Nyah:

Jakmile se mi dodělala poslední palačinka, která nabírala nahnědlou barvu, jsem vypnula sporák a pánvičku dala bokem, aby zchládla a já ji pak mohla umít.

Palačinku jsem položila na talíř mezi ostatní, z lednice si sebrala džem a i s přichystaným příborovým nožem jsem se vydala pomalým tempem po schodech nahoru do mého pokoje.

Teprve, když jsem vyšla půlku, jsem byla zastavena hlasem, díky kterému mi naběhla husí kůže.

"Aby bylo jasno. K večeru mi příjde návštěva. Radím ti dobře, chovej se slušně a opovaž se ceknout jen o jediném slovu. Jinak se mě nepřej," varovně na mě vztyčil ukazováček a já se zmohla jen na souhlasné přikývnutí.

"A už táhni do pokoje. Ten hnus jde cejtit po celém baráku," mávl rukou a odešel do obýváku.

Protočila jsem očima a šla tam, kde jsem měla namířeno a kde mi bylo i nakázáno.

Sedla jsem si ke stolku, kde jsem si položila palačinky s džemem a začala si uždibovat drobné kousky.

Jakmile jsem polkla jedno sousto, ihned jsem toho začala litovat a myslela jsem, že se na místě snad skácím.

Mým krkem projela ostrá a nesnesitelná bolest. Při každém polknutí jsem se za něj musela letmo držet.

I když jsem si udělala poměrně dost palačinek, já jsem zvládla sníst pouze jedno. Je to jako kdybych v krku měla milion trnů od růží. Pichlavost a bolest. To jediné teď vnímám.

Upřímně, je mi i do breku, protože nevím, jak dlouho to ještě snesu.

Dneska ve škole to tak hrozné nebylo, jenže teď? Už ze sebe nevydám ani jedinou hlásku, protože i tím, když mluvím, to jen zhoršuju.

Mastné ruky jsem si utřela do ručníku v koupelně a pozastavila jsem se u velkého zrcadla, které se nacházelo vedle pračky.

Když se tak pozoruji, padá do mě znechucení. Rukami jsem si projela přes krk a ještě víc mě překvapil ten fakt, že modřiny v podobě otisků ruky, nabraly ještě výraznější fialovou barvu, než obsahovaly před tím.

Nemůžu se na sebe dívat, když do toho zapojím ještě můj obličej, který je na tom ale o něco lépe.

Upřímně se ani nedivím, že dnes Jungkook tak rychle odešel z knihovny. Být ním, taky bych se lekla. Nemám mu to za zlé a chápu ho.

S povzdechnutím jsem opustila koupelnu a začala lovit ve skříni nějakou pokrývku na krk. Hned na to jsem vytáhla bílý šátek a párkrát si ho kolem krku obmotala. Ani jsem si s tím nedala moc práce, jelikož nebyl zas tak moc dlouhý.

Přešla jsem zpět ke stolku, talíř s palačinkami jsem posunula na kraj a z šuplíku vytáhla tvrdé bílé papíry s pastelkama. Do školy není třeba se nějak učit a stejně, ven bych v tomhle stavu nešla.

Nijak jsem nepřemýšlela, co bych mohla nakreslit. Prostě jsem si zapojila fantazii a čmárala to, co mě zrovna napadlo.

Ani nevím, jak dlouho jsem vytvářela nějaký ten smysluplný obrazek, ale soudím dle světla venku, které díky slunci, které už skoro zapadalo, postupně mizlo.

Jakmile se z toho něco vynořilo, začala jsem si obrázek pečlivě prohlížet, zda není potřeba nějakou drobnou chybu opravit.

Trochu jsem s sebou na židli poskočila, když se domem ozval zvonek. Tak nejak jsem tušila...oprava...Tak nějak jsem věděla, kdo to je, jelikož se o tom otec před pár hodinami zmiňoval. Proboha, to zase bude příjemný zbytek dne.

S povzdehnutím jsem se postavila oproti nástěnce vedle stolku a připnula na ni obrázek k ostatním. Nic speciálního to není. Obyčejný pes s různými druhy kytiček kolem hlavy. Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle.

Jako další činnost byla taková, že jsem si  náhodou vzpoměla na do teď neodhalené fotky, uložené hluboko v mojí skříni. No, nedá se říct neodhalené, ale je to už delší dobu, co jsem si je naposledy prohlížela.

Sebrala jsem tedy do náruče krabici, v níž se nacházely zmíněné fotky, sedla si s ní na postel a začala prohlížet.

Na většině z nich byla moje tetička a strýček. Byla jsem v tu dobu hodně malá, ale jak tak koukám, dle mého výrazu dítěte, šťastná.

Na první jsem ve strýčkově náruči u vánočního stromku.
Na druhé jsem opět se strýčkem, tentokrát u veliké jabloni, vedle kteréž já jsem seděla ve vozíčku plném jablek, kdežto strýček seděl opodál s pobaveným výrazem.
Na třetí fotce jsem s tetičkou u potoka. V rukou jsme držely maličké kousky chleba, které jsme házely kachnám.

Těch krásných fotek je tady vážně hodně. Trvalo mi dost dlouhou dobu si prohlédnout všechny.

Ale všechno má svůj konec.

Zarazila jsem se na poslední fotkou, která byla menší než ty ostatní. Byly na ní tři osoby, z nichž jsem poznala mého otce. Jasně, kdo by si taky takovou obludu nepamatoval.

Vedle něho bylo nějaké mimčo, které se usmívalo jak měsíček na hnoji. Sebe taky poznám, ale spíš jsem se soustředila víc na tu osobu třetí, které si mě držela v klíně.

Jak já nesnáším tu odpornou štíplavost v očích.

Je tohle snad ta osoba, kterou jsem neměla možnost osobně poznat?

Jednou rukou jsem si otřela uslzené oko a pak ji položila na fotku, po které jsem přejela bříškami prstů.

Mami...

Heh. Byla vážně krásná. Jaká asi byla?
Pochybuju, že byla stejná, jako otec. Tomu nevěřím.
Vypadá krásně, jako čerstvě rozkvetlá orchidej a půvadbná je, jako vlny v moři.

A jestli je pravda to, co mi o ní říkal...no...můj anděl strážný, je mi z toho více a více smutno.

Když si to tak uvědomuju, tahle fotka je jediná památka na ni. Ale něco mi to fotku kazí.

Z šuplíku jsem vyhledala nůžky a fotku ustřihla tak, aby na ní nebyl teď ďábel, co teď dole chlastá s ostatními, přeziván mým otcem.

Fotku jsem si pak nalepila pomocí lepící pásky nad noční stolek, na kterém se nacházela krabička s třema pírkama. Přece jen, to má mezi sebou nějakou spojitost.

Ale stejně jsem pohled z té fotky nemohla odtrhnout. Doslova jsem ji hypnotizovala a usmívala jsem se při tom.

To mi však překazily dveře, které začaly skřípat, kvůli tomu, jak pomalu se otvíraly. Bleskurychle jsem se postavila z postele a čekala, kdo se za nimi ukáže.

Začínala jsem se bát, protože vím, že tam dole se určitě pilo. A když je otec opilý, je schopen úplně čehokoliv.

"Ááá, tak jsem se trefil dobře." Nevím, jestli mnou nervozita spadla nebo ne, jelikož to nebym otec. Za to ho ale vystřídal jeho nejspíš kamarád, jehož hlava vyčouhla z dveří.

"Pamatuješ si mě?" zeptal se.
Ten, co si mě před tím, než otec odjel pryč, stáhnul k sobě na klín a ošahával mě? Jo, pamatuju.

Jedno co vím je, že jsem se zděsila ještě víc, když do pokoje vstoupil a dveře za sebou zavřel. Ba i zamkl.

"Co tu chcete? Tady nemáte co dělat," vydala jsem ze sebe těžce, kdy nebyl slyšel žádný tón mého hlasu.

"Co tu chci? Ale notak, nedělej blbou. Přišel jsem za tebou, květinko," zasmál se, kdežto mě se začalo dělat nevolno. A převládal mnou divný pocit.

"Musím říct, že je pro mě pocta být s tebou v jednom pokoji," oplzle se uchechtl, "a sám..." a dodal, přičemž udělal krok dopředu.

Já jsem ztrnula stála na místě, protože začínám myslet na to nejhorší. Doufám, že se nic takového nestane.

Pak, když šel pomalými kroky ke mně, jsem se probrala z mých myšlenek a reflexně začala couvat dozadu.

"Nepřibližuj~" nestihla jsem doříct slova která jsem ze sebe soukala, jelikož jsem byla přitlačena ke zdi vedle nočního stolku a také mi byla na pusu položena jeho ruka, čímž mi zneumožnil dalších slov.

V tu dobu jsem věděla, že je zle.

Díval se mi upřeně do očí, které ale kmitaly po celé mé maličkosti. Kybych na sobě neměla tílko a kraťasy, už bych byla svlečená pohledem.

A naopak při pohledu na něj, na ten jeho hnusný ksicht, ze kterého táhne chlast a do toho naráží smrad z potu, je mi fakt nevolno. Když ještě podotýkám ty doteky...bože pomozte mi někdo.

"Copak to máš kolem toho krku?" zeptal se, přičemž mi do nosu udeřil další pach alkoholu.

"Ta věc mi zavazí ve výhledu, musí to být nepohodlné. Ale neboj, hned tě toho zbavím," perverzně se usmál a uchopil jeden konec šátku, který pomalu sundával dolů.

Sledovala jsem ho s vykulenýma očima a čím dál víc jsem cítila svůj tlukot srdce.

Jakmile byl šátek dostatečně pryč, začala jsem se všemožně vrtět a škubat s sebou, abych se mohla dostat z jeho sevření, ale bylo to všechno marně.

"Okamžitě toho nechte, nebo začnu křičet!" zaskřípla jsem, načež se ten odporný opilec jen uchechtl.

"A teď mi řekni, kdo by ti pomohl?" opět se mu na obličeji vyronil ten odporný úsměv, který jsem začala nenávidět.

Ale tou větou mě donutil se zamyslet. Kdo by mi vůbec pomohl, když na tomhle světě není člověka, který by se o mě zajímal a záleželo by mu na mě?

"Tak vidíš. Od toho jsem tu přeci já. Laciné kurvičce je ale třeba pomoci jinším způsobem, no ne?" nechutně si olíznul spodní ret, který následně zkousl mezi zuby a začal se obličejem nebezpečně přibližovat k mému krku.

Blesklo ve mně.

Nohu jsem vyšvihla směrem nahoru, kde se nacházela jeho chlouba, čímž všechny stisky povolil a já se mu tak vymanila z náruče.

Jenže jsem daleko neutekla, jelikož když jsem chňapla kliku a několikrát s ní pohnula, až pak mi došlo, že je zamčeno.

Sakra.

Neuběhly ani dvě sekudny a ucítila jsem kolem svého břicha dvě silné paže, díky kterým jsem byla pozvednuta do vzduchu a následně odhozena a zárověň přišpendlena k posteli.

"Chtěl jsem, aby to šlo po dobrém. Ale tím, jak velké zlobidlo jsi, mě nabuzuje více k tomu, aby to šlo po zlém," objevil se nademnou a obě mé ruce spojil jednou rukou nad mou hlavou.

Kdežto tou druhou rukou se přidržoval o postel.

Zase na mě začal civět a já věděla, k čenu to vede. Proto jsem ani neubránila té slanné tekutině, která se mi drala na povrch a následně zklouzala po mých lícech.

"Bože. Jsi tak zkurveně nádherná," řekl, jakmile se tou druhou rukou přestal opírat a dotkl se lemu mého povytaženého tílka u břicha.

Následně s ní vklouzl pod tílko a tím, jak rukou bloudil po mém boku víš a víš, se mé tílko samo vyhrnovalo.

Cítila jsem se totálně znechuceně při tom, že se mě dotýká neznámý a starý ochlasta, který mě...mě chce...

Přivřela jsem oči a vyšel ze mě jeden neposlušný vzlyk nad tou hnusnou myšlenkou. Hned na to těch vzlyků přibývalo.

Co se to sakra děje!

Jako o život jsem s sebou opět začala škubat, tak moc, že jsem se na malou chvíli vymanila z nějo sevření v mých rukou, no hned na to jsem byla zpět ve stejné pozici.

"Přestaň se kurva vzpírat!!" zavrčel a přisál se mi na krk, přičemž jsem zaskučela bolestí.

Ale nepřestála jsem se vrtět. Snažila jsem se, jak jsem mohla, abych se z této situace dostala.

Zřejmě jsem ho tím ale ještě víc nabudila a on začal být náruživější.

Najednou uchopil mé tílko do svých rukou, jedním škubnutím ho roztrhal a odhodil pryč. Já si reflexně zakryla můj odhalený hrudník a zapojila jsem do toho nohy, kterýma jsem ho začala kopat.

S ním to ale vůbe nehnulo. Ten alkohol v jeho krvi ho drží ve stejně pozici, že se neposunul ani o dva centimetry.

Mé ruce opět chytl, přemístil do předešlé pozice a svůj obličej surově zabořil do mého hrudníku.

"D~dost! Přes~taňte!!" trhala jsem s sebou jako o život a snažila se křičet. V mysli jsem si promítala, že by to mohli slyšet alespoň sousedi. Ale to bych musela mít zpátky můj hlas.

"Drž hubu!" odsunul se a vrazil mi facku, při které se má hlava otočila do boku.

Uslyšela jsem hlasitou ránu, která pocházela ode dveří a najednou jsem byla uvolněna ze sevření toho sprostého ochlasty. Avšak stále jsem se neměla k jakémukoliv pohybu. Všechno mě bolelo a já se nezmohla na nic jinšího, než přidušeně brečet.

V tom jsem se ale podepřela lokty a naskytl se mi pohled na toho chlápka, který se právě teď válel na zemi a pomalu se soukal do stoje.

Pak jsem se podívala na toho, díky kterémuž ten cirkus přestal.

"Nyah!" věnoval mi svůj vyděšený pohled, který mu ale netrval dlouho, jelikož byl ho chlap chytil pod krkem a surově s ním hodil o skříň, která se rozpadla.

"A ty jsi co za ubožáka, který nás vyrušil! Ha?!" zeptal se. Ten byl hned následně svalen na zem a byl obdarováván ranami přímo do obličeje.

Nevypadalo to ale, že by ho to nějak poškodilo nebo unavilo. Právě naopak se víc nasral. Dotyčného, který vyslovil mé jméno si povalil pod sebe a začal mu oplácet rány, větší a hrubší.

"Já tě naučím~chovat se slušně!" zařval a postavil se. Pak dotyčného chytl pod krkem a přišpendlil ke stěně.

"Teď nikdo nepomůže ani tobě," řekl, načež se začal smát, jako ďábel.

Stisk pod krkem zesílil ještě víc, až se dotyčný vznášel několik centimetrů nad zemí.

"M~myslíš?" vydal ze sebe přidušený a z okna se ozvaly hlasité sirény.

Následně do pokoje vtrhlo několik osob v uniformách se zbraněmi v ruce, míříc na toho opilce.

"Policie! Okamžitě ho pusťte a dejte ruce nad hlavu!"

On vyděšeně pustil dotyčného, kterého ještě před chvílí škrtil a jeho tělo spadlo samovolně na zem.

Dva policisté se ujali násilníka a odvedli ho pryč z pokoje, směrem do policejního auta, čekající před domem.

"Slečno, jste v pořádku?" přišla ke mě policajtka, prohlížejíc si mě od hlavy až k patě.

"Ano, j~jsem," popotáhla jsem a a reflexně se chytla za krk, který akorát zabolel.

"Nemusíte se bát. Všechno je v pořádku. Všechny osoby v tomhle domě byly zadrženy, nic dalšího vám nehrozí. Vidím, jak na tom jste, jinak byste musela jít ihned s námi na stanici, ale nechám vás v klidu, který teď ze všeho nejvíc potřebujete. Teď jen potřebujeme zjistit, kdo nás zkontaktoval," řekla, přičemž odtáhla svou ruku, kterou povzbudivě hladila mé rameno.

"To jsem byl já," ozval se ten, kterému teď pomáhali dva strážníci k tomu, aby se postavil.

"Máte velkou kuráž. Takových statečných lidí moc na světě není. Každopádně děkujeme a radši tu se slečnou zůstaňte. Při bližších dnech vás budeme informovat o termínu dostavení k soudu," dodala policistka a on jen kývl.

"Tak vám přeji hodně štěstí," byla poslední slova, která od ní zazněla a zmizela z pokoje. Následně jsem slyšela i motor aut, které se začali oddalovat.

Dotyčný jako na povel přešel ke mě a sednul si na postel vedle mě, dívajíc se upřeně do mých očí.

Jeho pohled byl naprosto stejný. Vyděšený, ublížený a smutný. Na obličeji nic jinšího, než samá krev a modřiny. Kvůli mě.

Nikdo z nás nic neříkal, do té doby, co mé koutky začali cukat a mé oči zase zaplavovaly slzy.

"Jungkookie~" zašeptala jsem a cítila jednu slzu, která mi ztékla po líci.

Jungkook schmátl deku, položenou na posteli poblíž nás, roztáhl ji a přehodil mi ji přes mé poloodhalené tělo.

Pak mi dlaň položil na mé líco a palcem mi utřel neposlušnou slzu.

Ja jsem naposledy popotáhla, ale bylo to na mě moc. Místo toho aby jsem se uklidnila, jsem se dala do breku a padla jsem Jungkookovi do náruče, který mě objal okolo pasu. Konějšivě mě hladil jednou rukou na zádech a druhou mě výčkal ve vlasech.

"Už je dobře...jsem tu s tebou," šeptal uklidňující slůvka. Jeho hlas taky nezněl nějak moc přesvědšivě.

Ale já teď vnímám jen jeho teplé objetí a poslouchám tlukot jeho srdce.

Whaaaa ....jen samé popisování.
Omlouvám se, jestli se tam nejaké slovo opakuje v jedné větě víckrát. Má to přibližně 2500 slov a takové množství se mi ani kontrolovat nechce😏

Tak, co si myslíte?
Upřímně jsem byla sama překvapená, že jsem napsala něco takového😅