Present

"Dobrý den vám přeji,'' pozdravila nás paní učitelka, která konečně dorazila do třídy. Všichni si jako na povel stoupli, jen já měla hlavu položenou na stole, plně ignorujíc její příchod.

Ani nemusím hádat, kdo to je. Naši třídní poznám i bez toho, aniž bych jí věnovala pohled. Typické hlasité klapkání jejích jehel, pisklavý hlas a vždy se spozdí o 10 minut. Ale dnes se překonala, dnes pouze o 8 minut.

"Již mám opravené vaše čtvrtletní písemky. Musím vás pochválit, jelikož jste to napsali velmi krásně. Teda, až na pár vyjímek samozřejmě," cítila jsem, jak se přiblble usmála. Vsadím se, že na mě pro jistotu i ukázala.

Čubka jedna. Už jen to, jak vždy, když z jejích úst vyzní mé jméno, které si neodpustí schválně protáhnout, mám chuť jí vytrhat vlasy. Nemluvě o zmalovaném ksichtě, který má deno denně úplně stejný. A to jí je nejmíň 40.

"Slečno Park. Já jsem tady," pískla přísným hlasem a dvakrát klepla na mou lavici. No že si dala na čas teda.

Neochotně jsem hlavu zvedla, podepřela si jí rukou a přece jen jsem k ní vzhlédla.

Hm. Nejlepší by bylo, kdyby radši chodila s pytlem na hlavě. A to je sakra dobrá rada.

"No vítejte mezi námi. Každopádně, vaše písemka dopadla tak, jak dopadla," mrskla přede mě papír. Prohlížet si ho nebudu, jelikož vím, že to nebude známka lepší, než za 4 nebo 5.

"Dostavte se, po škole za paní ředitelkou," na podpatku se otočila a šla zpět ke svému.

"A to jako proč?" nechápala jsem.

"Odpusťte si laskavě ten tón! P-prostě za ní půjdete a bez diskuze."

Následně začala psát něco na tabuli. Nedostavila se jí ode mě žádná odpověď. Spíš jsem se musela usmát nad tím, jak se paní chytrá zakoktala. Chudera. Ví jak bych se zachovala, kdyby se tady semnou hádala. Totálně bych jí potopila.

Uběhlo sedm hodin a akorát zvoní na konec poslední hodiny. Ráda bych řekla konečně domů, jenže to se tak považovat nedá. Peklo je doma, i ve škole. Jediný opravdový klid najdu venku, na čerstvém vzduchu. Jen tam mohu své myšlenky nechat plynout.
A pak se vrátíme do kruté reality s mým najivním fotrem.

"Tak jsem tu, co jste chtěla?" zeptala jsem se ředitelky, jakmile jsem vešla do místnosti.

Ta si prsty poklepávala na stole a sledovala mě. Tak teď nevím, jestli je divnější poklepávaní prsty nebo ta její kamenná tvář. Abych vám pravdu řekla, nikdy jsem ji neviděla se usmívat.

"Posaďte se."

Učinila jsem tak.

"Řekněte mi, co je důsledkem vašich špatných známek. Vysvětlete mi, v čem je chyba, protože já to nechápu," povzdechla si.

"Myslím, že naši učitelé jsou jedni z nejlepších, učiva jsou vždy dobře probraná tak, aby to ostatní pochopili. Všichni vaši spolužáci mají výborné známky, ale vy jste se ani nezlepšila," musela jsem se uchechtnout. Tohle totiž není první pohádka, kterou slýchám skoro každý týden. A musím říct, že sa nad tím docela bavím.

"Nebaví vás studovat? My děláme všechno pro to, aby jste prospěla, tak proč se nesnažíte? Jestli takhle budete pokračovat dál, obávám se, že pak pomoci nebude. Máte snad nějaký problém, který tohle všechno ovlivňuje?" upřela na mě zrak.

Doufám, že svůj monolog skončila, protože mě pěkně nasrala.

"Nemám ráda lidi, kteří strkají nos tam, kam nemají. Proto vám to řeknu znovu. Aby bylo jasno. Žádnou ubohou pomoc od vás nepotřebuju a ani jsem nikdy nepotřebovala. Můžete to začít respektovat sakra?! Vaše kecy mě vůbec nezajímají, mohla jste si ušetřit čas koupením kávy nebo co to tady pijete," ukázala jsem na její průhledný hrnek, který byl naplněn nějakým namíchaným hnusem.

"Prosím vás, neserte se mi do života. Naschle," prudce jsem třískla s dveřma, aniž bych čekala na její odpovědi.

Rychlým krokem jsem vyšla ze školy, nebudu tu už ani minutu.

Zastavila jsem se na křižovatce, z kteréž jedna cesta vedla do ulice, v níž bydlím, druhá do parku a třetí na opačnou stranu, až do středu města.

Rozhodla jsem se pro tu druhou.

Šla jsem po cestičkách v parku, vnímajíc lehký větr a listí, padající ze stromů. Došla jsem k většímu rybníku, nacházejíc se na konci parku. Sedla jsem si na trávu poblíž něj a čuměla před sebe.

Dnes toho bylo opět příliš. Takové lidi přímo miluju. Starají se, přitom houby vědí. Copak já se starám o to, jak se mají oni? Je mi to úplně jedno, tak proč to není jedno jim? Bože.

Vytáhla jsem si z batohu mobil se sluchátkama, které jsem si následně nasadila do uší a pustila si písničky. Takové ty uklidňující, které vám pomůžou myslet na něco jinší.

Ani nevím jak se mi podařilo usnout. Ještě k tomu v sedě. Promnula jsem si oči a sundala si sluchátka, ze kterých se už nic neozývalo.

Překvapilo mě, už byla docela velká tma. Schovala jsem sluchátka s mobilem do batohu a vydala se pryč z parku.

Jenže, mě se domů jít ještě nechce. Právě ted je doba, kdy otec bývá většinou opilý a chová se jak debil. Doslova. Nestojím o výprask, za který ani nemůžu. Domů rozhodně ještě nejdu.

Kdybych tak bývala s tetičkou a strýčkem, kteří bydlí hned vedle nás. Vychovávali mě, když jsem byla malé mimčo. Hodnější lidé snad na světě neexistují. A nebýt mého otce, bydlela bych s nimi doteď. Ale bohužel jak otec přikázal, tak se muselo stát. Vrátit se k němu.

Procházela jsem se osvětlenými uličkami. Kdybych jen tak mohla alespoň bydlet sama, hned bych se odstěhovala právě sem, do středu města. Je to tady víc živé než v té tiché a němé temnotě.

Mohla bych si dělat, co jen by se mi zachtělo. Nikdo by mě neobtěžoval, nikdo by se o mě nestral, byla bych jen já a můj život. Jenže né, všichni jsou tu tak oplzlí a vtíraví, že tu člověk ani nemá...

"~Pozor~"

Leknutím jsem uskočila dvouma krokama dozadu a spadla na zadek. Kolem mě projelo troubící auto.
Co to bylo? Halucinace?

Ani jsem si nevšimla, že bych přecházela přes přechod, na kterém svítí...jo, svítí červená. I tomu autu svítili světla.
Aish, jsem moc mladá na to, abych byla takhle mimo.

S otřepáním jsem se postavila a pokračovala v cestě.

Uslyšela jsem hudbu, která se čím dál tím víc zhlasovala, když jsem jí následovala. Přede mnou se ocitla velká budova s osvětlujícím nápisem Bar. Dle toho, jak to ve vnitř duní, tam musí být pořádná akce.

Ti lidi se fakt baví. Vevnitř to žije a venku se každý druhý cicmá.

Že bych tam šla? Stejně si potřebuju pořádně pročistit hlavu a myslím, že by mi to jenom prospělo.

"~Nedělej to~"

Rychlostí blesku jsem se reflexně otočila a dívala se kolem sebe. Nikdo nikde, všichni zaneprázdnení. Ale jestli si ze mě někdo dělá prdel...

Povzdychla jsem si. Jdu. Stejně by to jednou přišlo a plnoletá už jsem. A bránit se umím taky, kdyby náhodou.

Vešla jsem a skoro nic jsem neviděla. V tu dobu jsem si myslela, že jsem snad oslepla. Tolik světel, proboha.

Nějak jsem se proklouzala mezi lidi, až jsem konečně došla k baru, za kterýmž byl číšník. Mladý a docela pěkný. Nemyslím si ale, že je slušňák. Oděv a výraz ve tváři totiž klame.

"Dám si panáka," poklepala jsem na pult, čímž jsem upoutala číšníkovu pozornost, který ke mě hned přišel.

"Panáka? Hned na začátek?" uchechtl se a opřel se loktem o pult.

"Radši nemel a dones mi to," řekla jsem důrazně a tak, aby mi bylo v tom hluku rozumět.

"Jak si slečna přeje," dal ruce do obranného gesta a hned mi jednoho panáka nalél.

"Další," zadrmlala jsem hned, co jsem do sebe kopla prvního.

"Já jen, máš tu někoho, kdo tě dovede domů?" zasmál se. Chlapče, ty jsi balič holek lvl chlupatý pařez.

"Jo. Je venku a dá ti přes hubu, pokud mi nenaleješ další," usmála jsem se pro tentokrát já.

On jen s úsměvem pokroutil hlavou a už jsem měla druhého panáka před nosem.

A takhle to pokračovalo, až do té doby, kdy jsem se dostala k desátému a ten kluk mi odmítal nalét.

"Děléééj, nalej. Ihned!" práskla jsem pěstí do pultu.

"V žádném případě. Nemíním tu po tobě pak čistit poblutou podlahu," zasmál se.

"Ale notáák..."

"Ne."

"Poslednííí..."

"Ne!"

"Tak si polib vejpůl..." odfrkla jsem, zaplatila a hledala cestu ven. Kmitala jsem s sebou ze strany na stranu, bylo docela obtížné se z tama dostat pryč.

Nějak se mi to podařilo a já se nadechla čerstvého vzduchu.
Najednou jsem ale zadržela dech, protože se mi začalo dělat divno.

"Proboha, mě je tak blbě," zamumlala jsem a vydala se v před.

Ani nevím kam jdu, ale doufám, že správným směrem. Nějak se budu řídit instinktem, na který se ale právě teď nedokážu soustředit. Nejsem tu poprvé, domů se dostanu.

Vždyť jsem toho moc neměla, tak proč nemůžu jít sakra rovno.

Všimla jsem si přede mnou nějaké siluety, ke které když jsem se blížila, jsem poznala, že se jedná o nějakou starší paní.

"Je vám dobře?" zeptala se mě starostlivým hlasem.

"Né, děkuju. Naschledanou," vykydla jsem ze sebe nějakou blbost, paní jsem obešla a pokračovala v cestě.

Takovým tempem dnes domů ani nedojdu. Proto si to zkrátím přes park.

Po chvíli se mi začala točit hlava a mé nohy se do sebe začali zamotávat. A prostředí kolem mě se začalo zamlžovat.

Slyšela jsem jen svůj dech, to je vše. Cítila jsem se tak slabá, že bych si nejradši ustlala zde a spala. V tu dobu se mé tělo nezmohlo na nic jinšího.

Spadla jsem obličejem do trávy a zavřela jsem oči. Avšak okolí jsem ještě vnímala. Sice sotva, ale stále.

Co může být horší. Propadat ve škole nebo být totálně na mol, nezmohnouc se ani na jediný krok? Sama teď nevím.

Poslouchala jsem jen šumění a vítr kolem sebe. A můj dech. Může existovat ještě něco lepšího, než taková rajská hudba?

Ucítila jsem lehký studený vánek, který mě zasáhl do mých zad a zvuk, jak kdyby nějaký dopad něčeho na zem. Nedokážu to popsat a ráda bych se za tím i otočila, abych se to dozvěděla. Jenže to nejde.

Následně kroky, které se za mnou začali přibližovat.

Co mám očekávat. Výsměch? Nebo jen obyčejní kolemjdoucí lidé. Každopádně si poslužte. Stejně se nezmůžu na nic.

Když byli kroky zastaveny těstě u mě,
nastalo ticho. Divné, že by se to najednou vypařilo?

Cítila jsem dotek na mých zádech a pod koleny, následně jsem přestala cítit zem a ocitla se v něčí náruči. Tak moc chci otevřít oči.

Nechala jsem to tak. Nechala jsem plynout čas a vnímala už jen to, jak padám do spánku.

"~Nedokázal jsem tě ochránit. Zase. Doufám, že mi to někdy odpustíš~"