"Na něco takového už v životě nepůjdu. Nikdo mě nedonutí. Ani za deset koblih!"

Šli jsme akorát cestou domů. Ke mně domů. Jungkook se mi nabídl, že mě doprovodí. Trval na tom, no já mu to za zlé nemám. Nějakým způsobem mi přestává vadit společnost.

"Nebylo to tak zlé. I když se to zdálo být strašidelné, užila sis to, no ne?" vzpřímil ke mě pohled, čímž si žádal o odpověď.

"Ale jo," usmála jsem se. Bodejť by ne, vždyť můžu být ráda, že jsem tu šanci dostala.

"To jsem rád," koutky se mi vyhouply do úsměvu.

Ale měl pravdu. Klidně bych si to i zopakovala. Kromě teda toho volného pádu. Na to přísahám, že ani jednou nohou nevkročím.

Jakmile jsme došli k mému domu, zastavili jsme se u vchodových dveří.

"Ehm no...půjdeš dál?" přerušila jsem to trapné ticho mezi námi, které tak krátce panovalo. Sama jsem byla překvapená, že jsem ze sebe něco takového vypustila.

"Je už docela pozdě, měla by ses jít pořádně vyspat na zítřejší den školy," uchechtl se.

"I když vím, že jen tak rychle neusnu, protože ještě nejsem dostatečně vzpamatovaná. Pořád se vidím ve vzduchu," zasmála jsem se.

"Ale děkuju ti za příjemný den. Bylo to vážně super," strčila jsem si ruky do kapes od mikiny, protože jsem nevěděla, co dál říct.

"Neděkuj. Bylo mi ctí s tebou jít," usmál se. Zase.

Bože, co to furt děláš. Pořád se usmíváš. Umíš se vůbec i někdy mračit?

"Tak se měj a opatruj se," udělal pár kroků dozadu, pak se následně otočil a odcházel pryč.

Proč je tak strašně milý? Zrovna ke mě. Lidí tu žije spousta. Co spousta. Miliony. A zrovna já, která je ke každým odtažená a protivná.

Víte. Něco takového potěší a hlavně zahřeje u srdce. Další ve mně vyvolaný pocit, který jsem doposud neznala.
Musím říct, že je to velmi příjemné.

Z té radosti jsem si ani nevšimla, že se mi v oku objevila neposlušná slza, která mi následně ztékla po líci.

Usmála jsem se a rukou ji setřela.

Není to o tom, že bych byla nějakým způsobem uvnitř zlomená. Jen mám teď nepopsatelnou radost.

Jsem mu moc vděčná za to, že pro mě něco takového udělal.

"Jungkooku!" zavolala jsem na něj, načež on se zastavil v pohybu a otočil se mým směrem.

Kdežto já jsem se rozběhla naproti němu a přestala se plně kontrolovat.

Když jsem byla dostatečně u něj, roztáhla jsem své ruce do stran, které se hned obmotaly kolem jeho pasu a hlavu zabořila do jeho úrovni hrudi.

"Ještě jednou děkuju. Děkuju! Děkuju! Mockrát děkuju," zasmála jsem se štěstím bez ohlednu na to, že teď zřejmě vypadám, jako nějaká poblázněná opice na fetu. Ale když já si nemůžu pomoct.

Je pravda, že v tu chvíli jsem se cítila trapně, ale to však jen do té doby, kdy jsem na oplátku já, cítila jeho ruce na svých zádech.

"Jsem rád, že ty jsi ráda," zašeptal.

Avšak jakmile jsem vdechla jeho vůni, jakoby mi začali pracovat čichové buňky ještě více, než pracovaly. Protože ta vůně je mi nějaká známá. Hodně známá. A nádherná.

Ale je to i vtipné. Objímám tady člověka, se kterým se znám pár dní a dělám jakoby nic. A víte co? Je mi to jedno.
Protože to ve mě vyvolává pocit, jako kdybych ho znala celý můj život.
Jak neobvyklé, že?

"Měla bys jít dovnitř, ať nenastydneš," promluvil naposledy, když jsme objetí přerušili. Poté mi ještě před tím, než zmizel, zamával.

Já jsem otevřela a hned za sebou zavřela hlavní dveře. Jako na povel mnou projelo teplo a já se tou příjemnou teplotou ošila.

Přece jen, venku už je pozdě a k večeru bývá nějaká ta zima.

Přešla jsem rovnou do mého pokoje, jelikož mé břicho nedávalo znát, že by mělo hlad. A dívat se teď na televizi, se mi nechtělo.

Čapla jsem židli u stolku, kterou jsem postavila k oknu a sedla si na ní.

Vzhlédla jsem ke svítícím hvězdám a mou hlavu opět ovládl chuchvalec myšlenek.

"Včera jsi mi slíbil, že se vrátíš. Tak kde jsi?" řekla jsem si sama pro sebe, neodtrhujíc pohled od nebe.

Povzdechla jsem si a lokty se opřela o parapet.

Tak asi nic. No, moc dlouho čekat nebudu, jelikož se mi únava drala na povrch a přece jen, Jungkook říkal, že se mám na zitřek vyspat.

Tudíž nemám v plánu nic jinšího, než zapadnout do toho měkkého ráje a propadnout do říše snů.

Avšak jakmile jsem se postavila ze židle a měla namířeno k posteli, jsem z venku uslyšela drncavý motor a hudbu, která byla čím dál víc hlasitější.

U našeho domu zastavilo auto, ze kterého ta spoušť vycházela.

Co to je? Nějaká banda ochlastů, co tu otravují po městě?

Víc jsem zaostřila, když z auta někdo vyšel se svýma kuframa, načež se pak auto rozjelo a odjelo pryč.

No a mně to v tu chvíli došlo, že už jsem tu nějakou dobu sama a zvykla jsem i na to. Úplně jsem zapoměla na svého 'skvělého a milujícího otce'.

Jak ho tak pozoruji...Kdyby ho chytli policajti a vyzvali ho, ať se chvíli projde po rovné čáře, dostal by buď několikanásobnou pokutu a nebo naopak by mu nabídli práci v cirkusu, jako provazochodec.

Cukla jsem s sebou, jakmile za sebou zavřel vchodové dveře. No, zavřel. Díky té ráně se zapotácel celý dům, dív se nerozpadl na malé kousíčky.

Povzdechla jsem si, šla provést hygienu a s klidným pocitem jsem zalezla do peřin.

Jenže ten klidný pocit trval jen do té doby, dokud se neotevřeli dveře od mého pokoje.

S nadskočením jsem se vyhoupla do sedu a věnovala pohled tomu, kdo to způsobil.

"Chyběl jsem ti, dceruško?" usmál se oplzle ten jeho ksicht.

"Ani nevíš jak moc, otče," pronesla jsem ironicky. Ne. Upřímně mi ten hroší ksicht vůbec nechyběl.

"Tomuhle říkáš přivítání?!" zvážněl a zvýšil hlas.

Neochotně jsem vstala z postele a založila si ruce na hrudi.

"Snad nemyslíš, že se ti zavěsím kolem krku?" řekla jsem neutrálně.

Asi jsem zapoměla, jaký můj tatík dokáže být. A taky jsem zapoměla, jaká bolest to je, když mi přistane facka.

Reflexně jsem se chytla za bolavé místo a sykla.

"Za tohle všechno, co ti tady nabízím, bys přede mnou měla klečet na kolenou, ty děvko!" křikl, načež mi přistála další, na tu samou stranu.

"A ty se ještě uráčíš mi takhle odporovat," a další. Ale tentokrát ta ruka zavadila spíš o místo pod okem, než o lícní kost.

"Takže mě holčičko dobře poslouchej," řekl, načež se ke mně přiblížil a chytl mě pod krkem, který pěvněji stiskl.

A já se zmohla jen na to, se mu s vykulenýma očima dívat do očí. Snažila jsem se mu nějak vysmeknout, ale zkuste si se bránit před touhle gorilou.

"Vidím, že sis rychle zvykla na to, že tu nejsem. Ale teď mi řekni, jak by ses uživila? Kdo by se o tebe kurva staral? A kdo by ti dával financem?Tak kdo?!" zatřásl se mnou, přičemž jsem přivřela víčka, jelikož bolest byla čím dál tím větší.

"Nikdo by ti tohle neposkytl. Na takovou děvku, jako jsi ty, by se mohl každý z hluboka vysrat!" stlačil můj krk a pak mě shodil na mou postel.

"Však neboj. Já ti ty staré dobré časy milerád připomenu," řekl naposledy, než se ozvalo bouchnutí mými dveřmi.

Chvíli jsem byla nehybně, protože jsem byla v šoku a cítila jsem, jak se třepu.

Jsem tak naivní, že jsem si myslela, že tohle už nikdy nezažiju?

Chytla jsem se za krk, ale hned na to jsem ruku odtáhla, jelikož to bolelo jak sto čertů. Tou bolestí se mi chtělo i brečet, ale udržela jsem se.

V tu dobu jsem se nezmohla na nic jiného, než se pomalými pohyby přikrýt a vložit snahu do toho, abych usnula.

. . . . .

Ve škole jsem se snažila všem vyhýbat, abych neupoutala nejakou pozornost. Z části se mi to dařilo, jelikož jsem na sobě měla navléknutou bundu, která mi zahalovala krk plný modřin a měla jsem rozpuštěně vlasy, které mi naopak zahalovaly modřinu vedle oka.

Vypadám jak zřízená doga.

A nechci, aby se mě někdo na něco ptal.

Den ve škole ubýhal dobře. Teda až na to, že jsem nemohla dělat moc prudké pohyby. Protože ta bolest je fakt nesnesitelná a kdyby na to přišla ta vtíravá ředitelka, nedala by mi už nikdy pokoj. A to nechci.

Když akorát skončila poslední hodina, rychle jsem se vyprchla ze třídy a měla namířeno do knihovny.

Domů se mi nechce. Né teď, kdy otec doma mývá návštěvu v podobě kroužku ochlastů.

To si radši přečtu nějakou random knížku, než být doma.

Překročila jsem tedy práh do knihovny a šla prohledávat regály.

Když jsem prošla už tři regály, v tom čtvrtém jsem málem dostala záchvat. Jelikož se hned na kraji nacházel Jungkook, do kterého jsem málem vrazila.

Ihned jsem zklopila pohled do země.

"Ahoj Jungkooku," řekla jsem a prošla kolem něj. Zastavila jsem se na poličkách naproti, kde se nacházel.

"Ahoj Nyah," cítila jsem, jak se usmál. Kéžbych mu ten úsměv mohla oplatit.

"Neříkala jsi, že se knížek vzdáš?" zasmál se, když se objevil vedle mě.

"Jo, no...dneska jsem chytla náladu, že bych přečetla všehno," opáčila jsem a pohledem vzhlédla ke knihám ve vyšších poličkách.

"Co to máš pod okem?"zeptal se najednou a já na chvíli zamrzla. Pak jsem se probrala z tranzu, čapla první knížku na které jsem měla upřený pohled a měla v plánu rychle odejít.

Řeknu vám, došla jsem docela daleko. Ani né půl metru.

Ucítila jsem stisk na mém zápěstí a následně jsem se zapotácela dozadu, čímž si mě otočil čelem k němu a já se tak setkala s jeho velkýma kukadlama.

Ale hlavou jsem otočila do strany, protože jsem nechtěla aby to viděl.

"Nyah."

"Nic mi není."

"Podívej se na mě.".

Stáli jsme pořád ve stejné pozici a já svírala knížku v ruce, div jsem ji nepromáčkla skrz.

"Prosím," ozval se po chvíli.

Povzdechla jsem si. Myslím, že bych do té doby snad ani neodešla.

Natočila jsem se tedy pohledem na něj, přičemž on vykulil oči a nadzvedl obočí.

Věnoval mi vystrašený pohled.

Položil mi ruku na tvář a palcem se pomalu dotkl zbarvené modřiny pod okem, načež jsem s sebou škubla a neodpustila jsem si syknutí.

Pak pohledem přešel na můj krk, který odhalil odhrnutím mikiny a mé rozpustěné vlasy mi odhodil do strany.

Byl snad ještě více vylekanější, než byl.

"Panebože," vydal ze sebe, načež se mu divně skřivil obličej.

No já jsem se neměla ke slovu. Neměla jsem co říct a stejně bych se z téhle situace nevyvlékla, ani kdybych se sebevíc snažila.

Když skončil s prohlídkou, pohled věnoval mě. Nevím, proč mi to tak přišlo, ale oči se mu nějakým způsobem leskly.

Nechápavě jsem si ho prohlížela do té doby, než svou ruku neodtáhl a zběsile zamrkal víčky.

"Promiň já...už musím jít," bez jakýchkoliv dalších slov mě jednoduše obešel a dřív, než jsem se otočila a chtěla něco říct, už byl dávno pryč.

Chvíli jsem sledovala východové dveře. Pak jsem se s povzdechem vrátila k poličce a knížku položila na své místo.

Přátelé.
Wattpad mi hlásil nějakou chybu, takže jsem tuhle část, kterou jsem měla v plánu vydat již včera, musela napsat znovu, jelikož se mi neuložila.

No má někdo stejné štěstí, jako já?

Ale tak, já vím, že tu jsou lidé s dobrým srdcem a do pekla mě nepošlou😂