O dva měsíce později-
Nyah:

"Paní učitelko?" zvolala jsem na moji třídní, jakmile jsem vyšla z místnosti, kde před chvílí skončily ústní zkoušky.

Musíte se asi hodně divit, že s mýma známkama jsem se dostala až do konce.
I když je to možná dechberoucí, ve škole jsem se s úspěchem hodně zlepšila oproti minulosti.

Ředitelka mi můj prospěch samozřejmě chválila, avšak přiznala že tomu nechtěla věřit. Nekdo by to bral, jako urážku, ale v mém případě ji chápu.
Řekla mi, že je ráda, že jsem to nevzdala.

A já jsem na sebe taky pyšná. Mám za sebou jak písemné, praktické tak i ústní.
Ze všech jsem dostala průměr "dobrý", za což jsem moc ráda.
Mám to všechno za sebou a popravdě, o starost méně.

"Paní učitelko!" zřejmě mě poprvé neslyšela, jelikož se ke mně otočila až po druhém oslovení.

Doběhla jsem k ní, zatím co ona nechápavě čekala, skenujíc mě pohledem od hlavy až k patě.

"No...já jsem se vám chtěla omluvit za to, jak jsem se k vám celé ty tři roky chovala.
Měla jsem ze všeho jen vztek, který jsem si většinou vybíjela na vás. A to ode mě bylo dost hnusné~"

"To máte pravdu. Vaše drzé chování bylo až nepřijatelné," skočila mi do řeči, přešlapujíc  podpatkem na podlaze.

"Ano, já vím. Právě proto jsem teď tady, abych se vám osobně omluvila a  zároveň vám poděkovala, že jste mě nechala projít zkouškami."

"V jednotlivých zkouškách jste si vedla poněkud sebejistě, nehodnotila jsem k tomu chování žáka k nadřízenému. Já jsem hodnotila pouze vaše vycházení a počínání si v situacích.
Vzhledem k tomu, že se mi omlouváte až teď, si myslíte, že pouhá omluva ty tři roky utrpení s vámi, napraví?" otázala se, přičemž obočím kmitla nahoru, čekajíc na odpověď.

Tak, ta je asi hodně naštvaná.
Popravdě jsem se jí omluvit ani nemusela, když už ji asi nejspíš neuvidím.
Ale něco mě donutilo si uvědomit, co je slušnost.

Nechtěla by náhodou koupit čokoládu? Ta s nervami většinou zamete.

"No to právěže nevím. Ale myslela jsem si, že jo," pokrčila jsem rameny.

"Tak to jste si, slečno Park, myslela špatně."

Podívala jsem se jí do obličeje, abychom si čelily tváří v tvář.
Sledovala mě stejně, jako já jí.
Já jsem však měla grimasu nechápavou, zatím co ona, našpulené rty a polootevříté oči. Typický náznak nezájmu.

Avšak jsem nechápala ještě víc v momentě, kdy své oči vykulila a nasadila široký úsměv, načež se na chvíli ukázaly i její zuby.

"Dostala jsem vás, slečno Park," rukou mi bouchla do ramene a zasmála se.
Celou chodbou se ozýval její smích v podobě kozího hulákání, přičemž ji z úst vyšlo né moc tiché zachrochtání.

Tak to jsem teď neslyšela. Alespoň budu dělat, že ne.

Jen jsem se na to nechápavě uchechtla. To jen, abych odlehčila situaci a aby se necítila trapně.

"Omluva se přijímá.
Každopádně i já vás musím pochválit, čímž mířím k vašemu o hodně zlepšenému úspěchu.
Alespoň vidíte, že jsem vás donutila se ke škole chovat tou lepší stranou," usmála se.

Ehm. Paní učitelko, těší mně, že jste víc sebejistá osoba, než jsem já. Ale bohužel jste to nebyla vy.

"No každopádně vám do života přeji hodně štěstí, víc takových úspěchů a ať se vám celkově daří. Já už musím jít," nestihla jsem jí ani slova opáčit a ona hned zmizela za rohem chodby.

S pozvednutým obočím jsem stále sledovala to místo, kde třídní před chvílí postávala.

"Tak to bylo divné," pronesla jsem, otáčejíc se na patě a opouštějíc školu.

Ale buďme si upřímní. Většině lidí, když odcházejí, škola nechybí. A já jsem jedna z nich, což není nic špatného.

Teď budu jen nadále pracovat v kavárně.
V té kavárně, kde už nejsem jako brigádnice, ale zaměstnaná na plný úvazek. No není to úžasné?

Tu dobu, co tam jsem, jsem se tam se vším hodně sblížila. Hlavně s Lu, se kterou teď strávím každý den mého času.

Nevadí mi, pracovat každý den, jak v týdni tak o víkendu. Jak tvrdila Lu, oblíbím si to tam hned. A oblíbila, jsem tam ráda. Alespoň nejsem doma, mám společnost a dokonce jsem ještě nepotkala lidi, co by do kavárny přišli s hnusnou náladou a odporným chováním.

A za to všechno jsem moc ráda.

S Lu si hodně rozumíme, dokonce už na vše máme stejné názory a víme o sobě snad víc, než kdokoliv jiný.
Je to moje hodně dobrá kámoška a já jsem ani upřímně nečekala, že si budeme tak blízké.

Jedno mi ale pořád v tom životě chybí, tak, jako nikdo jiný.
Ten, jehož jméno ani neznám.

Surprise😬😬😬😬😬😅❤
😈😈😈😈

Druhý den:

"Dobrý den, co si přejete?" zeptala jsem se dvojice, nejspíše páru sedící u jednoho volného stolu na balkóně.

"Dobrý. Já si dám Americano a tady přítelkyně karamelové Latté," promluvil pán, pohledem kmitajíc mezi mnou a jeho přítelkyní, která se na něj usmívala, jako měsíček na hnoji.

"Jedno Americano, jedno Latté. Budete chtít k tomu i něco k zákousnutí?" nadzvedla jsem obočí na náznak tázavosti.

"Možná i jo. Co byste nám doporučila?"

"K vašemu výběru bych doporučila kakaový dort. Je to u nás novinka a hodí se snad ke všemu druhu káv, co zde máme."

"Dobře, tak nám to dejte dvakrát."

Kývla jsem na náznak souhlasu a usmála se. Hned ale, co jsem se otočila, mi úsměv zase spadl. Dnes už po několikáté.
Nechci totiž mezi zákazníky budit špatnou atmosféru a snažím se to skrýt v sobě.

Přešla jsem k pultu a začala připravovat objednávky.

"Nyah?" cukla jsem s sebou, div jsem neupustila hrníček, který jsem akorát polažela pod přístroj na kávy.

"Ano?" otočila jsem se na Lu při krčení se k chladícímu boxu, vytahujíc z něj onen kakaový dort.

"Děje se něco? Vypadáš sklesle," pronesla poněkud ustaraně.

"To se ti jen zdá, jsem v pohodě," ukázala jsem jí svůj úsměv, načež ona pokroutila hlavou a šla obsloužit své zákazníky.
Já nachystala kakaové dorty a šla je odnést zase těm mým.

"Nevypadáš tak," otázala se zase, jakmile jsme se potkali u pultu.

"To je možné," nic víc jsem neřekla, sklopila hlavu a pokračovala ve své práci.

Dneska tady lidí moc nepřišlo. Sem tam nějací staří, co si zde šli spíše odpočinout a většinu času vedli debatu, než aby popíjeli svou kávu.

Nadále pak i pár mladých, které jsem musela poprosit, aby tolik neřvali. Protože hýkali přes celou kavárnu jak na lesy.

Uteklo to rychle, díly čemuž jsem si ani nestihla všimnout, že se venku už stmívá.

"Hele, víš, že mně můžeš říct vše, že?" položila svou ruku na mé rameno, dávajíc na jevo důvěru.

"Já vím. Jen mi někdo chybí, to je vše."

"Ale copak, přítel?" zavtipkovala.

"Né, to ne," vtip se jí povedl, jelikož mi na to z úst vyšlo tiché uchechtnutí.

"No tak kdo? Nenapínej mě!" zasmála se.

Nevím, jestli jí to mám říct.
Svěřila jsem se jí snad se vším, krom tohodle. Většina lidí by na to reagovala divně.

Třeba takový Jungkook. Tomu málem vypadly oči z důlků.

No myslím si, že kdybych jí to neřekla, do té doby by snad ani pokoj nedala.

"Bude to znít divně, ale....chybí mi můj anděl," podívala jsem se jí do obličeje, který obsahoval nakrčené obočí nechápavostí. Chvíli jen tak mrkala očima, beze slov.

"Jsi viděla nějaký film nebo~" uchechtla se, ale já ji přerušila.

"Žádný film. Tak, jak to slyšíš. Chybí mi můj strážný anděl," zdůraznila jsem znovu svoji větu, kterou nejspíš nepochápala.

"Houby! Ty máš strážného anděla?" její pusa byla nyní do tvaru 'O', do které by se vešlo hejno malých mušek.

"No, jo..."

"Hustý. Jak se jmenuje?" pohledem mě prosila, ať povídám dál.

Že by to byl člověk, který by mi uvěřil? Divím se, že se mě třeba nezeptá, či mi šplouchá na maják.
No každopádně, jestli chce slyšet kraťoučký příběh, má to mít.

"Já...ani nevím. Své jméno mi neřekl."

"Hustý...Jaký je?"

"To taky nevím. Jeho obličej jsem neviděla, protože je plachý."

"Hustý! A hele! Když je to anděl, tak má bílá křídla že?"

"Jeho jsou černá..."

"Hustý!!!" skoro vykřikla, div to neslyšeli zákazníci.

Vlastně, jsem tu už jen dvě holky a jeden kluk, který k nám seděl nejblíž. Myslím, že ten měl něco jinšího na práci, než poslouchat nás dvě, kdákající o něčem, co se nejčastěji objevuje pouze v knížkách.

"Počkej...černá křídla? To jde?" najednou se Lu zasekla ve svých myšlenkách.

"Černá jsou kvůli mně, jelikož jsem byla hrozně hříšná osoba~"

"Jo takhle. Ty se nezdáš," uchechtla se a podezíravě si mě oskenovala pohledem.

"Tak to vůbec nemyslím, nech to být," bouchla jsem ji do ramene, aby ten svůj smích zklidnila. Nechce se mi to vysvětlovat, když je to na dlouho.

"Ale stejně, to musí být fajn pocit mít strážného anděla," chmátla pro skleničku, do kterého si napustila vodu a následně se z ní napila.

Zřejmě ji z toho věčného smíchu konečně vyschlo v krku.

"Mají ho všichni," řekla jsem.
Přesně tak. Jediná na světě rozhodně nejsem.

"Vážně? Tak proč jsem toho svého ještě nespatřila?" vykulila oči Lu.

Najednou jsme obě ucukly leknutím, jelikož ten kluk, co seděl opodál, se z ničeho nic  postavil tak prudce, že jeho židle na které seděl, spadla na podlahu.
Poté rychle odkráčel ke dveřím a zmizel pryč.

"Hej! Bez placení se neodchází!" křikla Lu, ale pak si všimla peněz, které zůstaly na jeho stole.

"Má štěstí," odfrkla, berouc peníze do svých rukou, nasledně je ulážejíc do kasy.

"Jo a zapomněla jsem ti říct, že dnes půjdu dřív, jelikož mi volala babička, že potřebuje s něčím pomoct.
Zvládneš to tu sama, že? Vždyť už víš, co se uklízí a kdy se zavírá," zeptala se mě.

Nikdy jsem tu sama o zavíračce nebyla. Zavírat se stejně bude už za hodinu, takže si myslím, že to nebude zas tak velký problém.

"Jasně, nemusíš se bát," usmála jsem se, načež se mi vrhla kolem krku a utekla do šatny se přesléct.

"Tak ahoj zítra Nyah!" zamávala mi a zmizla z kavárny. Samozřejmě jsem jí zamával nazpět, ale to už byla otočená zády.

Jen hodina. To zvládnu.
Myslím, že už nikdo nepříjde. Tedy snad.

I ty dvě holky vypadají, že už za chvíli půjdou, jelikož mají víc než půlku svých káv vypitou.

Tady to trhnu, jelikož by to zbytečně obsahovalo moc slov😆
Ani se mi to opět kontrolovat nechce🙄😅

Tak co myslíte na reakci toho kluka? Myslíte, že vybuchl kvůli tomu, že je slyšel mluvit o něčem tak neobvyklém?🤔
A kdo to vlastně byl?😬