„V mé základně," stroze odpoví, a vede mě dál. Moje paže od jeho držení začíná pěkně bolet. Má dost pevná stisk.
„Proč tu jsem?" K čemu mě zatraceně potřebuje? Jsem stabilní asi jako pyramida postavená z karet.
„Řekl jsem ti, že si tě sem vezmu," nepříjemně odsekne. Jeho odpověď je však nedostačující.
„Ale proč? To se tak moc cítíš sám, že potřebuješ midgarďanku?" povím provokativně. Loki mi však nic neodpoví a táhne mě dál spletitými chodbami. Tak odtud asi úplně sama neuteču.
„Víš je v pořádku, že někdy potřebuješ lidskou společnost. Chápu, že někdo jako ty nemá přátelé," pokračuji dál ve svém monologu. Nedivila bych se, kdyby mi teď jednu vrazil. Moje drzost překračuje jeho meze, což vidím na jeho naštvaném výrazu.
„Můžeš zpomalit zatraceně," povím, po chvilce ticha, nevrle. Nestíhám jeho dlouhé rychlé kroky, a zakopávám o své vlastní nohy. Loki se zarazí. Nepřátelsky se mi zadívá do očí. Snad poprvé mám z něj nepopsatelný strach. Nechci umřít. Nejsem připravená umřít. Co když mě to bude bolet? Nemám ráda bolest. Třeba se nade mnou slituje a zabije mě rychle.
„Zavři pusu. Buď ráda, že ještě vůbec žiješ!" pronese nenávistně. V té cele byl teda na mě o dost milejší. Vyděšeně polknu.
„Nezabiješ mě, na něco mě očividně potřebuješ. Jinak bych tu nebyla," tiše mu oponuji. Snažím se narovnat, abych nastolila dominanci, ale je to beznadějné. Strach mě svírá, a já se před bohem skoro krčím. Jeho dlouhé prsty se omotají kolem mého krku. Přidušeně vyjeknu. Pomalu mě nadzvedne ze země. S panikou ve svých očích své dlaně položím na jeho zápěstí. Snažím se jej od sebe odstrčit. Je to však nemožné. Je na mě moc silný.
„Nejsi nic jiného než můj nástroj, který hodlám využít pro své potěšení, ty bídná děvko."
„Já jsem panna, ty debile," zasípu rozčíleně. Loki se zamračí. Nehty zaryju do jeho koženého rukávu. S ním to však ani nehne. Kde mám svoje schopnosti?! Mám pocit, že mé srdce chce vyskočit z hrudi. Plíce mě pálí od nedostatku kyslíku, když svůj stisk ještě víc zpevní.
„Nadávky ti nesluší, princezno. Měla bys za ně být potrestaná," sykne. Přitáhne si mé tělo k sobě o něco blíže, a pak mě silou od sebe odhodí. Při nárazu do tvrdé vlhké zdi, bolestí vykřiknu. Automaticky se chytím za bolavé místo na hlavě. Několik slz začne stékat po mé tváří. Tohle není Loki z mých představ. Tohle je monstrum.
„Já za tebe bojovala," povím zlomeně. Zvednu svou hlavu k bohovi, který mě znechuceně pozoruje. V jeho očích je temnota, která mění i jeho aury.
„Ty? Taková zbytečná věc?" řekne výsměšně. Tiše vzlyknu. Jeho slova mi ubližují víc jak jeho činy.
„Ř-Řekla jsem jim, ž-že je v tobě ještě d-dobro. Že tě napravím," roztřeseným hlasem mu odpovím. I přesto, co teď vidím je ve mně kousek naděje.
„Jsi ta nejvíc naivní lidská existence, co jsem kdy potkal," pronese s klidem, a pomalu si přede mě dřepne. Silně uchopí mou bradu mezi dva prsty, aby se ujistil, že mu budu koukat do očí.
„Nech mě jít," zoufale ho prosím, avšak nemám ani touhu zmáčknout svůj prsten, který by mě momentálně mohl zachránit. Něco uvnitř mě trvá na tom, abych se ho pokusila ještě zachránit.
„Jsi jen věc, hračka, která mě uspokojí," chladný tón bohovo hlasu ještě víc sevře mé zlomené srdce. Přes bolest na mé bradě se mi ani nedaří promluvit. Jestli ještě víc zesílí svůj stisk, tak mi rozdrtí čelist.
„Věřím ti," vyhrknu při posledním volném nádechu, který mi Loki povolí, když svou ruku z mé brady přesune zpátky na krk. Zmateně se na mě podívá, a v tu chvíli povolí svůj stisk. Využiji tak situace. Rychlím chmatem zlomím jeho zápěstí, vyhoupnu se na nohy a rozeběhnu se pryč. Nezabývám se ani tím, jak se Loki v tu chvíli zatvářil či něco řekl. Můj pud sebezáchovy mě nutí běžet dál. Hlava mě zázračně přestala bolest, stejně tak i čelist. Regenerační schopnosti jsou asi nepřetržitě zapnuté. Několikrát zahnu za roh, ale dostanu se do slepé uličky. Sakra! Vyděšeně se kolem sebe rozhlédnu. V tom přítmí špatně vidím. Světla z dalších chodeb na tohle místo úplně nespadají. Nemám však čas se vracet zpátky. Natáhnu ruce před sebe. Třeba tu zeď vyhodím do povětří.
„Funguj zatraceně!" frustrovaně vykřiknu. Vyklepu své ruce, a znovu je natáhnu. Představuji si, jak z nich vychází rudé světlo, které ničí kameny přede mnou.
„No tak!" zakňučím. Hystericky potočím hlavu, abych viděla, zda už mi Loki není v patách. Nikde však žádnou siluetu nevidím. Zoufale přejdu ke zdi. Ruce na ní položím. Zavřu oči, snažíc se tak zklidnit svůj dech. Třeba mi to pomůže. Snažím se vnímat jen své tělo. Myslím na to, jak mi skrze prsty proudí teplo. V domnění, že je má magie zpět oči rychle otevřu. K mému zděšení se však nic neděje.
„Tady jsi," Lokiho chladný hlas mnou donutí polekaně trhnout. Prudce se otočím, a postavím své tělo do obrané pozice. Bůh se pobaveně zasměje. Pomalu ke mně přichází. Můj postoj ochabá. Pomalu to vzdávám.
„Jestli mě znásilníš, tak ti to nikdy neodpustím," povím se slzami v očích, když se těsně přede mnou zastaví. Z jeho těla čiší dominantní energie, která mě nutí se mu poddat.
„Já tvoje odpuštění nepotřebuju, nicko," odsekne. Jeho teplé rty se přilepí na ty mé. Z šokem vykulených očí mi stékají slzy. Loki znovu zmáčkne můj krk. Jeho polibky jsou rychlé, vášnivé. Nijak ho netrápí, že nespolupracuji.
„Podvol se mi," naléhavě zamumlá, když mě jeho rty konečně opustí.
„Ne takhle," odporuji. Nepoddám se mu z nátlaku.
„Jsem bůh, a ty jen slabá lidská bolest. Jsem tvůj král. Je tvou povinností plnit mé rozkazy," jeho hlas je plný pýchy smíchané s nadřazeností. Cítím se bezmocně a zoufale. Moje snahy o odpor jsou marné proti jeho síle. Nedokážu ho přesvědčit, aby mě nechal jít.
„Ty nejsi zlý," špitnu. Jeho stisk není tolik silný jako byl před mým útěkem. Možná by mi i tohle sevření přišlo příjemné, kdyby to nebylo za těchto okolností. Loki mi na má slova neodpoví. Pouze cítím jeho pohled. Díky tmě zcela nevidím ani jeho aury.
„Jsi dobrý, Loki. Jsi dobrý," povím naléhavě.
„Dobrý," tiše po mně zopakuje, ale spíše to zní jako otázka než vyjádření. Možná se jeho dobrá stránka vrací zpátky?
„Věřím v tebe," dodám rozhodně. Tělo se mi strachy klepe z toho, co ještě může přijít.
„Huso," prohlásí výsměšně. Nestihnu sebou ani cuknout, když mi uštědří silnou facku kvůli, které skončím na zemi. Hlasitý vzlyk opustí mé rty. Rafi waaqayyittii. V mé hlavě na mě promluví cizí ženský hlas, který mě uloží do prapodivného spánku. Nebo to byla ta rána?