Druhý den:
Jungkook

Byl jsem překvapen z toho, co mi včera Taehyung povyprávěl.

Samozřejmě, že jsem věděl, že je něco v nepořádku, když se tak rychle odebral do svého pokoje.

Jako nejlepší přítel jsem tam za ním přišel, abych mu opáčil i tu ochotu, kterou on chová především vůči mně.

Povyprávěl mi všechno, úplně do podrobna.

Upřímně, bylo to až k neuvěření, že se po několikati letech odhodlal navštívit život mezi lidmi. Ani jsem tomu pomalu nechtěl věřit.

Vysvětlil všechny své pocity, které v něm kolovaly, když uviděl Lu.
A taky mi říkal, že nečekal, že tam pracuje i Nyah.

No jo, s tím jsem se mu ani nijak nesvěřoval. Já jsem však taky nevěděl, že tam pracuje, ta jeho Lu.
Jelikož jsem neměl ani možnost mluvit s Nyah, která se mi se vším svěřuje. A to je dobře.

Přiznal se mi také, že se mu od tama těžko odcházelo, poněvadž pořád básnil o tom, v čem se Lu změnila.

A taky neví, kdy ji zase navštíví, aby k ní mohl promluvit. Ale to, že se bojí chyby, toho chápu. Chápu všechny jeho pocity, jelikož já vlastně prožívám totéž, jen trošku v jinším pojetí.

Myslím si ale, že kdyby spolu promluvili, nic by se nestalo. Přece jen říkal, že si ho Lu nepamatuje, tak by začali od samého začátku.

Jenže, problém je v citech.
V citech, které nelze opětovat člověku, jehož strážný anděl jsme. Ani k nikomu jinému.

Přesto trvám na tom, aby se ti dva viděli. Už jen kvůli tomu, aby Tae nebyl tak napjatý, nervózní a plný starostí.
Ulevilo by se mu alespoň z dobrého pocitu.

Pomohl on mně, pomůžu já jemu.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad," pronesl Tae a zastavil se těsně před bránou oné kavárny.

Teď už se couvnout nedá. Souhlasil s mým návrhem, ale pořád se mu něco nezdá.

"Neboj se, nic se přece stát nemůže," zkoušel jsem se na něj povzbudivě usmát a ruku mu položil na rameno.

"Co když se něco stane se mnou..." vím jak to myslel, ale není potřeba nějak vyšilovat.

"Nic se nestane. Když bude v naší přítomnosti, tak se chovej, jako kdybys ji viděl poprvé a~" chtěl jsem pokračovat, ale byl jsem přerušen.

"Ty víš, že to není tak lehké Jungkooku," povzdechl si.

"To vím. Ale jestli ji chceš opět vidět, musíš se přes to přenést," otevřel jsem branku a poodsroupil, dávajíc mu přednost.

Slyšel jsem, jak se přerušovaně nadechl.
Člověk však musí překonávat překážky, jež jsou pro něho to nejtěžší, co mu stojí v cestě.

Asi bych mu měl připomět, že i tuhle větu mi básnicky pronesl právě on.

Když jsme vstoupili dovnitř, pohledem jsem se zasekl na Nyah, postávající u pultu s nějakou holkou. Jo, to musí být ta Lu.

Nyah, díky zvonečku střelila očkama ke vchodovým dveřím, kde jsem s Taehyungem momentálně postával, načež se široce usmála a zamávala mi.

"Pojď, sedneme si zde," pokynul jsem Taemu, chodící o krok pomaleji, než já a sedl si na onu židličku, načež on udělal totéž.

"Ahoj Jungkooku," objevila se vedle mě Nyah, se zápisníčkem a propiskou v ruce.

"Co ty tady tak brzo?" opáčila dále.

"Ahoj. No...šli jsme náhodou kolem, tak jsme si řekli, že se zastavíme," uchechtl jsem se a pohledem bliknul k Taemu, který bez jediného mrknutí oka, probodával stůl, o který jsme byli opřítí lokty.

"Dobře, co si dáte?"

"Americano prosím."

"Já Capuccino."

"Hned to bude," usmála se a odešla.

"Jak tak koukám, máte mezi sebou dobrý vztah," pohlédl na mě Tae.
Místo stolu budu snad já ten, kdo bude probodnutý.

"Snažím se. Já jen pevně doufám, že teď už bude jenom šťastná. A já se musím hlídat, abych zase něco nepokašlal," povzdechl jsem si.

"Nevypadá to na žádnou hrozbu. Myslím, že tvé nervy můžou v klidu odpočívat," uchechtl se a prsty začal poklepávat o stůl.

"Já si nejsem nikdy jistý, hrozby se stále můžou dostavit."

"Teď určitě ne, jelikož jsi s ní."

"To jo, ale nemůžu s ní být pořád. Byla hodně naštvaná, když jsem se po tak dlouhé době ukázal," cukl jsem s sebou, jelikož jsem cítil, jak se o mou nohu jemně něco otřelo.

Když jsem se skrčil, viděl jsem malé štěňátko zlatého retrývra s vypláznutým jazýčkem.

Jen jsem se nad tím usmál a natáhl k něj ruku. Pejsek si ji čumáčkem očichal a pak ji s tichým zakňučením olízl.
Lehce jsem ho podrbal za oušky, načež se následně otřepal a zmizel někde pryč.

Roztomilé.

"Ale vedeš si dobře, líp než před tím."

"Za to děkuji tobě, Tae," usmál jsem se a pak, jsem už po druhé s sebou cukl, jelikož mi nečekaně přede mnou přistálo mé objednané Americano.

Ta holka je jako duch.

"Tady Americano a Capuccino," řekla, načež jsme jí slušně poděkovali.

"Tak, jak se ti tu líbí?" zeptal jsem se Nyah, která si akorát zasedla k nám, aby mezi náma třema nepanovalo trapné ticho.

"Líbí se mi tu moc. Jsem tu spokojená, rychle jsem si tu zvykla. Jsem tu ráda," usmála se.

Přesně tohle jí sluší nejvíc. Široký, upřímný a krásný úsměv.

"A dá se říct, že mám novou kamarádku. Představím ti ji," pronesla nadšeně, vyhoupla se ze židle a odkráčela pryč, že jsem nestihl ani nic namítnout. Proč bych taky měl, že.

"V pořádku?" zeptal jsem se Taehyunga, který zaujmul tu samou pozici, jako na začátku. Aneb probodávající stůl.

"Ano, děkuji za optání," moc nadšeně to ale nezní.

"Tákže...Jungkooku? Tohle je Nyah. Nyah, můj kamarád Jungkook," přišla Nyah i s Lu, která postávala s úsměvem vedle ní.

"Těší mě," ze slušnosti jsem se postavil a uklonil se, což mi Lu oplatila.

"A tohle je...uhm, pardon, tvoje jméno mi uniklo," pozastavila se Nyah nad svým proslovem.

Malinkatou chvilku nikdo nic neříkal. V tu dobu jsem začínal uvažovat, jestli vůbec slyšel, že k němu teď promluvila. Mám pocit, že jen přemýšlel. A pak konal.

"Já jsem Taehyung. Kim Taehyung," postavil se a oklonil se. První Nyah a pak Lu.

Koutkem oka jsem škrtl o Lu, která se stále usmívala, i když stála přesně tváří v tvář Taemu. Očividně si ho opravdu nepamatuje.

A taky jsem si všiml, jak nebezpečně podezřele Taehyung dlouho postával. Hned na to párkrát zamrkal a zase se posadil, usrkávajíc ze svého hrnku.

Teď nevím, jestli je alespoň trochu šťastný za to, že stojí v čele Lu.
Nebo jestli ho spíše převládá smutek za to, že si ho Lu nepamatuje.

I když tvrdil, že je to tak lepší.
Možná je.

Ale já nejsem tak slepý, abych neviděl, jak ho to vevnitř drtí.

Vydrželi jsme tu poměrně dlouho. Povídali jsme si jak já, tak Tae, Lu i Nyah.
Vedli jsme převážně vtipné konverzace a těch bylo docela hodně.
Ani jsme neměli minutu na přestávku.

Jsem rád, že i Taehyung ze sebe občas něco vymáčknul. Většinu času se totiž věnoval pozorováním Lu, aniž by se snažil být nenápadný. Když už to vypadalo hodně divně, vždycky jsem ho kopl pod stolem do nohy.

Jenže pak už se atmosféra zdála být taková vypařená, asi tím, že už večer panovala tma. A my jsme chytli akorát čas k odchodu, na který jako první z nás upozornil Tae.

"Tak, já už se pomalu loučím," řekl a postavil se, načež si poupravil svou skrčenou mikinu.

"Už musíš?" optala se Lu.
Teď nevím, kdo byl víc překvapený z její odezvy. Jestli já, nebo Tae.

"Um...j~je pozdě, nejvyšší čas jít," teď jsem se tiše musel zasmát. Je srandovní slyšet, jak koktá.

"Oh dobře. Snad se ještě někdy uvidíme," usmála se s širokým úsměvem Lu a natáhla k Taehyungovi ruku.

Šlo vidět, jak Tae právě dostal, jak se říká 'heart attack', což mu šlo i vyčíst z těch jeho vykulených očí.
Co se dalo taky čekat, v téhle situaci.

Se sklopenou hlavou její ruku příjmul a nepatrně s ní pokýval.

"Jdeš?" pak se pohledem přesunul na mě, čekajíc na mou odpověď.

Nevím proč, ale já jsem ještě odéjít nechtěl. Už jen kvůli tomu, co se stalo včera. Kdy tu byl ten chlápek a obtěžoval Nyah. Něco mi říká, abych prostě zůstal. Pro jistotu.
A pokavaď už nic nechci pokašlat, tak tak učiním.

"Já tu ještě zůstanu, aby pak Nyah nešla sama po tmy domů," pronesl jsem.

"Awwwww, to je cute," uslyšel jsem Lu, kdežto Tae nad tím jen pozvedl obočí.
A Nyah. Ta byla na líčkách červená, jako rajče.

Prvně jsem se ptal sám sebe, co jsem řekl špatně. Pak mi ale po chvíli přeplo v hlavě a došlo mi, že to znělo ponekaď divně. Asi proto jsem těd vypadal tak opařeně, jako socha, když jsem nad tím pěčlivě přemýšlel.

"Tak se tedy mějte," probodl to trapné ticho Tae a zmizel.

A já. Já se dál věnoval svému, už druhému Americanu a čekal, dokud nenastane zavíračka.

Chci si být jen jist, že bude Nyah v pořádku.

Hellow^•^
Tenhle díl mi přijde ponekaď takový oddechový, s ničím výrazným a bez chuti.
Asi proto, že se nic moc zajímavého zatím neděje:D zatím...

Avšak chtěla bych se na něco zeptat.

Jelikož pomalu rozjíždím zase příběh Dance Battle, pokaždé, co napíšu nový díl, se pozastavím nad obalem, který knížka vlastní a říkám si, jak jsem takový nesmysl mohla vytvořit😆

Né vážně, buďme upřímní. Obal vytvořený v random programech, o kterých vím kulový. A to platí o všech, jelikož v dělání coverů jsem přímo antitalent😂

Když jsem to zkoušela po několikáté, tak se mi nedařilo, díky čemuž mi také došla trpělivost. A To jsem se fakt snažila😆😅

Proto vás žádám.
Neznáte nějakého šikovného človíčka se zlatýma ručkama, který by mi pomohl a vynahradil by tu, mnou vytvořenou, hrůzu?
Já už se na to totiž nemůžu ani dívat😅

Pokavaď se i někdo z vás zabývá coverama, moc vás prosím, ozvěte se.

Děkuji😇