Týden uběhl jako voda. Díky bohu.

Ve škole se nic nezměnilo. Učitelky vtíravé, jako nikdy předtím, komplikace s ředitelkou a...Haha. Málem jsem zapoměla.

Mám pocit, že jsem se nezmínila o jedné holce z naší třídy. Myslím, že si to dokážete představit.

Počítejte se mnou.

Sytě žlutá blondýna.
Pysky desetkrát pichnuté od včel.
Obličej výrazně zmalovaný jako křídla babočky pavího oka.
Smetáky v podobě řas.
Deseticentimetrové fialové nehty.
Výstřih až do Šanghaje.
Krátká sukně, která dosahuje do půle její prdele, kterou ona ve skutečnosti ani nemá.
Jehly. A jestli se tomuhle dají říkat boty...No potěš.

Tohle monstrum co každý týden se mnou sdílí místnost.
Ale, vydržela jsem to hodně dlouho, než mi ruply nervy.

Tentokrát přesáhla mou bublinu prostoru.

Jako, já ji varovala. Tímto ode mně dostala druhou šanci, kterou si ta kráva promrhala. Měla by mi být vděčná, jelikož by nemusela skončit se zlomeným nosem.

Navštívila mě v jídelně, kde jsem si takhle seděla sama. Přišedla si ke mně a začala mi různě míchat a přelévat jídlo.

Respekt, protože by si tohle ke mně nikdo nedovolil. Nejsem confident, vím to.

Jenže...Ona si nedala poradit. Ani si nedokážete představit, jak moje ruka v tu dobu tak krásně brněla a vyžadovala si ten jeden prudký pohyb. Já sama jsem nemohla odolat.

Ale mohla být ráda, že zlomený byl jen nos. Úspěšně se mi pak radši vyhýbala a od té doby ani jediné slovo ke mně nepromluvila.

Vynadáno jsem samozřejmě dostala. Avšak, víte jaká jsem. I don't care a nashle.

A teď zase zpět.

Byla mluva o tom, že uběhl týden. A tím, že uběhl týden, upadám do obrovského týdenního ráje.

No proč asi? Otec odjíždí pryč!

Vlastně už odjel...Jsem tu sama. Jen já!

Budu si dělat, jen co se mi zachce a žádná buzerace.

Byt mám sama pro sebe.

Volnost!! ... Miluju to slovo.

Culila jsem se jako sluníčko, hledíc do stropu. Už bych si měla vylovit nejaký kalendář, abych si rozepsala plány na určité dny. Ale teď, tu rozhodně nebudu jen tak ležet.

Když se tak rozhlížím po pokoji, který mám zbarvený do bílé barvy...ano, totálně zbarvený. A zrovna přede mnou takové pěkné volné místo na zdi...To musíme napravit. Někdy...

Ale teď, se jde dělat pouze jedna věc.

Sprintem jsem seběhla schody až do kuchyně, kde jsem otevřela skříňku, v níž se krásně rýsovalo balení popcornu.

Spolu s ním jsem přešla do obýváku, kde jsem s sebou hodila do gauče a pustila si telku.

Ani nevím, po kolika rocích sedím na gauči, jelikož je na něm rozvalený pouze otec 24/7.

Sebrala jsem ovladač a přeblikávala jsem programy. Po dlouhé době jsem našla vhodný film, načež jsem se více uvelebila v sedačce a pojídávala při tom již zmíněný popcorn.

Tomuhle se říká veget.

Otče, už se nevracej.

...

*************

...

"Crrrrrrrrrrr"

Mykla jsem s sebou a zmateně se podívala kolem sebe.
To jsem vážně musela usnout?
Ale předtím jsem se ospale necítila.

No, takže skoro celý první volný den v pytli.

"Crrrrrrrrrr"

"Už jdu proboha!" zakřičela jsem a nechtě vstala z gauče.

S promnutím očí jsem přešla ke dveřím a následně je otevřela.
Musela jsem povytáhnout obočí nechápavostí, jelikoż zrovna tudle bych tu nečekala.

"Ehm...a~ahoj," pípla a poupravila se své velilé brýlky.

"Co potřebuješ?" pronesla jsem neutrálně. Vzhledem k tomu že už je venku tma, by mě vážně nejakým způsobem zajímalo, co tu chce. U mě, před domem.

"No já...já ti nesu od učitelky toto," podala mi nějakou obálku, kterou vyšmátrala ve svém batohu.

"Aha...A to mi to dneska nemohla dát sama?" zeptala jsem se.

Jako odpovědí mi bylo opětováno myknutí ramenami.

Tohle vážně nechápu. Dneska jsem byla ve škole, měla jsem s ní několik debilních hodin a ona je tak chcíplá udělat několik kroků k mojí lavici a podat mi to?

Místo toho mi tu posílá tu největší šprtku z naší třídy? Takhle chcíplá nejsem ani já. Logika naší učitelky, IQ mokré vody. Jinak si to vysvětlit neumím.

"Aha...Tak dík," z obálky jsem přešla pohledem zpět na ni.

Ta jen pokývala hlavou a rychlostí blesku odešla. Ani se jí nedivím. Ona je totiž první, kdo se uráčil přijít osobně až ke mně domů.

I s obálkou jsem přešla zpět do obýváku. Nedalo mi to, prostě jsem ji otevřela hned.

Vyprskla jsem smíchy.

Právě teď držím papír, kde je napsáno udělení dutky třídního učitele. To je taková vypatlaná...

Za ten nos, beztak.

A víte co paní učitelko? Narvěte si tuhle dutku do výstřihu.

Papír jsem roztrhala, v rukou zmuchlala a hodila do koše. Otec tu není, vyhodím odpadky a ani se to nedozví. Jak jednoduché.

A teď zpět k mé činnosti.

Natáhla jsem se po ovladači a opět se uvelebila na gauči.

Přikrčila jsem obličej a promrvila se. Zase a zase.

Něco mě tlačí do zadku.

Otče, jestli máš pod gaučem schované vydle, tak tě s nima osobně vykuchám.

Když jsem stále nemohla najít tu správnou pozici tak, abych necítila na zadku jakoukoliv zátěž, povzdychla jsem si.

Rukou jsem zajela pod zadek a zkusila něco nahmatat, jestli na něčem náhodou nesedím.

Když jsem tu věc našla, tak jsem ji vytáhla a podívala se na ni.

Úsměv se mi zkřivil, když jsem před sebou měla další peří.

Černé.

Cítila jsem, jak mi na těle naskočila husí kůže.

"Tak jo. Teď jsem totálně zmatená. Buď tady otec někde potají chová tříbarevné slepice nebo začínám šílet. Objevovat tady v domě, kde není ani živáčka kromě mě a otce, každý druhý den peří, ještě k tomu pokaždé jinší barvy, absolutně není normální," masírovala jsem si spánky a při tom pořád sledovala to černé peří.

Dejte mi za pravdu. Tohle není normální. A kdyby tady ty slepice přece jen byly, tady, v jeho pokoji nebo ve sklepě, slyšela bych kokodákání. Hluchá nejsem a slepá taky ne. Očividně mně někdy něco přelítne přes nos.

"Počkat," zamyslela jsem se.

Hlavou mi přeblikla ta myšlenka, kdy jsem ve svém pokoji viděla stín člověka s křídly.
Do posledního detailu si ten odraz pamatuju. Ty velká křídla.

Co když to přece jen sen nebyl a nějak to spolu souvisí?

Lidé s křídly neexistují, to je totální a ohraná blbost. To by musel být leda anděl. Ale i ti vyšly pouze z rolí ve filmech a pohádkách. To už je dvojitá blbost.

A jestli tohle nějak nevyřeším, dostanu se až do psychiatrie. Protože všechno tohle přesahuje přes čaru.

Dobře.

Bez ohledu na to, jestli sen byl nebo nebyl zkutečností, já na to příjdu.
Udělám přesně to, co minule.

Hned teď si půjdu  lehnout a budu dělat že spím.

Jak jsem čekala, ruplo mi v bedně.