"Díky, že jsi na mě počkal. Je to od tebe hezké," promluvila Nyah a já se musel pousmát.

Akorát jsme byli na cestě k jejímu domu, kochajíc se prostředím a užívajíc si toho klidu kolem nás.

"Dlužil jsem ti to.
A...stejně je nebezpečné chodit domů takhle pozdě," podíval jsem se na nebe, kde krásně svítil měsíc i s drobnými tečkami, nesouc název hvězdy.

"Za tu dobu už jsem si na to zvykla," nepřeslechl jsem, jak si povzdechla.

Teď to řekla tak, jak kdyby jí bylo něco líto. A to něco, já přesně vím, co je.
Hlavu měla zakloněnou k nebi stejně, jako já, ale hned, jako na povel ji vrátila do původního stavu, dívajíc se pro jistotu před sebe.

"Nyah..." řekl jsem s prosebnou tóninou, načež jsem ji chytl za rameno a donutil ji jak se zastavit, tak se otočit čelem ke mně.

"Já vím, že jsem tě hodně dlouho nenavštívil, a~a je mi to líto. Ani si nedokážeš představit, jak moc," podíval jsem se ji upřeně do očí.

Jak já nemám rád, když je zkleslá a smutná. Kvůli mně, opět.

"Kde jsi vůbec byl? Celou tu dobu..." sklopila hlavu a zaměřila se na své boty.

Následně nervózně na místě přešlápla, trpělivě čekajíc na mou odpověď.

Co jí mám teď asi říct?
Že jsem její strážný anděl, který u ní může být jen, když se jí něco děje, nebo když za nějakým rohem číhají potíže?

Zní to dost hnusně, jenže já jsem tyhle pravidla nezavedl.
Jsem rád, že nikdo nepřišel na to, že jsem to dělal převážně na začátku, kde mé nervy byly až nad povrchem.

Právě proto se to teď snažím dodržovat. A jak tak vidím, tak mi to moc nepomáhá.

"Byl jsem nemocný, nebylo mi nejlíp," spíše jsem zamumlal. A hned litoval toho, co za pitomost jsem to vypustil ze svých úst.

Vážně Jungkooku myslíš, že ti tohle projde?

"2 měsíce?" nechápavě pozvedla obočí.

Co jsem říkal.

"Neobvyklé, že?" stál jsem zaraženě, pohledem stále upírajícím na ní.

Nechtěl jsem to vysvětlovat, vlastně bych ani nemohl. A vymýšlet si zase něco jiného, to už vůbec ne.
Takže jsem teď přešel na strategii, nějak se přes to zkusit přenést.

"No jo," párkrát zamrkala a já se po kratké chvilce uráčil k tomu, abych odendal ruku z jejího ramena.

"Promiň," zakuňkal jsem, načež jsem si ruce spojil za zády.

"To si ještě rozmyslím, jestli ti to prominu," dala se zase do kroku a já na ni zůstal neopařeně hledět.

Nejspíš jsem to pořádně spackal, když se takhle chová. Samozřejmě jí to za zlé nemám, protože to mám zaslouženě.

"Ale prominu ti to, pokuď se mnou půjdeš dovnitř, dát si teplý čaj," otočila se a na její tváři se vykouzlil široký úsměv.

Pochopil jsem, že naše dlouhá cesta plná dobrodružství byla u konce, jelikož se vedle nás už nacházel její dům.

Je pravda, že je poněkud větší zima, přičemž chvílemi fouká i studený vánek a teplý čaj nezní vůbec špatně.

Avšak na čem mi víc záleží, než hrnek teplé tekutiny je, že mi Nyah odpustí. A že budu, po dlouhé době, zase s ní.

"Ovšem, rád," usmál jsem se nazpět a následně jsme oba dva vešli do domu.

"Můžeš jít už do obýváku, já mezitím zajdu postavit vodu na čaj," pokynula mi a zmizela v kuchyni.

Já tak učinil, dle jejích slov jsem se přemístil do obývacího pokoje a posadil se na pohovku, která byla umístěná uprostřed místnosti.

Tady si to ani moc nepamatuji, jelikož pokaždé, když jsem to tu navštívil, jsme s Nyah strávili čas převážně v jejím pokoji.

Ani jsem si to tu nestihl pořádně porozhlédnout, jelikož se tu jako na zavolanou objevila Nyah, svírající dva hrníčky, které následně položila na stůl před námi.

"Pustíme si nějaký film?" navrhla Nyah.

"Můžeme, nezní to špatně," pokýval jsem hlavou na náznak souhlasu.

"Tak dobře," natáhla se pro ovladač a několika kliknutími našla užitečný film.

Nevím, nikdy jsem se na žádný film nedíval, protože v té zemi, ze které pocházím, televize nemáme.

Jelikož všichni mají svých starostí dost a naopak málo času na to, zabývat se něčím takovým.

Když uplynula asi půl hodina od toho, co jsme se začali dívat, musím říct, že se mi ten film moc nezamlouval. Doteď  ani nevím, jak se jmenuje, ale dle pozorování soudím, že je to nějaký dobrodružný žánr.

I když je v něm spousta vtipných hlášek, nějak mě to nebere. To si spíše přečtu nějakou knížku, které se i líp chápou.

Najednou jsem uslyšel tiché zafučení, ozývajíc se vedle mě, za kterým jsem se otočil.

A jak tak vidím, Nyah na tom nebyla jinak. Její oči byly už totiž zavřené a nejspíš se poddala snům.

"Nyah?" zašeptal jsem, načež ona s sebou cukla a zaraženě se podívala kolem sebe, pohledem se zatavujíc na mně.

"Promiň, že jsem tě vzbudil," teď bych si zasloužil i pohlavek.

Mohla v klidu spát, jelikož je určitě unavená z práce. No a ja jí to takhle pokazím.
Jenže, furt mi na to nejde přestat myslet.

"Já jen...zlobíš se na mě furt?" přesně tak. Furt si myslím, že je na mě naštvaná.

"Už jsem ti to přece prominula," rukou si protřela své unavené oči, aby mohla více zaostřit svůj zrak.

"Já se ale stále cítím provinile, nezdá se mi, že by to bylo v pořádku," promluvil jsem, tentokrát jsem se snažil, abych nešeptal.

"A ty...jsi smutná," zesmutněl jsem a sklopil hlavu.

Jsem velká citlivka, což je něco hrozného, já vím. Avšak nijak to neovlivním. Vždy si musím být stoprocentně jistý, no teď je to jen z půlky.

Chci aby byla Nyah šťastná, jako nikdy předtím. A nejvíc mě mrzí to, jak mám dokázat, aby to tak bylo.

"Já se na tebe nezlobím, Jungkookie," pronesla, načež jsem na své hlavě ucítil její drobnou ručku, která se zapletla do mých vlasů a začala je jemně čechrat.

"Nemusíš se cítit provinile, dobře? Už jsi tady se mnou, což mi dělá radost," podíval jsem se na ni a opět jsem se setkal s jejími oči, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou o mnohem krásnější, než sám vesmír.

Taky jsem se na chvíli pozastavil nad tím, jak mě oslovila. Tak mi říkají jen kluci, kteří mě tím oslovením doslova prudí.

Ale od Nyah, to zní jinak. Krásně.

"A smutná sice jsem, ale kvůli něčemu jinému," odendala ruku, kterou mě čechrala ve vlasech, pryč a položila si ji k sobě do klína.

"A kvůli čemu?" nedalo mi to. Ten důvod musím znát. Musím o ní vědět vše, co se namane.

"Může za to ten anděl," povzdechla si a hlavu natočila jinším směrem, než jsem byl já.

Myslíte si, že jsem nad její odpovědí přemýšlel dlouho? Ne.
Spíše mě to donutilo více uvažovat.
Proto jsem taky cítil, jak se mé oči samovolně vykulily, jelikož se přiznám. Zrovna takovou odpověď jsem nečekal.

"Už dlouho tu totiž nebyl. Delší dobu, než ty.
Nevím. Pokaždé, kdy se objevil v mém pokoji, jsem v sobě cítila divné napjetí a má nálada díky němu pokaždé stoupla," povídala.

Každé její slovo jsem pečlivě poslouchal. Teď vypadala, že tím přemýšlením jí zase převládala špatná nálada.

Divím se, že mi to vůbec říká. Protože jsem před ní hrál hloupého a předstíral, že jí nevěřím.

"Pořád mi v hlavě vysí totéž myšlenka, která už nikdy nepůjde vymazat.
Protože mi vklouzl do hlavy tak, že na něj ani nemůžu přestat myslet, protože je něčím vyjímečný.
Nedokážeš si představit, jak mi při každém pohledu na něj, hořelo srdce štěstím," letmo se usmála, čímž přerušila svůj monolog.

Víte. Ono se krásně poslouchá, jak o mně mluví, ale...její grimasou to vyjadřuje úplně jinak. A to už není zas tak potěšující pohled.

"Naposledy, když tu byl, mi dokonce slíbil, že se vrátí.
No já už hodně dlouho a trpělivě čekám, kdy ten den příjde.
Abych ho mohla zase spatřit.
A alespoň obejmout, když nesmím spatřit jeho obličej.
On pořád nikde," uchechtla se.

Ta ironie v hlase, by šla vycítit i na deset kilometrů.

Poté tiše posmrkla a já se začal cítit více provinile, než jsem se cítil původně.
Následně si neposlušnou slzu, která ji klouzala po lící, rukou utřela.

"Ale proč ti to vůbec všechno tohle říkám, stejně mi nevěříš."

Chtěl bych cokoliv namítnout, ale nemůžu najít ta správná a vhodná slova.
No tahle situace se mnou teď zamávala docela hodně.

Já vím, že jsem jí téhdá slíbil, že se vrátím, jenže...

Argh! Je to těžké. Všechno.

Bojím se prostě. Že bych se tentokrát neovládl a prozradil se. Zase.
Umím se jen bát, nic jiného.

A myslel jsem, že na to časem zapomene, bude si klidně žít život beze mě, anděla, který byl tak nešikovný a nedával si pozor.
Že po jejím boku bude už navždy ten normální Jungkook bez křídel.

"Omlouvám se," pípl jsem, načež jsem na sobě opět cítil její pohled.
No tentokrát jsem neměl odvahu, podívat se jí přímo do očí.

"Za co se zase omlouváš?"

Za všechno.
Za úplně všechno.
Za všechen ten smutek, který v tobě kvůli mně převládá.
Za špatnou náladu, která tě opět začala pohlcovat.
Za to, že ti nemůžu říct pravdu i přes to, jak se trápíš.

Jenže já nevím, jak bych tě přiměl, abys na to zapomněla.
Opravdu nevím.

Už jsem neměl pomalu ani chuť promluvir, protože tahle konverzace už lepší být nemůže.

Najednou jsem s sebou sehce cukl, když na mém rameni přistála její hlava.

Víc jsem se naklonil dopředu abych se sám ujistil, zda-li usnula.

A usnula.

Tentokrát jsem si ale imaginárně zalepil páskou pusu, abych ji náhodou neprobudil. Můžu si dovolit tvrdit, že by mi tentokrát určitě pořádně vynadala.

Povzdechl jsem si a podíval se před sebe, na televizi, která byla stále zapnutá.
Snažil jsem se proto natáhnout se pro ovladač, abych ji vypl, jelikož by jela zbytečně.

I když jsem si původně myslel, že tím způsobím v domě tmu, mýlil jsem se.
Ten krásný měsíc na nebi totiž svítil tak, že bylo stále nádherně vidět na krok.

Nahlédl jsem zpátky na spící Nyah.
A až po chvíli procesu, kdy jsem na ni bez přerušení hleděl, jsem si všimnul, jak blízko její tvář je od té mé.

Cítil jsem i její dech, který se odrážel od mé pokožky.
Byl jsem jako paralyzovaný.

Teď bych se tak rád podíval do jejích očí, ve kterých bych se tak moc rád utápěl.

Když jsem si ji tak prohlížel, jsem si vzpomněl na to, jak vypadal její obličej ještě v té době, kdy nesl několiv barev.

Teď, je její pleť plně bez chyb. A to ji sluší víc.

Nevím, kde se ve mně vzala taková nervozita, jakmile jsem nechtěně, podotýkávám nechtěně, pohledem škrtnul o její pootevřené rty.

Asi proto, že jsem nikdy nebyl až v takové blízkosti jakémukoliv děvčeti?

Polknul jsem. Kdybych se teď sám viděl, cítil bych se hodně, jak to mladší říkají, trapně.

Ale když, já si nemůžu pomoci.

A víte, co jsem si teď uvědomil?
Už vím, o čem to Taehyung celou tu dobu mluvil.
Proč on se vyhýbá Lu, protože se jedná o nebezpečné city, které k ní chová a musí se přes to přenést.

Bojím se, že to právě teď nastalo u mě.
Je to jako magnet, který přitahuje vše kolem sebe, od něhož se jde těžce odlepit.

"Notak přestaň," zašeptal jsem si pro sebe, odvrátil jsem pohled a zatřepal hlavou.

Takhle rozhodně uvažovat nesmím.
A právě už jen to, že nad tím uvažuji, nevěští nic dobrého.

Dost.

Tohle stačí.

Opatrně jsem se odsunul od pohovky, polážejíc Nyah do ležící polohy, přikrývajíc ji dekou, která byla složená poblíž.

Poté jsem se co nejrychleji vyplížil ven, přeměnil se do mé pravé podoby a odletěl pryč.

Takhle to dál nejde.
Musím si dávat větší pozor.
Nebo na to přísně doplatím.

Awwwwww...
S naším Jungkookiem se děje něco neobvyklého...a dosud neznámého🤔🙄😇