Taehyung

Zaklapl jsem knížku, kterou jsem právě teď dočetl až do jejího konce a položil ji na stůl, na hromádku, obsahující ostatní již přečtené knížky.

Pokavaď dobře počítám, na mé hromádce je dohromady dvanáct knih. Nejsou sice nějak moc dlouhé, ale stejně je to dosti neobvyklé, když jsem si čtení oblíbil teprve nedávno.

Jenže jak se říká. Vše jde, když se chce.

Tahle taky není nějak extra velká, co se týče její tloušťky. Ale i kdyby měla jakákoliv knížka víc než tři sta stran, přečetl bych si ji.

Každá knížka je přece něčím vyjímečná.

Jakmile jsem nalistoval první stránku s úvodem, víc jsem se natočil i s židlí, na které jsem seděl, k oknu, aby sluneční svit dopadal na ta drobná písmenka, která hodlám přečíst.

Ehm, cože to vlastně čtu?

"Fallen," uchechtl jsem se, jakmile jsem to přečetl.

Tuhle knížku mi totiž doporučil Jin s tvrzením, že je ta kniha velice zajímavá. A důvod, proč jsem se uchechtl je, že on sám ji koupil.

Z druhé strany mě to i překvapilo, jelikož Jin není zrovna ten typ, co by si sedl do křesla a četl knížky, jako teď já. Zřejmě jsem ho podcenil.

Prohlédl jsem si její obal, který obsahoval dvě postavy jinšího pohlaví, jedné z nichž, konkrétně z kluka, se za zády tyčí dlouhá bílá křídla.

Tak se tedy podíváme, co dalšího si o nás lidé vymysleli.

"Nečekaná. Neopětovaná. Zakázaná. Věčná. Každý má vlastní příběh lásky.  Zamilovaní andělé jsou plní milostných příběhů... těch, na které všichni čekali. Pravá láska nikdy neříká sbohem..."

Líbí se mi, s jakým procítěním lidi své příběhy píšou.
Asi proto jsou takové zájmy o jejich čtení.

"Některým andělům je ale souzen Pád...
Příběh o lásce mezi dívkou a chlapcem, jejichž životy se od sebe hodně liší.
Dívka, osamělá, žijící obyčejný život, jako ostatní lidé, kdežto chlapec obklopen samými záhady.

Jednoho dne, ten záhadný, odtažitý chlapec upoutal pozornost dívce, už když ho viděla poprvé .
Přestože on s ní očividně nechce mít nic společného, něco ji k němu přitahuje jako můru plamen svíčky."

Dočetl jsem úvod a zamyslel jsem se.

Nevím, proč mi to připomnělo zrovna Lu.
Nejspíš proto, protože taky byla tak zvědavá, jak slečna v téhle knížce?

Sám pořádně nevím, ale dalo mi to důvod se pořádně zamyslet tak, že jsem tím byl přímo nucen čtení přerušit a knížku odložit na stůl.

Lu byla zvědavá holka, to jo, ale né až tak moc, že by kladla otázku za otázkou. Vždy jsme spolu mluvili tak, jak se má.

S humorem, s dobrou náladou, bez jakýchkoliv zábran.
Kdyby snad byla ta, která by mě vyslíchala od rána do večera, snad bych se i prozradil.

Naštěstí se tak nestalo, jelikož jsem ...
Jelikož...
Já jsem...
Od ní odešel a...

Ach Lu.

Od té doby jsem ji prostě neviděl.

'Ale proč? Vždyť jsi její strážný anděl, který jí musí být stále na blízku a ty jsi ji tak dlouhou dobu neviděl?'

Jo. Přesně tohle si kladu taky. A taky si hned umím odpovědět.
Protože jsem srab, proto.

Samozřejmě, když ji něco hrozí, vím to. Očividně jsem byl ale natolik úspěšný a její život otočil tak, že se jí už nic nepřihodilo.

Proto u ní nejsem i z toho důvodu, že bych se neudržel a nějakým způsobem se prozradil.
Vlastně proč? Vždyť si mě nepamatuje. Asi.

Ale já bych ji moc rád viděl.

Vždyť už je to několik let, co ještě byla ve škole.
Tak dlouho jsem neviděl její tvář, obsahující ty nejkrásnější oči které jsem kdy viděl.

Vidíte? Přesně kvůli tomuhle jsem se na jejím světě už neukázal. Kvůli tomu, že bych opětoval city.

Nenene. Musím ji vidět. Hned teď.

Hneď teď se musím odvázat, vypadnout z tudma a alespoň na pár minut ji zahlédnout.
Ať si alespoň zapamatuji její, teď už nové a dospělejší rysy ve tváři.

Ani na minutu jsem neváhal, opustil jsem jak svůj pokoj, tak říši, ve které andělé žijí a ocitl se tam, kde přebývají lidé.

Dokonce jsem nemusel dlouho hledat úkryt, kde bych se mohl schovat, abych se přeměnil do druhé podoby.

Musím říct, tahle moje druhá strana mi taky chyběla. A budu si taky muset zvyknout na mou jinší barvu vlasů, než je šedá.

Naštěstí mi má hlava dubová slouží, takže jsem myslel na vše.
Sice si mě nepamatuje, ale co kdyby jen? Třeba by se to zvrtlo, a to já nechci.

Proto jsem si přes hlavu přehodil kapuci a měl namířeno pouze na jedno konkrétní místo.
Do kavárny, ve které pracuje.

Když jsem na místo dorazil, celým mým tělem projelo zvláštní teplo a pocit úzkosti. Teď ale není čas něco rozmýšlet, či pochybovat.

Srab jsem byl, teď už nejsem.

Popošel jsem ke vchodovým dveřím, které jsem otevřel a nejistě pohlédl do místnosti plné lidí, která se přede mnou nacházela.

No myslíte, že jsem danou osobu hledal dlouho?

Omyl.

Pohled mi padl hned na ni.

Moc se nezměnila. Ve tváři je pořád stejná, jen ten její obličej se trochu natáhl. A ten její široký úsměv, který její tvář zrovna obsahovala, jsem si zapamatoval doteď.

Když jsem se konečně probral z myšlenek, jelikož musí vypadat dost blbě, že stojím rovnou přede dveřmi se zaseklým pohledem.

Proto jsem se odebral k jednomu z nejbližších stolů u pultu. Jo, odvahu mám teď dost velikou.

Sotva jsem si sedl, jsem za zády pocítil dost nepříjemný pocit, který se následně zjevil vedle mně, načež mé srdce lekem poskočilo a já svou hlavu natočil nečekanému narušiteli.

"Dobrý den, přejete si?" zeptala se holka oblečená ve stejném hábitu, jako Lu, postávajíc u mého stolu.

Oči jsem měl tak vykulené, že by mi snad i z důlků vypadly.

Když jsem se sám přistihl, jak dlouho jsem na ni civěl, jako zaskočené štěně, dokázal jsem se dokopat k odpovědi.

"Ehm, p~prosím Ca~cappuccino?" spíš to znělo jako otázka, ale nechal jsem to být a radši od ní odvrátil zrak přímo do stolu.

"Dobře, hned to bude," slyšel jsem, jak odešla, načež jsem si oddychl.

Dobře. Nevěděl jsem, že tady Lu má nějakou pomocnou ruku. Takže moje reakce byla pochopitelná.

"Děkuji," potichu jsem poděkoval a hrníček, který ta holka položila na můj stůl, teď byl mým terčem, který jsem celou dobu, co jsem tady seděl, hypnotizoval.

Ani nevím, jak dlouho jsem tu nehybně seděl popíjejíc stále své, teď už i dokonce studené capuccino. Ale lidí tady bylo čím dál míň, jelikož se už pomalu stmívalo.

Už jsem tu byl jen já a nějaké dvě slečny opodál, které se chichotaly snad přes celou kavárnu.

Neochotně jsem chytl můj hrnek s půlkou tekutiny, který jsem si přiblížil k ústům a pomalu z něj usrkl.

A určité množství cappuccina, které se nacházelo v mé puse, se málem ocitlo vychrstnuté na stole přede mnou. Naštěstí jsem to včas spolkl, ale neubránil jsem tichému zakuckání.

"Houby! Ty máš strážného anděla?" přesně proto, když jsem tohle uslyšel za zády, byla moje reakce taková.
Ještě, když to řekla zrovna Lu.

"Jaký je?" zeptala se zase. Jak už jsem před chvílí zmínil, vždycky byla zvědavá.

Nechal jsem hrnek hrnkem a pečlivě se zaposlouchal do konverzace.

"Nevím, jeho obličej jsem neviděla, protože je plachý," odpověděla jí ta holka.

Jak plachý. Jaký obličej! O kom to mluví? Neviděla snad někoho...

"Hustý! A hele! Když je to anděl, tak má bílá křídla že?" slyšel jsem z jejího hlasu, tu tóninu napjatosti a nedočkavosti.

Začalo mi být rázem strašné horko, až jsem cítil svůj vlastní pot, jak mi  stéká po zádech. V těle se mi dělalo nevolno a začal jsem se cítit hodně divně.

Anděl. Mluví o nějakém anděli, kterého viděla. Ale jak je to možné? Všichni vědí, že je to trestné.

"Jeho jsou černá."

Vykulil jsem oči.

Počkat.

Andělé mají křídla černá pouze v situaci, kdy neuspějí k napravení něčeho hříšného.
A jediný anděl, který má momentálně černá křídla, je Jungkook.

Proboha Jungkook.

A tím pádem ta holka musí být Nyah!

Otočil jsem se k nim, které celou tuhle konverzaci vedli za pultem. V tom momentě jsem se ale rychle navrátil do původní pozice zpět, jelikož se mým směrem akorát podívala Nyah.

Nervózně jsem si oddechl, ruky opřel loktami o stůl a obličej vložil do svých dlaní.
Tohle se mi snad jenom zdá.

"Ale stejně, to musí být fajn pocit mít strážného anděla."

A teď, nervozita a obavy, jsou pryč. Všechna ta nevolnost ze mě najednou spadla, když jsem uslyšel tu větu, kterou ze sebe vypustila Lu.

Můj schovaný obličej v dlaních vykoukl tak, že mi šli vidět pouze oči.
Oči plné... smutkem?

Nedokážu popsat, co za pocit mě obklopovalo teď, ale kladné to určitě nebylo.

Je to, jako bych cítil stezk, ale po ničem.
Jakoby se najednou něco obrátilo vzhůru nohama a pokazilo se to.

Nepříjemně jsem zadržoval dech, jakmile jsem cítil bolest v očích, naznačující slzy, které jsem se tím snažil potlačit.

"Mají ho všichni," dodala Nyah.

To sice mají, ale kdybys nebyla tak hloupá a neudělala to Jungkookovi ještě horší, do teď bys netušila, že existujeme.

Nevím, kde se ve mně vzal ten nečekaný odpor k Nyah.
Možná proto, že něco takového řekla zrovna Lu, která se to dozvědět ani neměla?

"Vážně? Tak proč jsem toho svého ještě nespatřila?"

Cítil jsem, jak se mi mé obočí automaticky skrčilo do naštvaného úsklebu.

Když mi tohle projelo ušima, bylo to, jako kdyby mnou proletěl šíp. Hodně ostrý šíp.

A proto jsem se v ten moment rozhodl, že to nehodlám dále poslouchat, jelikož na to nemám sílu.

Bylo mi jedno, jestli jsem na sebe upoutal pozornost, jak Nyah, tak Lu. Ale odešel jsem nejrychleji, jak jen jsem mohl.

Nehledě na mé nedopité cappuccino.
Čert ho vem.

Jakmile jsem zaslechl zvum vchodových dveří, které se za mnou zavřely, rozutekl jsem se do nejbližší temné uličky, kde se můj vzhled změnil do původního a já mohl z tohoto světa odéjít.

Jsem naštvaný? Samozřejmě.
Ale nejvíc na sebe.

Jakmile jsem vplul do svého pokoje, sedl jsem si na postel a tvář vložil do svých dlaní.

Brečet se mi nechce, to ne.
Jen nedokážu uklidnit svůj rychlý dech a mé zběsile tlukoucí srdce.

V pokoji jsem nebyl sotva ani chvíli a už tu za mnou někdo přišel, když jsem uslyšel zvuk otevření a zavření dveří.

Dotyčný si vedle mě sedl na postel a já následně cítil kolem svých ramen jeho ruku.

"Hyung, co se děje?"

V mysli jsem se musel usmát, jelikož to, co jsem dělal a doteď dělal pro něj, mi teď oplácí. V tu pravou chvíli, kdy to potřebuju.
Vlastně, když jsme úplně na stejné koleji.

Povzdechl jsem si a pohlédl na Jungkooka.

"Byl jsem za Lu."

Whoaaaa sluníčka.
Doufám, i když je tohle příběh převážně o Jungkookovi, že nevadí i sem tam nějaký ten výskyt pohledu Taeho?😶
Už jich sice asi moc nebude, ale přesto se ptám😁
Hezký zbytek dne, přeji všem.