Omlouvám se za spoždění, sluníčka😊

Pozorně jsem sledovala člověka přede mnou. Jde vidět, že to nečekal, jelikož nehnul ani brvou. Já taky ne. Oba jsme byli paralyzováni.

Takové to, když se vám pokožka strachy naježí a vy nevíte jestli těch pár kroků udělat, nebo radši zůstat na místě.

Stála jsem překvapeně, čelem k němu. Čekala jsem, jestli se z něj něco vyklube, ale ono nic. Ani jedno slovo. Co si myslím. Že ho tu uvězním a zavěsí se mi kolem krku?

Mezitím jsem mohla spozorovat mužnou postavu, takže to nebude pohlaví stejné, jako jsem já. Ale ta křídla. Tak černá křídla, jako uhlí. Děsí mě to. A sakra jak moc.

Pořád se neměl ke slovu. Tak jsem to ticho přerušila já.

"Co jsi zač?" zeptala jsem se nejistě. Jsem asi hodně sebevědomá, že jsem čekala odpověď, která se však nedostavila.

Jestli si myslí, že se odsud hnu, tak to ani omylem. Utekl by, jako vždycky. Na to už mám čich.

"Hej," vydala jsem ze sebe. Tohle je i zároveň trapná situace, kdy nevím, co mám dále dělat a už vůbec, co říkat. A takhle tu nehybně stát taky nemůžeme.

"Tak odpovíš mi?" řekla jsem o trochu vyšším hlasem, načež on bleskurychle obešel postel a zahalil se svými černými křídly. Ten mluvit nebude.

"Kdo sakra jsi?!" nekřičela jsem, ale ta podobná tónina tam byla. Štve mě, že mi to neopáčí.

Teď by mě dorazilo to, kdyby mi nerozuměl. Nebo neuměl mluvit. Celá sutiace zbytečně, nebo bych se měla naučit mimiku.

Ale jestli tu chce být takhle napořád, fájn....Já se od toho okna nehnu ani o jeden krok.

"Otevři to okno prosím..." ozval se tichounký hlas, díky kterému mé tělo zamrzlo a já se zmohla jen na to ho překvapivě sledovat. Promluvil.

Zněl tak prosebně. A hlavně melodicky. Prvně slyším takový jemný hlásek. Hlavně u kluka.

"Já~já jsem...se na něco ptala," supr, koktání dorazilo. Právě včas.

"Odstup od toho okna, nech mě odéjít," vyvaroval se mých slov, pořád zahalen křídly.

Měl strach, šlo to poznat. Byl skrčený v klubíčku u mojí skříně, nehybně.

"Odpověz... mi na otázku," zdůraznila jsem, držíc páčku od okna, kterou jsem sevřela snad ještě více, než to vůbec šlo.

"Na otázku nelze odpovědět."

"Na vše se dá odpovědět, jen chtít," stála jsem si za svým slovem. Teď mám tu zatracenou šanci, abych tenhle zvrat pochopila. Ale když bude odbíhat od tématu, nedozvím se vůbec nic.

"Tak mi tu zatracenou odpověď dej!"

"Nemohu."

"Co nemůžeš?!"

"Máš příliš mnoho otázek. Prosím, odstup od toho okna a dovol mi odejít," zaprosil zase.

Copak je tak těžké odpovědět na tak primitivní otázky?

"N~ne. Chci vědět, co jsi zač a proč mě každý večer navštěvuješ. A nepopírej to, protože...Já bývala několik nocí vzhůru, abych na to přišla. Vím, že co každý den přiletíš a pak zase odletíš, což se každý večer pořád dokola opakuje. Chci znát důvod," vymanila jsem ze sebe krátký příběh tak, aby to pochopil.

"Omlouvám se. Ale věř, že bude lepší, když budeš potopena v myšlenkách, na které odpověď neexistuje."

Být potopená v myšlenkách, na které odpověď neexistuje? Co je tohle za osmisměrku? Nerozumím vůbec ničemu.

"A teď opakuji...Odstup od okna a nech mě jít, prosím," postavil se, avšak tak, aby byl stále zády ke mně.

To se ani tváří ukázat nechce? Až tak moc se bojí? Nebo stydí?

"Ne," řekla jsem rozhodně a víc se napřímila na místě. Neustoupím, ani kdyby hodlal zaútočit.

Uslyšela jsem povzdech. Ano já vím, jsem hrozná. Ale za to nejsem posera.
Jenže se stalo něco, co jsem nečekala.

"Omlouvám se, Nyah," vyslovil z ničeho nic.

Díky tomu, že jsem na něj stále upírala svůj pohled, jsem mohla spatřit, jak se obličejem pomalu otáčí. Pak se mé oči samovolně vykulily nad těma zářivýma modrýma očima, které se s mýma setkaly.

Najednou jsem se cítila tak, jakoby v televizi z ničeho nic vypla obrazovka. Nepříjemný tlak. Ztratila jsem veškerou kontrolu nad rovnováhou a mé tělo spadlo samovolně na zem....

. . . .

Do hlavy mě udeřila ostrá bolest. Posadila jsem se. Mnula jsem si spánky a snažila se vstřebat situaci.

Bylo najednou moc velké světlo, které mi překáželo ve zraku. Nemohla jsem ani pořádně otevřít oční víčka, jelikož to všude svítilo, jako kdyby mi do okna svítila obří baterka.

Naráz se mi rozsvítilo v hlavě a zběsile jsem začala brouzdat pohledem po pokoji. Nikde nikdo nic.

Pozastavila jsem se na místě, kde se včera ten podivín celou tu dobu nacházel, jakmile jsem ho odhalila. Na místě po něj zbylo jen několik dvojic černých pírek.

Pak mi přede mnou problikla obrazovka jeho s těma zářivýma očima a mně začalo docházet, co se stalo pak. Omdlela jsem.

Sakra!! Opět nemám nic...Argh!!

Má to už vůbec cenu? Pochybuju, že po tom všem tu příjde znovu. Ten už se tu neukáže. Pro jistotu.
Neudělá po druhé tu samou chybu, aby se tak snadno chytil do pasti. Musí se uznat, že jsem to ale měla promyšlené dokonale.

Avšak v paměti mám uchovaný jeho umělecký hlásek, na který jen tak nezapomenu. Stejně tak na ty modré oči.

Ale on taky není zas tak blbý. Jestli to byl nejaký hmat nebo kouzlo k tomu, abych omdlela a on mohl utéct, tak to klobouk dolů.
Vše, co se dočtu jen v pohádkách se stává realitou.

Myslím, že kdybych navštívila nějakého odborníka na halucinace, řekl by mi, že mi dočista hráblo.

Stejně by mě zajímalo, co by se dělo, kdybych neomdlela.
Donutila bych ho říct pravdu?

Pochybuju, silně pochybuju. Ten by mi to neprozradil, i kdybych ho nějakým drsným způsobem mučila.

Teď však můžu jen doufat, jestli se tu ukáže. A já v to doufám.

Protože tu pravdu stále neznám.