. . .

"Slečno Park? Pojďte prosím za mnou," ozvala se třídní ze své katedry, mezi tímž my jsme si zapisovali do svých sešitů nové učivo.

I když můj sešit obsahuje sotva pět vět z každých učiv, ale nevadí.

Neochotně jsem se postavila ze své lavice a následovala ji na chodbu.
Za sebou třískla dveřma tak moc, až jsem s sebou ucukla.

"Udělila jsem vám dutku třídního učitele," založila si ruce na prsou. Oprava, na silikonu.

"Neříkejte...Včera mi došla od našeho šprťáckého kurýra, kterého jste zřejmě poslala vy."

"Výborně, tak mi ji můžete dát" pro jistotu ignorovala tu narážku, co jsem ze sebe vypustila. Zřejmě nemá náladu na to se hádat.

"Já ji tady ale bohužel nemám."

"Potřebovala jste pouze podpis zákonného zástupce, jako potvrzení o tom, že to viděl. Popište, co na takové maličkosti je tak obtížné?" začala klapat svýma podpatkama o zem.

"Mamku nemám, sourozence taktéž a otec momentálně není doma. A moje postel vám to asi těžko podepíše," opáčila jsem jí neutrální tóninou, nad kterou už se začala chvět vztekem. Ale drží se. Zatím.

"Zítra ji chci vidět na stole v mojí kanceláři. Bez diskuze."

"Myslím, že to nepůjde."

"Proč by to nešlo?!"

"Otec se vrátí až za týden."

To už byla rudá, jako rajče. Teď si dokážu dokonale představit, stejně jako v animácích, jak se jí dýmí z uší. Ještě chvíli a co nevidět bouhne.

"Tak mi ji donesete příští týden. Hned ráno v osm hodin. Ani o minutu dřív, ani později. Budu si vás hlídat."

"Obávám se, že to taky nebude možné."

"Co máte zase za problém?!"

"Ta třídní dutka si totiž od včerajška vegetí roztržená v koši..." zasmála jsem se.

"Já se z vás zblázním!!!!!!"

Co jsem řekla? Co nevidět vybouchne. Ale že si dala na čas teda...

"Můžete mi prosím vás vysvětlit, co tady tak řvete?" zeptala se ředitelka, která se akorát zjevila zpoza rohu.

"Ale!!...Ona!!..." ukázala na mě moje třídní prstem.

"V první řadě se uklidněte, jelikož stále probíhá vyučování..." podotkla ředitelka a přešla pohledem na mě.

"Vy, slečno Park, laskavě respektujte osobu starší, než jste vy. Tu dutku sepíšeme znovu, kterou následně podepíše váš zakonný zástupce a tentokrát ji zanesete mně," vysvětlila.

Chápu. Moji řídní, kterou právě teď pohltil satan, by snad trefil šlak a kvůli mně by skončila v nemocnici. Vlastně bych zachránila životy několika lidem studující zde na této škole.

Odebrali jsme se tedy to ředitelny i s učitelkou, kde jsme sepsali dutku novou. Stejně co pět minut mělo zazvonit na konec poslední hodiny, takže s tím žádný problém nebyl.

S velkým výtlemem na obličeji jsem zavřela dveře od ředitelny a odebrala se ke své skříňce, ze které jsem vytáhla své boty, přezula se a konečně vyšla ze školy.

Nikdy jsem nebyla radši doma, jako dnes. Vážně to bylo peklo. Zase ty samé kecy pořád dokola poslouchat každý den, to mě nebaví.

Každopádně jsem dostala novou dutku a budu s ní muset počkat na otce, aby mi to podepsal.

Uchechtla jsem se.

Už vidím, jak bude otec schopen mi to podepsat. Ten mě v první možnosti pošle někam, nebo v druhé možnosti tu dutku roztrhá místo mě.

Došla jsem so mého pokoje a batoh hodila do rohu ke skříni.
Pak jsem přešla ke stolu z jehož šuplíku jsem si vytáhla pár z mých nedodělaných kreseb.

Stejně, dnes nemám v plánu dělat nic extra. Do té doby, než bude večer, se přece musím nějakým způsobem zabavit.

. . .

"Dokonáno jest," usmála jsem se. Ještě dvě kresby a bude hotovo.

Vzala jsem svá 'umělecká díla' a připevnila jsem je pomocí špendlíků na nástěnku nad postelí. Jak to tak pozoruju, budu potřebovat o nástěnku navíc.

Venku už se stmívalo. Do kreslení se vždycky zaberu tak, že mi ten půlden uběhne velice rychle.

Problýskla mi hlavou konkrétní myšlenka. Není zatím až tak pozdě, ale uvažovat do předu taky není špatné.

Rozhlížela jsem se po pokoji. Hmmm.

Vždy, když mě ta věc navštíví, stojí pouze na jedné straně postele, blíž k oknu. Nikdy to nepřešlo na druhou stranu nebo někde jinde.

Má to dobře promyšlené, jelikož se to vždy vypařilo tak, že jsem neměla ani postřeh to zahlédnout pořádně. Tentokrát to bude ale naopak.

Jo. Taky se sama sebe ptám, kde se ve mně tohle vzalo, ta odvaha. Přeci musím přijít na něco, co mě pozoruje každý den. Myslím, že tak velký holub to nebude.

Když nad tím tak přemýšlím. I když jsem se snažila dělat sebemenší pohyby, vždycky se to vyplašilo a odletělo pryč.

Spozorovala jsem stůl poblíž okna.

Stůl. To je ono.

Schovám se pod stůl a budu tu celou dobu, dokud to nepříjde. A jak byla mluva o tom, že to vždy jde jen k posteli...Nacpu něco pod peřinu, aby to vypadalo, že tam jsem.

Možná se to povede, doufám v to. Protože jinak zešílím, jestli to takhle bude pokračovat. I tak tomu pořád nevěřím. Proč to tu je, nebo co to je.

Jako první jsem zamčela dveře od pokoje, od nichž klíč jsem si schovala do kapse. Pak jsem zhasnula, načež se v pokoji rozlehla tma, která splynula nádherně se tmou panující venku.

Zalezla pod dotyčný stůl a skrčila se co nejvíc tak, abych nebyla vidět.

Moc hodin není, ale co já vím, kdy to tu příjde. Může to trvat celou noc, jako minule, když jsem čekala. Ale jestli se to chci dozvědět, musím pro to něco udělat.

A moje záda si teď musí na tuhle debilní polohu zvyknout. Už asi vím, jak se cítí někteří důchodci. Pardon.

. . . .

Uběhlo už několik minut od toho, co zde nastalo ticho a trčím tu pod stolem. A nic se furt neděje.

Kvůli tomu nic nedělání mně začínají trnout snad všechny končetiny a chytá mě únava. Jen tak tak se držím, abych neusnula.

Zakroutila jsem hlavou a víčky několikrát zamrkala. Nesmíš usnout. Né teď.

"Kde sakra jsi..." sykla jsem tiše. Věřte, takhle pozice není tak unikátní, jak si každý představuje. Špehování pod stolem je totiž bezvadný nápad, který mohu dostat jenom já.

Povzdechla jsem si. Vypadá to, že to potrvá hodně dlouho...

Najednou se mé svaly napnuly a všehna křeč byla pryč. I ta bolest v zádech. Už jen ten chladný vítr, díky kterému mi na těle naskočí husí kůže, mi napovídá, že se to blíží.

Následně se ozval zvuk dopadu u mého okna a pak na podlaze, díky čemuž jsem mohla spozorovat zpod stolu.

Stálo to u okna, což je dost blízko u stolu. Vidím ale jen nohy. Nečekaně.

Snažila jsem se co nejmíň a nejpotišeji dýchat. Třeba to může mít dokonale vyvinutý čich a mohlo by to na mě přijít. A pak by to uteklo, to sotva.
Not today.

Po chvíli se to pomalým krokem rozešlo k mé posteli a to mi dalo najevo, že se mám připravit na hlavní krok, který hodlám uskutečnit.

Jen jsem si nemohla odpustit to, co jsem před sebou viděla. Chodilo to jako člověk, ze zadu to tak i vypadalo. Jediné však, z čeho mi bylo srdce hrůzou, jsou ta křídla, která mu čouhají ze zad.

Tohle existuje? A proč to sem chodí každou noc? Tohle nemůže být sen, který se několikrát opakuje. Takhle šílená být nemůžu.

Stát se může cokoliv, ale já na to chci za každou cenu přijít.

Když už to bylo dostatečně u postele, začalo se to pomalu sklánět.
Mé srdce vynechalo jeden úder a já nemohla uvěřit tomu, že tohle opravdu dělám.

Tak...A teď mi nikam neutečeš.

Jako na povel jsem rychlostí blesku vylezla zpod stolu a natahovala se k oknu, které jsem následně rychle zavřela a zamčela.

"Mám tě!"

Terč se chytil do pasti😊