18 years ago...

"Takže, kolikrát ti to budu muset vysvětlovat?" opřel se lokty o stůl a usadil se více na své židli. Stál jsem před ním jako hromádka neštěstí, se sklopenou hlavou a pohledem upřeným k zemi.

"Je dán určitý zákon, tak proč to pořád porušuješ?" zeptal se. Zavřel jsem oči a tiše si povzdechl.

"Víš vůbec, že by tě mohl kdokoliv, kdykoliv zahlédnout?"naštvaně bouchl pěstmi do stolu, který se div nerozbil na drobné střepy. Trochu jsem se lekl, ale z místa jsem se nepohnul a ani nezměnil svou pozici.

" Znáš přece pravidlo. Pokud nejsi strážným, máš zakázáno chodit na svět mezi lidi. Tak to dodrž do té doby, než tvůj čas nastane a jeden z lidských životů ti bude přidělen," poslední větu více podotkl. Byl jsem donucen svůj pohled přenést na něho a bez jakéhokoliv slova mu souhlasně přikývnout.

Vlastně, není možné mu ani nějak odporovat. Je ten nejvyšší ze všech andělů se zlatými křídly, Taro. Dá se i říct, že vůdce, kterého musíme poslouchat. Když se tak nestane, čeká dotyčného trest, jež dle uvedení v zákonu Taro zvolí.

"Teď můžeš jít. A nenuť mně ti to pořád opakovat," dopověděl a máchl rukou směrem ke dveřím.

Pochopil jsem. Uklonil jsem se a pomocí dvou andělů, sloužící Tarovi jsem byl ke dveřím doprovázen. Jakmile se za mnou dveře zavřeli, jsem se neudržel a naštvaně uděřil do vázy, postávající u dveří, která se následným tvrdým dopadem na zem rozbila.

Pořád jen to samé 'Dokud nejsi strážným, tak tam nesmíš. Je dán určitý zákon a bla bla bla'....Co zde? Přece nebudu jen tady, když existuje větší a otevřenější svět.Nechápu ho. Všichni tam smí a co na tom, že já ještě nejsem strážným? Já přece nejsem tak blbý, abych nevěděl, že nás lidi nesmí vidět. Chodím tam den co den a dávám si na to pozor. Taro to zjistil teprve po čtvrté za tu dobu, co zem navštěvuji. A nebaví mně čekat, až mi budou schopni někoho přidělit. Jestli vůbec.

Vešel jsem do velké místnosti, jež mi slouží jako můj pokoj, který však sdílím s mými šesti kamarády.Všichni seděli na obrovském gauči a nejspíš jsem je vyrušil při jejich konverzaci díky dveřím, které jsem nezavřel zrovna moc potichu. Hned jsem cítil jejich pohledy na celé mé maličkosti.

"Už jsme začali pochybovat, že příjdeš," promluvil jako první Hoseok a usmál se. Protočil jsem očima, sedl si na židli daleko od nich a sebral jsem si knížku, která byla na stole volně položená.

"Co to bylo tentokrát?" zasmál se pro změnu Taehyung. A už to začíná. Samé otázky a utahování si ze mě. Víte, oni jsou již strážní, proto ty posměšky.

"Zase jsi byl na zemi?" zeptal se Yoongi. S odfrknutím jsem otočil další stránku v knížce a dělal, že jsem nic neslyšel.

"Někdo tady opět porušil pravidlo," nepřeslechl jsem Jiminovo uchechtnutí. Křečovitě jsem svíral knížku a měl chuť něco namítnout. Ale udržel jsem se.

"Kdyby jsi Tara alespoň jednou poslechl, dávno by jsi byl téže strážným a nemusel by jsi zde, jako šesti leté dítě, trucovat," řekl Namjoon. Fajn. Naštvaně jsem hodil s knížkou o zeď a vstal tak, že židle, na které jsem seděl, volně spadla.

"Nechte, mě už napokoji, prosím," zdůraznil jsem vyšším hlasem a rychlým krokem jsem šel zpět ke dveřím. Že já jsem tu vůbec šel.

"Kam zase jdeš?" uslyšel jsem Seokjina, jenže to už jsem byl dávno v nedohledu.

Dnes toho mám pokrk. Potřebuji se uklidnit a je mi jedno následků.
Šel jsem do druhého patra budovy, kde se nachází dlouhá chodba, na jejímž konci postávají dveře, vedouc na lidský svět. Než jsem do nich vstoupil, naposledy jsem se ohlédl kolem sebe, zda-li se poblíž nikdo nenachází. Nic mi nebránilo.

Ocitl jsem se na nebi, nad tím nejkrásnějším městem, jehož obyvatele chráníme. Teda, většina. Nad Seoulem. Krásnější město snad ani neexistuje.

Přiletěl jsem k vyššímu domu, na jehož střechu jsem si následně sedl a ohlížel se kolem sebe. Na všechno tohle bych málem zapoměl, kdybych to tu nenavštěvoval. Těch plno světel kolem, ty zvuky dopravních prostředků je jak rájská hudba, vážně. Mám to tu rád.

Na mé neštěstí ale začalo pršet. S povzdechem jsem se chytl za hlavu. Za co jsem si tohle všechno zasloužil. Nebo spíše, coo by se mi, ještě nemohlo stát.

Uslyšel jsem hlasité křiky. Jak klučičí, tak holčičí. Najednou z rodinného domu, vedle toho, na kterém sedím, vyšla nějaká mladá paní s dítětem v náručí. Poté následně pán, který po ní křičel a máchal rukama o sto šest. A jéje. Někdo se tu zřejmě nepohodl.

"Už tě nemůžu ani vystát. Odcházím pryč!" křikla paní a otevřela dveře od auta. Někam se chystá?

"Jen si jdi ty náno pitomá! Kdo tě vůbec prosí, aby jsi tu zůstala! A nevracej se!" opáčil jí pán, který se následně s nezájmem otočil na patě a zmizel v domě.

"Hlupáku!" naposledy vykřikla, nasedla i s dítětem do auta a odjela pryč. Nelíbilo se mi to. Už jen proto, že je tma a ona šlápla na plyn tak, že jí zapískaly gumy. A prší. Docela mě zajímá, kam pojede tak pozdě večer a v takovém nečase.

Roztáhl jsem tedy svá křídla a pro jistotu z větší vzdálenosti, ji následoval. Na to, že je to holka, jede docela rychle, až příliš. Jde vidět, jak hodně rozčílená je.

V dáli jsem viděl blížící se zatáčku, která byla docela prudká. Čekal jsem, že na rychlosti ubere, jenže ona jela pořád stejně rychle.

Ona tu zatáčku snad nevidí? Přikrčil jsem obočí a pořád doufal že zpomalí.

Jenže už bylo pozdě. Sledoval jsem, jak její auto vyjelo z cesty a kutálí se. Přestalo se kutálet až tehdy, kdy narazilo do stromu. Následně se z něj začalo kouřit.

Zmateně jsem se začal rozhlížet kolem sebe. Myslel jsem si, že se objeví její strážný anděl, ale nikdo nikde.

Neměl bych to dělat, ale přece nemůžu sledovat hořící auto, ve kterém pomalu umírají dva lidé. Čert to vem.

Přiblížil jsem se k autu a podíval jsem se dovnitř. Paní byla celá od krve a její tělo bylo nehybně. Její hrudník se nepravidelně zvedal. Bylo mi blbě.

Snažil jsem se ty dveře otevřít, což se mi také povedlo. Když jsem se jí ale chystal pomoct, zastavila mě její ruka na mém rameni. Leknutí jsem s sebou škubl a podíval se na ni s vykulenýma očima. Byl jsem zaražený, nečekal jsem, že otevře oči. Vidí mě.

"Ne...mou dceru," zachraptila se zaslzenýma očima. Pohled jsem upřel za ni, kde seděla holčička. Hrozně moc brečela. Rychle jsem tedy otevřel zadní dveře a sebral ji do náruče.

"Nedovol, aby se jí něco stalo. Slib mi, že ji ochráníš...Slib mi to prosím," zastavil mě její zlomený hlas.

Zarazilo mě to. Otočil jsem se na ni a její pohled mě doslova prosil. Byla tak bezmocná. Cítil jsem se divně, protože vím, co by to znamenalo. Ale jednou by to stejně přišlo. Rozhodl jsem se.

"Slibuju," zašeptal jsem a na její tváři se vykouzlil úsměv. Kolem mě a té holčičky se objevila bílá aura, která hned zmizla.

Naposledy jsem ji věnoval pohled a odletěl s holčičkou v náručí pryč. Následně se ozval výbuch a já věděl, že už je pryč. Ještě jsem se otočil a sledoval ty plameny, kolem kterého se začaly shromáždět hasičské auta. I když pršelo, plameny které by díky dešti jen tak nezmizely.

Pokroutil jsem hlavou a letěl do neznáma, nevědě kam.

Nevím co mám dělat. Uzavřel jsem slib a zároveň jsem se stal andělem strážným téhle holčičky. K nám mezi anděly nemůže, jako každý člověk. Je to pro mě nové, samozřejmě, že budu zmatkovat.

Všimnul jsem si, že holčička nějakým zázrakem usnula.

"Co s tebou?" zamumlal jsem si sám pro sebe. Ale klid. Uklidni se. Přemýšlej.

Přiletěl jsem k domu, ve kterém bydlí, no teď už jen její otec. Jenže když nad tím tak přemýšlím, jak se choval a jak křičel...Není to dobrý nápad. Né teď, když má ten muž tak blbé období.

Nahlédl jsem do oken vedlejšího domu a uviděl jsem starší paní a pána, sedíc u krbu. Něco si četli. Už jen od pohledu to budou určitě milí lidé a s dobrým srdcem. To je ono.

Pohlédl jsem na to spící stvořeníčko.

"Bude o tebe dobře postaráno. A já budu vždycky s tebou," zašeptal jsem a položil ji před dveře na onen maličký kobereček. Pak jsem zazvonil a vzlétl do oblak.

Samozřejmě jsem počkal pro jistotu, jestli vůbec ten zvonek slyšeli. A taky že jo. Paní, jakmile otevřela, se prvně podívala kolem sebe, ale pak si ji s úsměvem vzala do náruče a společně zašli dovnitř.

Pousmál jsem se. Poté jsem vzlétl výš, vyslovil slovíčko, přičemž se objevil portál, míříc do našeho světa a vstoupil do něj. Ocitl jsem se zpět, v budově před zavřítými dveřmi, které směřují zase naopak zpátky na zem.

S menším povzdechem jsem se vydal směrem do svého pokoje a doufal, že moji kamarádi mají něco na práci tak důležitého, aby mně nemohli otravovat.

Otevřel jsem dveře a psychicky se připravoval na otázky, vycházejíc z každých stran. Jenže ono vůbec nic. Seděli tam a koukali všude možně do stran, na jejichž tváři panovala zvláštní grimasa. Bez úsměvu, ani bez zamračení.

Přešel jsem k nim, ale ani jeden ke mně nezvedl pohled.

"Co se děje?" nedalo mi to a zeptal jsem se. Nic mi nezaznělo zpět za odpověď. Hah?

Ale pak se postavil Jin, který šel ke mně a následně mi poklepal na rameno.
"Taro tě chce vidět."

Když ti řekl, začalo se mi dělat nevolno. Avšak sebral jsem tu odvahu a šel za Tarem.

Ten mě taky pěkně přivítal, když jsem poslušně zaklepal a vstoupil dál.

Když jsem se ocitl až u jeho stolu, podíval se na mě. Začal mě skenovat pohledem. Čeká mě trest?

"Podej mi ruku," nechápavě jsem přikrčil obočí, ale nakonec jsem před něj ruku natáhl.

"Tu druhou," zamrmlal.

Chytil mou druhou ruku a následně ji otočil tak, že bylo odhaleno mé zápěstí. Počkat...Ale to tam přece před chvílí nebylo. Je to snad nějaké znamení toho, že jsem strážným?

Taro mi po zápěstí přejel palcem a pak mi ho s povzdechem pustil.

"Doufám, že si uvědomuješ všechna rizika toho, co jsi udělal. Jungkooku."

. . .