsem si. "Nemůžu s tebou nikam jít, máma mě chce doma. Takže se dneska asi neuvidíme."

"To je škoda." Connorův hlas výrazně posmutněl. "Ale co se dá dělat, jeden den bez sebe přežijeme."

Usmála jsem se. "To bude teda fakt příšernej den."

"To jo." Connorův úsměv byl cítit i skrz tu dálku. "Jeden z těch nejhorších."

"Chce po mně, abych pomáhala v kuchyni, i když moc dobře ví, jak neschopná jsem já kuchařka. Vzpomínáš si na to lečo?"

"To mi nepřipomínej," smál se Connor, "nechci tě urazit, ale bylo hrozný."

"Já vím, že bylo," usmála jsem se. "Na vaření zřejmě talent nemám."

Connor si povzdechl a na minutu bylo ticho. Sledovala jsem vteřinovou ručičku hodin nad dveřmi, jak se plynule pohybuje místo toho, aby se zasekávala na vyznačených místech.

"Vůbec se mi nechce na ten večírek našich. Je to pokaždý dost hrozný, byl bych tam radši s tebou," promluvil najednou.

"Ale, nemůže to být až tak strašný," konejšila jsem ho.

"Věř mi, že může. Naši jsou hrozní snobi, pořádaj večírky pod různými záminkami, aby ukázali svůj majetek. Začíná mi to lézt krkem, tohle jejich předvádění. A nejhorší na tom je, že si to Paulie s Rachel ohromně užívají. On si vezme svůj oblíbený tmavě modrý oblek a ona hezký šaty a úplně v pohodě chodí mezi lidmi se skleničkou šampusu a baví je. Nikdy jsem něco takovýho nedokázal, být takhle vlezlý," vyléval si Connor srdce. Pozorně jsem poslouchala a zvažovala každé slovo jeho monologu, oči zabodnuté do hodin.

"Ale ty to přece s lidmi tak umíš," namítla jsem, a tím ho jemně přerušila. "Nechápu, proč ti vadí s nimi mluvit."

"Jsou to právníci, architekti, návrháři, šéfové velkých společností, jako je ta otcova. Netuším, o čem bych se s nima měl tak bavit. Je to těžký."

Z jeho hlasu naprosto čistě sálalo zoufalství. Povzdechla jsem si a prošla se po pokoji. "To zvládneš, Connore," utěšovala jsem ho, zatímco jsem letmo rukou pohladila opěradlo židle. "Přežiješ ten jeden večer. A zítra odpoledne se zase uvidíme a bude to všechno lepší, ano?"

"Určitě ano. Mám pro tebe připravenýho něco speciálního. Doufám, že se ti to bude líbit."

"Uvidíme zítra," usmála jsem se. Connor načal větu, ale uprostřed se zastavil. Uslyšela jsem tlumený, ženský hlas, asi mu někdo přišel do pokoje.

"Musím už jít, zlato," zamumlal Connor omluvně, "Rachel mi leze do soukromí. Jo, už jdu, řekl jsem, že už jdu." Tato slova zřejmě nebyla věnovaná mě, ale jeho sestře. "Miluju tě, zlato." Ale tyhle už zřejmě ano.

"Já tebe taky, Connore," odvětila jsem s úsměvem. "Tak zítra."

"Zítra." A s tím mi zavěsil.

S povzdechem jsem odložila mobil na stůl a přejela dlaní po stovce nalepených fotografií na dlouhém pruhu papíru, který jsem mu hodlala dát spolu s hodinkami k Vánocům jako takový malý bonus, protože Co dát klukovi, který má všechno?

Když jsem se se mnou ještě Anisha navila a naše konverzace nasměřovala na tento problém, poradila mi, možná to nemyslela vážně, ale řekla, že mu mám udělat překvapení ve spodním prádle. V záchvatu zoufalosti minulou středu jsem o tom dost závažně přemýšlela, ale dospěla jsem k závěru, že by to neocenil. Tak jsem vytiskla všechny naše společné fotky, které jsem našla v mobilu (a taky jsem se trochu pohrabala v jeho mobilu když ho nechal odemčený na stole a šel někam do pryč) a poskládala je tak, aby se překrývaly, takže se na mě momentálně dívala změť Connorových a Nataliiných očí. Tenhle návrh jsem přednesla Anishe jako první, a ta mi na to řekla, že je to úplně debilní a sockoidní. Od té doby mi to pořád vrtá hlavou, neupustila jsem od toho. Mě by se to líbilo, kdyby mi něco takového Connor dal. A jsem si jistá, že jemu taky.

Sedla jsem si ke stolu a přitáhla jsem si židli blíž k desce. Pod všemi těmi fotkami jsem si nechala kus volného místa, asi tak deset centimetrů, abych mu tam mohla něco napsat. Dny jsem přemýšlela co a pak jsem si řekla, že bych to neměla přehánět. Otevřela jsem zlatý fix a přiložila jeho hrot k papíru.

Miluju tě, Connore.

Další kapitola je na světě! :3
Opravdu netuším, kdy ji vydám, možná už dneska, ale to bych tu někde musela splašit internetové připojení a to je v tomhle hotelu v ex Jugoslávii dost nestabilní :D Možná v Dubrovníku někde... Ale tím vás nebudu zatěžovat :D
Každopádně vím, že tahle kapitola nebyla nějak záživná, ale můžu vám slíbit, že příští bude (nebo by měla být, hehe) nabitá!

Díky za votes i komentáře, těší mě i to, že jsme pokořili hranici 7000 views na téhle story! Whoa *-*