"Musím tě chránit. A to dokážu jen tak, že ti budu co nejvíc na blízku."

"Chránit? Ty? A před čím?"

"Před vším. I před tebou samou. Ty tomu nemůžeš rozumět, protože je v tobě mnoho chyb. Jenže ty je nevidíš."

"Nevykládej mi tu blbosti."

Divíte se, že se mi v mozku přehrává jedno a to samé dokolečka?
Coby jste na mém místě dělali vy?

Lehce jsem přemýšlela, že bych si zašla k psychologovi, ale tuším, že ten by byl překvapen z takového blázna, jako jsem já.

Já si to přiznám. Já blázen jsem. A hlavně blbá... Vlatně, ne jen to.
Blbá, tupá, paličatá a tvrdohlavá!

Cítím se strašně.
Udělala jsem já vůbec něco kladného, co by bylo jak v můj, tak v prospěch ostatních? Ne. Nehnula jsem ani brvou.

Myslela jsem jenom na sebe, jak kdybych snad byla nejdůležitější na světě a myslela si o sobě bůhví co.

Až teď, díky doposud neznámému, jsem na to přišla.

"Pořád ti to nedochází že?"

"Co by mi mělo asi dojít? Už několik dní mi tu létá člověk s křídly a tvrdí, že mě musí chránit."

"Několik dní...Já jsem po tvém boku celý tvůj život Nyah."

Docela mě děsí fakt, že jsem ho viděla jen párkrát za svůj život. Přitom on je se mnou tak dlouze, jenže já si toho nevšimla.

Cítím se, jako astronaut ztracený ve vesmíru.

Nevím, jestli se mám bát, nebo být šťastná. Protože se právě teď topím ve smyšlených pocitech. Může být  člověk ještě víc zmatenější, než je teď?

Nikdy jsem na anděle nevěřila. Nevěřila jsem, že by existovali.
A teď, když jsem dnes ráno zjistila, že právě jeden chrání můj život...
Tohle se jen tak neignoruje.

"Jsem tvůj anděl strážný."

Ty dvě slova, budu mít v sobě připnuté už navždy.

"Nyah..." promluvil na mě

Co to? On je snad tady? Se mnou?

"Nyah," promluvil po druhé ten jeho nádherný hlásek.
Poslalo mi tě snad teď samo nebe?

"Jsi v pořádku?"

Ty se ještě ptáš? Ne. Svatá panenko, právě jsem umřela.

"Notak Nyah," cítila jsem na svém rameni krátký tlak. Ale notak, přestaň mě budit, když si to tak náramě užívám.

"Země volá Nyah!" ucuknutím jsem se vzpřímila zpátky do sedu a otevřela oči, přičemž jsem se začala zběsile ohlížet kolem mě.

Když jsem zjistila, že tu nikde není, pochopila jsem, že se mi to jenom zdálo.

Za to jsem ale naproti mě spatřila sedícího Jungkooka s pobaveným pohledem upřeným na mě.

"Už jsem si myslel, že po tobě snad hodím knížku. Nedala jsi se probudit," zasmál se.

Jak dlouho tu jsem? Nevzpomínám si, že bych usnula. Ne,ne,ne. Jsem si jistá, že jsem nespala. Možná jsem se přehnaně potápěla až na dno mých myšlenek.

Stejně tak mě na tenhle moment opustil všechen smích .Protože ten hlas.
Ten hlas, co teď promluvil, patřil sice Jungkookovi, ale...Proč mi zní úplně stejně, jako hlas neznámého?

Ani jsem se nedokázala v čas přistihnout v tom, že už na nějakou dobu civím na Jungkooka, jehož grimasa v obličeji se změnila na stejně zmatenou, jako je ta moje.

"Ehm, mám něco na obličeji?" zeptal se, avšak neodvracejíc pohled z mých očí.

Který jsem konečně dokázala přerušit.

"Né, jen...jsem se zamyslela," zamrkala jsem víčky a ukazováčkama jsem si promnula spánky.

Cítím takový nepříjemný tlak, jako kdybych se snažila probudit z kocoviny.

"Děje se něco?" optal se s nejistostí v hlase.

"Neděje se nic, jsem v pohodě," řekla jsem jasně a začala jsem se zase věnovat své knížce, na které jsem před chvílí relaxovala.

Uslyšela jsem jen uchechtnutí. Doufám, že mu ta odpověď stačila. Nemám teď vůbec náladu na nějaké stupidní otázky.

"Tak. Dočetla jsi se něco nového?" nakousl téma. Tak jo, vzdávám se. Vzpírat se nemá vůbec žádný smysl.

"Ne, jako obvykle. Myslím, že se na to vykašlu," povzdechla jsem si a knížku zavřela.

"Přestalo tě to bavit?"

"Spíš mi došlo, že mi ani jedna knížka nepomáhá," nervózně jsem se usmála.

Úsměv mi oplatil. Ale né tak ledajaký. To byl takový ten vítězný úsměv.
Jenže, on taky nemusí vědět to, co vím já.

"Tak mě napadlo. Nechtěla by jsi jít dnes do zábavního parku? Celkově se odreagovat?" promluvil po chvíli.

Vzhlédla jsem k němu a nemohla jsem si nevšimnout té červeně, která se mu pomalým temptem drala na povrch.

Povykulila jsem své oči překvapením. Protože jsem nikde s nikým nebyla. A on je první člověk, co mi něco takového nabídl.

Vím, že bych teď typicky odmítla, ale to něco, co mi včera otevřelo oči a změnilo názor ke všemu, mi teď napovídá, že bych právě tímto mohla začít žít svůj život od začátku, když se ten předešlý nezdařil.

"No jo. Proč ne," zastrčila jsem si nervózně neposedný pramen vlasů za ucho, který se mi dral do obličeje.

"A víš co? Můžeme jít klidně hned," usmál se.

Sakra. Na to, jaký se zdál být šprt, poznávám, že má i kladné stránky.
Ale nebudu si na nic ztěžovat.

. . .

Když jsme došli k hlavní bráně zábavního parku, zavrávovala jsem a zastavila se. Protože když před sebou vidím ty veliké monstra v podobě kolotočů a horských dráh. Dopadla na mě nejistota.

"Co je?" vrátil se ke mě Jungkook, když si všimnul, že ho nenásleduji.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nikdy jsem tu nebyla a nezdá se mi to moc bezpečné," pohledem jsem přešla na jednu z horských dráh, kde akorát vláček s lidmi zastavil v té nejvyšší výšce a následně se rychlostní blesku rozjel dolů.

"Právě proto máš teď šanci zažít to, co jsi doposud neznala. Jen pojď, neboj se," řekl, přičemž jsem se pohledem vrátila k němu  a přede mnou se tyčila jeho ruka.

Vidím, že nemám na vybranou.

Neochotně jsem jeho ruku příjmula a v tu dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec existuje něco hebčího, než jeho ruka.

Pak, když jsme přešli bránou, nebylo cesty zpět. Hned jsme si vybírali své terče a prošli snad všechny atrakce co tu jsou.

Byli jsme na řetízkáčích, na autíčkách, na jedné z horských dráh, dokonce i na houpající se lodi.Užívala jsem si to všechno a všechny nekalé myslenky byly dočista fuč.
Je to snad i poprvé v životě, kdy jsem poznala, jak vlastně zní můj smích.

Nikdy v životě jsem neměla takovou radost, jakou mám teď. A za tohle můžu být vděčná osobě, která je tu se mnou a užívá si to stejně, jako já.

A když ho tak pozoruji, přemýšlím. Proč se se mnou vůbec bavíš, Jungkooku?

. . . .

"Tak. Před námi je poslední atrakce," řekl s nadšením a stejně jako on, jsem věnovala pohled té věci před námi.

Byl to takový dlouhý stožár, kolem něhož jsou z každé strany sedačky, které pomalu vyjížděli nahoru až na konec stožáru.
Pak se to tam nachvíli zastavilo a aniž by to někdo z  lidí, co tam sedí čekal, nastal volný pád.

V tu dobu mi málem vypadly oči z důlků a brada spadla až na zem.
Na tohle jako máme jít?

"Vypadá to dobře, že?" drcl do mě ramenem.

"Samozřejmě," neměla jsem v plánu skrývat tu ironii. Poznal to, protože se ozval jeho smích.

"Už jsme na řadě, jdeme!" zavelil a pán, který to vlastní nás pobízel, abychom si sedli do volných sedaček.

Jakmile jsem si sedla a on nás k tomu nějakým způsobem připevnil zábradlím, abychom z toho nemohli vypadnout.

No a jakmile se to dalo do pohybu a pomalým tempem to jelo nahoru, začínala jsem myslet na to nejhorší.

"Myslím, že chci pryč," řekla jsem.

"Teď už nemůžeš," zasmál se vedle mě Jungkook.

"Že já jsem tě vůbec poslechla," naklonila jsem hlavu dolů a málem mi vyskočilo srdce z těla, když jsem viděla, v jaké jsme už výšce.

"Jen se uvolni a užívej si to."

"To nejde!" zastavilo se to s námi, což dalo náznak, jsme nacházíme úplně navrchu.

"Proboha ono se to zastavilo! Zachvíli to s námi spadne!" začala jsem zmatkovat.

"Neboj se, nic se nám nestane," uklidňoval mě a pobaveně si mě prohlížel, protože jsem se do té sedačky zaryla, jak nejvíc jsem mohla.

"Prostě se uklidni a..." přestal mluvit, jelikož sa věc, na které sedíme, nějak divně zaskřípala.

"Jak se mám sakra~UKLIDNÍÍÍÍÍT~ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!"
začala jsem pištět, jakmile to s námi začalo volným pádem klesat.

Těsně nad zemí se to zastavilo a opět to stoupalo nahoru, akorát větší rychlostí.

"PANEBOŽEDOSTAŇTEMĚNĚKDOODTUD!!!" začala jsem křičet na celý park. Očividně jsem byla jediná, protože lidi kolem, včetně Jungkooka z toho měli srandu.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" kleslo to po druhé. A to díky bohu bylo poslední kolo.
Nikdy jsem se tak v životě netěšila, až zase budu stát nohama na pevné zemi.

Tady to utnu. Ale mám v plánu dnes vydat ještě jeden díl, protože jsem sa do toho psaní vžila a čeká nás všechny tajuplný zvrat, který se v příštím díle stane😈