Tak se to zas ze 100+ pozice vyhouplo na 21.! (Alespoň teď, co tohle píšu.) Mám z toho obrovskou radost, jsem nadšená, že mě od nejúžasnějšího díla nejúžasnější autorky na wattpadu dělí jen deset míst! Tomu se říká vyskočení z kůže :D No, každopádně ona může být ta nejúžasnější autorka, já mám zase ty nejúžasnější čtenáře! Lav ya!

Dodatek: Já vím, co jsem psala ve zprávě pro followery, ale tak jsem to stihla ještě teď. Wifi je tu mizerná, ale Wattpad app pořád funguje a i když se mi na mobilu nepíše zrovna nejlíp, dostala jsem hroznej psací absťák. Takže si užijte kapitolu!

Ráno jsem vstala hned na první zazvonění budíku. Vymrštila jsem se z postele rychlostí blesku a utíkala jsem do koupelny, osvěžit si obličej. Nevím, jestli mě víc probral Taylerův slib, že mě dneska po škole vezme na tacos, nebo Connorův nápad na večeři, na kterou mě pozval. Těšila jsem se na oboje, taky z důvodu, že jsem Taylera už přes dva týdny neviděla a hodně mě zajímal jeho vztah s Theresou. Byla jsem dnes na tohle sourozenecké tlachání strašně dobře naladěná.

Opláchla jsem si obličej a strčila si do pusy nový kartáček s pastou. Můj starý zůstal pořád u Connora - jaksi se o něj bojím zeptat a upřímně ho ani nechci po tom zážitku s Pauliem. Docela dost mě vyděsil, k nenávistným pohledům přidal i výhrůžky. Nechápala jsem, proč by si o mně něco takového myslel. Vypadám snad jako někdo, kdo by mu chtěl ublížit? Miluju ho. A myslím, že to jak Connor, tak i Paulie moc dobře vidí.

Energicky jsem si vyčistila zuby, pořádně si rozčesala vlasy hřebenem a utíkala zpátky do svého pokoje. Proč jsem měla pocit, že nestíhám, když jsem vstala brzo a všechno dělám hrozně rychle? Pohlédla jsem na hodinky. Měla jsem spoustu času.

Opřela jsem se rukou o rám a zavřela oči, pomalu jsem se nadechla a se stejnou intenzitou vydechla. To by stačilo. Měla bych se uklidnit. O nic nejde. Tím, že budu spěchat, setkání s Taylerem neurychlím.

Nyní jsem se už pomalu, klidně vydala ke své šatní skříni. Rozhodla jsem se pro úplně obyčejnou, každodenní kombinaci, kterou nic nezkazím - šedé tílko, béžový svetřík, světlé plísňové džíny. Natahala jsem si na ruce náramky neutrální barvy, které jsem ještě vyzkoušela mírným mávnutím ruky - chrastily, přesně jak jsem chtěla. Vlasy jsem si stáhla do drdolu, který jsem nějak extra neupravovala a do uší si dala obyčejné kamínkové náušnice. Ještě jsem všechno zkontrolovala v zrcadle - a opravdu, docela se mi můj výběr líbil. Chvíli jsem jen tak před ním stála, zírala na sebe a pak mě napadla jedna věc. Popadla jsem mobil a vyfotila se.

Nevím, proč jsem to udělala, prostě mi to v té chvíli připadalo přirozené. Chtěla jsem si zapamatovat tenhle výběr oblečení na potom, a jak jinak to udělat, než se vyfotit? Nebyla to špatná věc. Vůbec ne.

Odložila jsem mobil na stůl a hned jak jsem zjistila, že mám díky brzkému vstávání opravdu mraky času, jsem se vydala do koupelny, kde jsem svůj outfit ještě dovršila patřičným make-upem, se kterým jsem si opravdu vyhrála. Linky byly stejně velké, ne jako jindy, a tváře na obou stranách stejně světlé. Neměla jsem na sobě toho make-upu moc, ne tolik, kolik nosí Brittany a podobně, ale stejně to bylo víc, než normálně. Začínala jsem přemýšlet, jestli jsem to opravdu nepřehnala, ale tuhle myšlenku jsem zavrhla s tím, že jednou za čas si to dovolit můžu.

Mrkla jsem se na hodiny - bylo 8:15, mám ještě minimálně patnáct minut na to, abych se nasnídala předtím, než budu muset vyrazit do školy. Tayler nebyl doma a matka už byla dávno v práci, takže jsem popadla mobil a hlučně seběhla schody do kuchyně. Tam jsem si z lednice vytáhla bílý jogurt a v klidu se nasnídala, z kelímku. Lenost nadevše.

Když jsem dojídala poslední lžičku, zazvonil mi mobil. Zvedla jsem ho bez toho, abych se podívala, kdo mi volá v takovou hodinu.

"Jo?" zamumlala jsem do telefonu s pusou plnou jogurtu.

"Ahoj Nat," pozdravil mě Connorův sladký hlas. Okamžitě jsem spolykala poslední sousto, odložila kelímek na linku a utřela si tu trochu jogurtu ze rtů.

"Ahoj Connore," rozzářila jsem se. "Co se děje?"

"Už mi skončil ranní trénink, tak jsem si říkal, že bych tě vzal do školy..."

"Skončil ranní trénink?" zhrozila jsem se. "Proboha, kdy tě trenér nutí vstávat?"

"V pět, ale už jsem si na to zvykl. Tvrdí, že to musím nějak zkoordinovat se školou, asi mu za těch pár let nedošlo, že chodím na sportovní a tam mi ten čas nechávají převážně na sport. Navíc, k tomu všemu, mám individuál. Takže jo, mám ranní tréninky."

"Chudáčku," zamumlala jsem a hodila jsem prázdný kelímek do koše. "Nejsi unavený?"

"Trochu jo, ale to vždy dospím odpoledne. Tak mám pro tebe přijet nebo ne?"

Chvilku jsem přemýšlela, jestli je to dobrý nápad. Až nedávno jsem si uvědomila, že kdyby mě někdo viděl, jak vystupuju z Connorova auta... Kdyby někdo viděl Connora... Mávla jsem nad tím rukou.

"A kdy bys tu tak teoreticky byl?"

"Asi za..." na pár vteřin se odmlčel, zřejmě se díval na hodinky, "patnáct minut, plus mínus."

"Tak to tě budu čekat," usmála jsem se. "Děkuju."

"Pro tebe všechno, zlato." Cítila jsem přes telefon jeho nádherný úsměv, ten způsob, jakým to řekl, to jasně vystihoval.

"Miluju tě," rozloučila jsem se s ním.

"Taky tě miluju." Položil to.

Dlouhou chvíli jsem se ještě dívala na displej telefonu, dokud mi nepřišlo upozornění od Instagramu. Anisha mi lajkla tu jedinou fotku, kterou tam mám - pořídila jsem ji asi den po svatbě, abych na profilové fotce neměla jen prázdný kruh. Napadlo mě podívat se na tu fotku s Connorem, jak na mě lidi reagují.

Kiara_77: Jste nádherní! :3

AngelaFoster: Kdo to je? btw. Jaycob je k sežrání :33

GlowyFroby: To je tvoje holka? :D

ThomasTommy4: Jsi krásnej, hrozně ti to sluší

55Ryan_Stormowski: Muník

CL_A_U_DIA: Mohl jsi nám říct, že jsi zadanej, nebo ji alespoň označit, ale nevadí, sluší vám to spolu :)

mrs_However: odkaz na její insta?

Žádný záporný komentáře. Žádný. Záporný. Komentáře.

Zhluboka jsem vydechla. Nikdo moc nevěděl, jestli jsem Connorova holka, nebo jenom kamarádka, ale nikdo neměl nic proti. To byla dobrá zpráva dne. Zajímalo by mě, jestli o tom Connor ví. Určitě o tom ví. Neexistuje moment, kdy by si svůj Instagram nezkontroloval.

Pár minut před půl jsem uslyšela troubení. Popadla jsem kabelku a vyběhla z domu, svižně nasedla na sedadlo spolujezdce Connorova Alfa Romeo (tu značku na mě vysolil teprve nedávno a měla tak zvláštní jméno, že jsem si ji zapamatovala) a vtiskla mu na rty letmý polibek, který mu vykouzlil ten jeho úsměv na tváři.

"Ahoj," vydechl, počkal, až se připoutám a vyjel.

"Ahoj," usmála jsem se na něj. "Děkuju, že jsi pro mě skočil."

Zavrtěl hlavou a nasadil si sluneční brýle. "V pohodě. Udělal jsem to rád."

"Chystá ti trenér v blízké době nějaké zápasy?"

Connor se na chvilku zamyslel a pak pomalu zavrtěl hlavou. "Mám pocit, že až příští měsíc... Jeden. Teď se v poslední době strašně věnuje tý Rosalindě. Možná proto mám nakonec ranní tréninky."

"Rosalindě? Tý brunetě s vínovými melíry?" Matně jsem zalovila v paměti. "Nejmenuje se náhodou Rosa?"

"Jo, ale já ji nesnáším. Furt za mnou chodí. Asi mě zná z netu." Connor si odfrkl, mávnul rukou a vytvořil otrávenou grimasu. Usmála jsem se. Upřímně mě to, že mu přijde otravná, těšilo, i když to jsem Connorovi nepřiznala.

"Někdy za mnou můžeš přijít na trénink, jestli chceš," usmál se na mě. Kývla jsem. Už jsem párkrát na jeho tréninku byla. Je to dobrý zabiják času a taky mi vyhovuje ten výhled. Connor moc sportovní tílka nenosí, ale na tréninku vždycky. A pak je hezky všechno vidět, každý jeden sval toho úžasného sportovce.

Zastavili jsme na parkovišti před školou, ale Connor neodemkl. Vypnul motor a podíval se na mě. Malinko se usmál.

"Budeš mi chybět," zašeptal a vyhledal mou dlaň. Lehce ji stiskl. Odpověděla jsem úsměvem.

"Škoda, že nechodíme na stejnou školu," povzdechl si a zamyšleně upřel svůj pohled k tý mojí.

Úsměv mi na tváři zamrzl.

To snad nemyslíš vážně.

Představila jsem si Connora, jak jde po školních chodbách a Brittany mu komentuje zadek. Otřásla jsem se znechucením.

Lehce jsem vymanila dlaň z jeho sevření a položila mu ji na rameno s úmyslem ho ještě políbit předtím, než odejdu do školy. Naklonil se ke mně a věnoval mi sladký, byť krátký polibek, který doplnil ještě menším, do koutku mých rtů. Usmála jsem se.

"Tak si užij školu," vydechl Connor se sarkastickou škodolibostí, načež jsem se zašklebila a odemkla si sama auto. Vystoupila jsem z něj a ještě jsem mu lehce zamávala prsty na rozloučenou. Pak jsem zamířila směrem do školy za zvuku pneumatik Connorova odjíždějícího auta.

---

"Ahoj, Natalie."

"Ahoj, Flo."

Pozdravily jsme se s blondýnkou zrovna procházející kolem mé skříňky. Florence moc dobře neznám, ale občas se připojuje k naší skupince u debat o polední přestávce.

Zavřela jsem skříňku hned po vyndání všech učebnic, které jsem dnes potřebovala. Otočila jsem se na patě, ale hned jsem strnula. Před mojì skříňkou postávaly holky - Anisha, Brittany, Lotte, Isabelle, Lena, Denise a další. Někde vzadu jsem zahlédla i Flo. Nevadilo by mi to, kdyby mě každá neprovrtávala vražedným pohledem.

Nechápala jsem, co se stalo.

Brittany se zašklebila ještě nepříjemněji a odfrkla si: "Lhářko."

Vůbec nic jsem nechápala.

"Holky?" zeptala jsem se s mírnou nejistotou v hlase. "Co se děje?"

"Jak dělá, že neví," uslyšela jsem opovržlivě z Leniný strany. Pohlédla jsem jejím směrem.

"Ale já fakt nic nevím."

"Proč si nám lhala?" ozvala se zase Denise, trochu zklamaně.

"V čem?" optala jsem se tiše.

"V tom, že ho neznáš," zavrčela Brittany.

"Ale koho, bože?!" Už jsem pomalu ztrácela na trpělivosti.

"Jaycoba Sherlaye, přece."

Bylo mi, jako kdyby mi na hlavu někdo vylil kýbl s ledovou vodou. Už jsem všechno pochopila. Panebože já jsem taková husa!

Pohlédla jsem do očí Anishy, která pronesla tu zlomovou větu, ale ta se na mě dívala ještě znechuceněji, než Brittany. Věděla jsem, že jsem si to u ní pokašlala. Že to mezi námi už nikdy nebude jako dřív.

Brittany vytáhla mobil, chvilku se v něm hrabala a pak ho na mě otočila. Na displeji jsem uviděla moji fotku s Connorem. Tu, na které se tak hloupě směju. Zastyděla jsem se. V ten večer mě nenapadlo, kolik lidí ji může vidět, ale teď, když oproti mně stálo deset mých nejspíš už bývalých kamarádek, jsem si to naplno uvědomila. Bože, já jsem tak hloupá.

"Tak, co nám k tomu řekneš, Natalo? Čekáme. Všechny."

Zachvěly se mi rty. Nechtěla jsem jim to říkat. Ani jedné z nich. A když jsem konečně po dlouhé pauze pod náporem nenávistných pohledů otevřela pusu, abych jim to všechno řekla, k mé úlevě zazvonilo.

Děkovala jsem bohu, že jsem první hodinu měla jenom s Flo.

---

"Taylere!" křičela jsem jako smyslů zbavená přes celý parkoviště. "Taylere!"

Konečně vzhlédl. Vyhledal mě očima, jak běžím skrz školní parkoviště a kabelka mi vráží do boku. Když jsem k němu doběhla, vrhla jsem se mu kolem krku, až se zapotácel. Neznalí by si mohli myslet, že je to můj kluk, když k němu běžím s takovým nadšením, ale pravda je taková, že jsem chtěla co nejrychleji zmizet.

"Můžeme už jet?" zašeptala jsem mu do ucha nedočkavě a Tayler pokrčil rameny.

"Proč tak spěcháš?"

"Prosím."

"Dobře, dobře, vždyť už jedem."

Nasedli jsme do auta a vyjeli ze školního parkoviště.

---

"Tak co škola?" zeptal se mě Tayler, když si sedl zpět do auta i s balíčky tacos v rukou. Mlčela jsem. Tušila jsem, že pokud mu to řeknu, slzy v očích dlouho neudržím.

"Co? Neslyšel jsem odpověď." Tayler se mě pořád snažil zapojit do rozhovoru. Nedařilo se mu.

"Princezno," oslovil mě tak, jako mě oslovoval když mně bylo deset a jemu patnáct. Ale ani tehdy jsem hlavu nezvedla.

"Hm? Mám tu pro tebe taco," zamával mi balíčkem před obličejem.

A tehdy jsem povolila.

Celou dobu ve škole jsem to držela v sobě a teď jsem ty slzy vypustila na povrch. Řinuly se mi po tvářích v nezastavitelných Niagarských vodopádech. A Tayler neudělal nic, než že mě pevně objal a nepustil.

Vzlykala jsem mu do ramene asi deset minut, ale Taylera to neobtěžovalo. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout, že mu můžu říct cokoliv a dobře mi poradí. Netušila jsem, co bych bez něj dělala. Bez jeho ruky, která mi v těch nejtěžších chvílích bratrsky a konejšivě hladila záda.

"Řekneš mi co se stalo, princezno? Jaký drak ti nedá spát?" zeptal se mě hravě a zároveň tiše Tayler.

Přes slzy jsem se usmála. Vzpomněla jsem si, jak se mě takhle ptal vždycky když jsem jako malá sletěla z kola, nebo když mi ve třetí třídě nadávala Stephanie Windsdomová do krav.

"Žádný drak," odpověděla jsem stejně jako tehdy, "ale Connor."

Tayler ztuhnul a odtáhl se, zadíval se na mě pohledem, který jasně říkal Prosím, že si děláš srandu.

"Řekni, kde ten hajzl bydlí a rozmlátim mu i to druhý oko," procedil Tayler vražedně skrz zuby.

"Prosímtě ne," zaúpěla jsem, "nerozešel se semnou. Jen... Mám problém."

"Jaký?" zeptal se bratr už klidně.

Tak jsem mu to všechno řekla. Jak jsem na to přišla, jak jsem to tajila před holkama, jak jsem se rozčílila a jak to vyřešil, a nakonec dnešní den. Tayler dlouho přemýšlel, a pak řekl: "Měla by ses s ním rozejít."

"Taylere," povzdechla jsem si.

"A co? Stejně pro tebe není vhodnej. Je to namachrovanej frajer."

"To není pravda," ohradila jsem se. "Tak ho vidíš jenom ty, protože ho nesnášíš."

"Mám důvod," zamumlal. Nic jsem na to neřekla, jen jsem zavrtěla hlavou. Vybalila jsem si svoje taco a konečně se do něj zakousla. Bylo už studený.