Otrávěně jsem vypnula pípající upozornění na mobilu a s promnutím očí jsem se posadila. Hned na to mi z úst vyšlo dlouhé zívnutí.

Cítím se tak strašně nevyspaně. Probohá.

Když jsem si však vzpomněla, proč dnes vstávám tak brzy, moje unavená nálada se ihned změnila na pravý opak.

Má nakrknutá grimasa v obličeji se změnila do širokého úsměvu a já radostí vyskočila z postele, míříc do koupelny provést hygienu.

Dnes je můj den D.

Jdu poprvé do práce. Sice samou radostí skáču, avšak ty pochyby se ve mně ještě nerozplynuly. Proto o tom nesmím tolik básnit, abych něco náhodou nezakřikla. To vážně nechci.

Víte co je ještě více pozitivní? Můj krk už neobsahuje tak výrazné modřiny, jako před týdnem. To bylo něco hrozného, ale teď.
Teď už nemusím nosit ten pitomý šátek a zahalovat se.

Když jsem skončila s hygienou, naházela jsem na sebe nějaké normální oblečení a naposledy, než jsem vyšla z domu, se upravila v zrcadle.

Cesta na autobusovou zastávku moc dlouho netrvala. A jelikož je ta kavárna ve čtvrti, která sídlí skoro ve středu města, bych tam pěšky došla přibližně za necelou hodinu. Proto se radši projedu a tu mačkanici těch pár minut nějak přetrpím.

Byla jsem moc vděčná za to, když ten autobus zastavil a já byla z toho nebezpečného prostoru vysvobozena. Né jen, že tam byla zmíněná mačkanice, ale taky odporné dusno a doslova vydýchaný vzduch.
Tohle zná každý, kdo autobusem jezdí, takže si nebudeme nic nalhávat.

Jelikož jsem vystoupila v centru města, stejně mě těch pár minut neminulo. Ale ta troška pohybu je lepší, než jít celou hodinu v kuse. Ještě takhle ráno, kdy jsem poloospalá a jsem schopna sotva chodit. Opět pocit, kterým si prochází většina z nás.

Přede mnou se ocitla známá budova, od které jsem přešla brankou od plotu a mířila k hlavním dvěřím, jež jsem sebejistě otevřela.

Taky jsem z toho překvapená, ale soudím ze včerejška. Pokavaď je příjemný zaměstnavatel, nebudou tu žádné problémy. Ale musím si zaklepat na dřevo. Pro tu jistotu.

Přešla jsem k pultu, za kterým ale nikdo nebyl. Skrčila jsem obočí a nejistě se podívala na hodiny.

9 hodin, tak, jak jsme se včera s tou paní domluvily. Jsem tu včas, tak kde je.

"Zdravím tě u nás!" vypískla za mnou nějaká osoba, přičemž jsem se s nadskočením otočila a hned se chytila za hruď, která se mi zvedala díky zběsilénu bití mého srdce, rychleji než před několika sekundami.

Přede mnou stála přibližně stejně vysoká, jako já, štíhlá holka s vlasy spletenými do copánku a obdelníkovým úsměvem, který mi věnovala.

Mám pocit, že jsem ji tu včera viděla. Vždyť ano, tu jsem neměla šanci poznat zblízka, jelikož byla na druhém konci kavárny.
No myslím, že mě teď bohové vyslechli.

"Ahoj," můj tlukot se mi pomalu uklidňoval. Přesto jsem se ale na víc slov nezmohla.

"Ty musíš být...eh...počkej..." vztyčila přede mě ukazováček a přešla za pult, berouc do ruk nějaký papírek.

"Nyah. Park Nyah, ovšem!" zasmála se.

Ano, přesně tak se jmenuju. Ještě, že si mě ta paní včera zapsala.

"Moc mě těší. Já jsem Shin Luin, ale můžeš mi říkat jenom Lu," natáhla ke mě ruku, kterou jsem bez váhání přijala a zatřepala s ní.

"A jelikož ty budeš ode dneška má spolupracovnice, jak můžu říkat já tobě?"

"No, Nyah," ucechtla jsem se.

"Super," opět se zasmála. Ta má očividně takhle dobrou náladu každý den.

"Tak pojď, seznámím tě tady se vším," pokynula mi, abych ji následovala. Což jsem taky udělala.

"Takže, tady je kuchyň a když se podíváš doprava na ty dveře, tak ty míří do šatny, kde se každou směnu převlečeš do našeho pracovního hábitu. Už jsem ti ho i přichystala," řekla a přemístili jsme se dál, k pultu.

"Tady, jak sis mohla všimnout je několik odrážek různých příchutí káv, které si zákazníci objednávají. Jednodušše, přidržíš kelímek nebo hrníček, pohneš páčkou k sobě a káva je na světě. Samozřejmě, pokavaď se jedná o kávu ledovou, tak se do ní musí přidat led. Mimo kávu tady prodáváme i normální drinky, takže tě pak naučím, jak je  namíchat,"vysvětlovala mi vše do posledního slova a já jen doufala, že si to vše zapamatuju. Protože je tohle na mě moc informací.

Následně mi ukázala toalety a balkón, kde lidé sedávají.
Na konec jsme zašli do místnosti, ze které se rozléhal štěkot a různé psí povyky. Tak tady jsou. A kolik jich je. Určitě víc než 10.

Samozřejmě, že jsem se zeptala, zda je to baví, starat se o tolik čtyřnohých tvorů. Prý si na to zvykla a je ráda, že se něco takového zavedlo. No já na jejím místě, bych se asi zbláznila.

Ovšem mi vysvětlila vše ohledně péče o ně. Kdy jim dát granule, kdy je vypustit a kdy je naopak zavřít.

"Tak, to by bylo vše, doufám, že se ti tu bude líbit. Jsem ráda, že tu s námi někdo bude," usmála se.

Luin je z toho na pohled víc šťastnější, než já. Zajímavé.

"Mohu se zeptat, kde je ta paní, co tu byla včera?"

"Moje babička? Ta sem chodí především k obědu. Přece jen si potřebuje odpočinout a spánek je k tomu jako dělaný."

To je vlastně fakt.

"Tak teď se můžeš jít přesléct. Za chvíli se sem lidi naženou, tak ať jsme připravené," řekla, načež jsem se bleskurychle vydala do šatny, obléct si ten nachystaný hábit.

Nevím, jak si zjistili moji velikost, ale hábit mi padl přesně. Sukně po kolena a bílá košile. Jsem docela ráda, že to není nic přeplácaného, v čem bych se například necítila nebo potila.

"Domluvme se. Cítíš se na obsluhu, nebo chceš být za pultem? Vyber si, mě je to úplně jedno," uchechtla se, čekajíc na mou odpověď.

"Tak jestli bych mohla být zatím za pultem..."

"Ovšem! Já tě chápu, jsi tu teprve první den a já nikoho do ničeho nenutím," zašla do místnosti, ze které  náhle vyběhli všichni ti tvorové, kteří se hned rozutekli všude možně po kavárně a do venkovní oblasti.

Co se mé hodnocení ohledně Luin...teda Lu týče, je až moc přehnaně hodná. Né že by mi to vadilo. Laskavá, milá a myslím, že když budu s tímhle vším mít nějaký problém poradí mi. A taky je hodně veselá, no pořád se jen usmívá. Nejspíš jí vůbec nechytá špatná nálada.
Celkově si myslím, že si budeme rozumět.

A tak jak říkala. Hned, co se vypustili psi a otevřela zahrádka s balkonem, se sem nahrnul dav, který bych snad ani nespočítala.

V průběhu dne se mě Lu zeptala, jestli by mi nevadilo zůstat tady s ní až do konce, který do osmi večer. Jelikož nemám žádné plány, tak proč ne.
Nevadí mi to. Alespoň si tuhle moji práci prozkouším ještě víc a půjde mi to rychleji.

Sice práce za pultem je považována za lehkou, ale já, která pracuje doslova poprvé, se musím poprat s tou nervozitou a pochybnostemi, abych se toho nebála.

Když se blížila dvanáctá hodina, přišla Luinina babička, jak říkala.
Ta se mi představila jako Shin Haneul. Ovšem že nezapoměla na poptávku, jak nám to tu spolem jde. No Lu, na byla štěstím bez sebe.

A tahle pokračoval zbytek dne. Bez jakýchkoliv komplikací, chyb a problémů. Jsem tady sotva pár hodin. No dobře, skoro celý den a už jsem si to tu hodně oblíbila.
S touhle náladou myslím, že tu vydržím déle. Než jsem očekávala.

A to jsem ráda.

Dnes je to taková oničemčást, kde se nic moc neděje🙄 Upřímně řečeno, už bych tady napsala tu závěrečnou, na kterou čeká každý z nás, ale já to musím vypsat pustupně. Jinak by to bylo ono😄