Knížku, kterou jsem si včera půjčila, jsem nepřečetla ani do čtvrtky. Jelikož jsem si myslela, že mi kniha něco poradí, nebo k něčemu dokope, zřejmě jsem se zmýlila. Protože ty časté otázky autora v té knížce, nechápu.

Spíše mi to přišlo jako nějaká historická detektivka. No fakt.
Proto jsem to vzdala a přestala tu kravinu číst. Ještě bych z toho byla blbější víc, než jsem teď.

Ale mé pátrání zdaleka nekončí. Jen ještě několik kroků a zase budu v tom otročinci, kde bonusově za kasou oxiduje pomalá knihovnice.

První jsem si to namířila k ní, no neměla jsem v plánu s ní začít o něčem diskutovat, protože do té doby, než by diskuze skončila, by tu proběhla zombie apocalypsa. Ale stejně jsem se tomu nevyhnula.

"Knížka, co vracíte?" zeptala se, jakmile jsem zmíněnou knížku položila na její katedru.

"Jo, jdu si půjčit další," byla jsem na odchodu. Místo toho jsem byla donucena čelit jejímu hnusnému a starému ksichtu a poslouchat ty kraviny v podobě slov.

"Obávám se, že to bohužel nepůjde."

"To jako proč zase." zamručela jsem. Ani to neznělo jako otázka.

"Knížky si nemůžete půjčovat, dokud zde nebudete zaregistrovaná. Což vy, jak se tak koukám, nejste," hleděla do svého počítače a pak se následně oplzle usmála.

"Vždyť včera jsem si knížku půjčit mohla!"

"Každý neregistrovaný žák si může dovolit půjčit pouze jednu knížku," dopověděla. No to si ze mě teď snad děláte pr*el!

"Jednu knížku?!!"

"Neřvěte po mně slečno, já ta pravidla nepíšu," pronesla úplně klidným hlasem, načež začala ťukat do klávesnice.

"Já vám na nějaké pravidla seru!"

"Prosím, potichu. Tady se nesmí řvát a já to tu musím hlídat. Jinak by mi to ztrhli z platu," uchichtla se.

V tu dobu mi zakmitalo oční víčko tím, jak nasraná jsem byla. Ta ženská mi leze na nervy. Nejradši bych uskutečnila to, co zvrhlého se mi právě teď motá hlavou.

Alespoň by dostala za vyučenou.

"Jo a, vraťte tu knížku tak kde byla. Já tu mám teď důležitou práci, děkuji," to už měla oči zase na monitoru.

Se zamručením jsem si sebrala tu knížku a na patě se otočila, nasraně odcházejíc za regály.

"Baba bláznivá. Jak někdo může dopustit, aby to tu prac~ Au!" náraz do něčeho mi zabránil v chůzi a já se tak zakymácela dozadu. Ale ustála jsem to.

Pak, když jsem zdvyhla pohledem nahoru, nevěděla jsem, jestli se mám začít smát, nebo brečet. Protože na takové náhody, já mám očividně štěstí.

"Jsi v pořádku?" uchechtl se, když se jeho překvapený obličej změnil v mírný úsměv.

"Rady nepomohly?" rýpla jsem si. Doufám, že mu dojde, na co narážím.

"Tvé rady by zajisté pomohly, o tom nepochybuji. Jen mám pocit, že jsi ale tentokrát vrazila ty do mě," usmál se.

Opět mi zakmitalo oční víčko.

Nyah, klid. Nebudeme se tu přece hádat. Má tu být klid, jak to řekla tam ta prezidentka za svou katedrou.

"No fajn," pronesla jsem bez zájmu a obešla ho, jelikož se za ním tyčily knihy, ve kterých jsem včera narazila na tuhle.

Knihu jsem položila na své místo a začala pátrat dál.

Abych se dostala i na poličky víš, musela jsem si půjčit menší žebřík, který byl poblíž.

V tom pátrání se mi ale něco nezdálo. Jako, byla jsem v dobrém regále, jen jsem se necítila poněkud dobře. Cítím tady nějaké divno.

Strnula jsem v pohybu a hlavu jsem otočila na stranu. Byl tam ten kluk. Stál tam, úsměv pořád ve tváři a díval se přímo na mě.

Ten asi musí mít spokojený život, když se pořád usmívá, jak měsíček na hnoji.

"Nemáš nic lepšího na práci, než tu stát a očumovat?" pronesla jsem po chvilce trapného ticha.

"Omlouvám se....Jen mě zajímá, co se snažíš najít," přistoupil blíže.

Je nějaký zvědavý, to se mi nelíbí. Je to takový nezvyk, když je někdo až příliš velká vlezdoprdelka.
Já tohle teda nezažívám vůbec, jelikož na téhle škole jsou samí mimozemšťani, se kterýma sa nedá absolutně mluvit a nebo jen prohodit pár řečí.

Pustila jsem se opět do hledání. Z čisté intuice, mě zaujmul obal jedné středně tlusté knížky. I její název mě přesvědčil.

"Mám tě!" zasmála jsem se a na knížku poklepala. Z žebříku jsem seskočila a utíkala na mé místo u oken, kde jsem si včera četla.

Sedla jsem si a začala pečlivě číst. Doufám, že tohle už pochopím a že tahle knížka bude stát za to, aby mi alespoň trochu pomohla.

Just joke. Pokračujeme:)

O 2 hodiny později

Otevřela jsem oční víčka a zvedla hlavu, kterou jsem čelem měla opřenou o knížku.
To je vážně skvělé. Jsem tu za účelem přečíst tuhle blbost a místo toho tady spím.

Hned na to jsem se ale lekla, jelikož jsem zaregistrovala osobu, sedící naproti mě.
Ptáte se kdo?
Odpověď jednoduchá.
Zase ten kluk.

Zasmál se nad mou reakcí. Pche.

"Andělé?" smích ho přešel, když najednou zaregistroval  knížku. Podívala jsem se na něj, když v tu mě samotnou překvapilo, že se přece jen jeho grimasa v obličeji změnila. Právě teď vypadal jak splašené tele.

"No a? Nevíš snad, co je anděl?" nechápala jsem. Každej si snad může číst, co chce, ne?

"Vím jen...jen jsem nečekal, že...že se budeš zajímat zrovna o knížky s takovým dějem," docela mu trvalo, vyslovit tu větu. Nevím, proč z toho byl takový vystrašený. Jak kdyby to slovo snad nikdy v životě neslyšel.

"Na tohle bych ani nikdy nepomyslela, kdybych to nezažila na vlastní oči," knížku jsem si začala prohlížet.

"Co tím myslíš?"

"Pojď sem," okázala jsem mu gestem ruky, ať jde trochu blíž, jelikož tu nechci křičet. Stejně tu nic moc lidí není, jelikož je už trošičku pozdě...docela.

Všichni by si o mě mysleli, že jsem úplný blázen.

Když nad tím tak přemýšlím, tak si vlastně o mě všichni stále myslí, že jsem blázen.

"Já jsem totiž jednoho anděla chytila," zašeptala sem, načež se on rychlostí blesku zase napřímil.

"Cože?"

"Jsi hluchý?! Viděla jsem anděla," zdůraznila jsem to slovo tak, aby to pochopil. Dle jeho výrazu, myslím, že to naopak nepochopil.

"Nesmysl," řekl po chvíli rozhodně.

"Jaký nesmysl?" o kapičku jsem zvýšila svou tóninu hlasu.

"Andělé neexistují."

"To tvrdíš proto, protože jsi žádného neviděl. Já ano!"

Na chvíli se odmlčel. Že by nad tím začal uvažovat? Že bych ho přesvědčila o pravdě?

"Každý ví, že andělé neexistují. Je to nemožné," promluvil. Ruply mi nervy. Na tohle já fakt nemám.

"Chceš se se mnou hádat?!"

"Ne, to rozhodně ne!" mával oběma rukama k obraně.

"Tak proč se do mě navážíš?"

"Nenavážím. Tvrdím pouze pravdu."

"Pravdu mám já," zamračila jsem se.

"Říkám jen to, co jsem viděla na vlastní oči," dodala jsem. Opět nastalo velké ticho.

"Nevěřím tomu," překřížil si ruce na hrudi. Již dnes už třetí kmit mého očního víčka.

"Nevěříš? Tak já tě přesvědčím!"

zdravíčka lidičky😇😇😇
hlasím se s novým dílem, poměrně delším...dneska byla nálada, tak jsem tu náladu využila do psaní😅🤗
Btw. taky se vám líbí JK s blonďatýma vláskama?😍