Poznámka autorky: Následuje vcelku neubližná parodie neobsahující vulgarismy. Kritizuje ty nejohranější zápletky, klišé a chyby, které může jeden nasekat ve fan fiction na kapelu.

Jmenuji se Cassidy Phoneová a je mi sedmnáct let. Mám mladší sestru Verču, které je šestnáct, a staršího bratra Lukáše, kterému je dvacet. Bydlím v České Republice.

Když se na mě podíváte, uvidíte prostě normální holku. Mé zlaté vlasy mi sahají po ramena, ale vůbec neladí s mým dnešním oblečením- mým blankytným tričkem s nápisem „You Only Live Once" a šik riflovými kraťáskami. No, to nevadí. Modrá mi jde k mým jasným zeleným očím.

Bohužel, jak to tak chodívá, musím navštěvovat školu. Nenávidím to tam! Totiž, i přesto, že jsem hrozně chytrá, mám samé jedničky, má krása oslňuje všechny okolo a čistou náhodou se ke všem chovám mile a ochotně, všichni mě strašně šikanují!

Nenávidí mě proto, že miluji kapelu One Dimension.

Vím, že bych asi měla přestat, jenže nemůžu. Těch pět kluků mi změnilo život! Joe, Jay, Peter, Henry a Ben- sice jsem se s nimi nikdy neviděla a nikdy ani neuvidím, ale i přesto k nim hořím hlubokou láskou. Samozřejmě, ne ke všem. K Henrymu hlavně. Každý den ho vidím ve svých snech a nemůžu se zbavit dojmu, že má ty nejkrásnější vlasy na světě.

Když jsem dneska sešla do kuchyně, teta už tam byla. No jo, asi jsem se vám zapomněla zmínit, že mí rodiče zahynuli při autonehodě a vychovává mě taťkova sestra, která mě nesnáší, protože na rozdíl od svých sourozenců mám hrozně složitou osobnost, asi padesát pět různých psychologických problémů a poslouchám 1D.

„Dobré ráno," řekla jsem.

„Dobré ráno," odpověděla.

„Co bude k snídani?"

„Topinky."

„Aha."

„Dáš si?"

„Jo."

„Tak se jimi zadav." Když mi ale dávala ty její hnusné spálené chleby na talíř, najednou se zarazila. „Jo, a musím ti něco říct. James si našel práci v Londýně, tak se tam večer stěhujeme." James je můj strejda (a ten mě mimochodem taky nesnáší). „A chceš na to česnek?" dodala, jakmile mi praštila topinkou o hlavu.

Mně ale do očí vhrkly slzy. „To ne! Ztratím své kamarádky!" (které stejně nemám, protože mě všichni hrozně šikanují). Teatrálně jsem na ni půlhodiny řvala a pak si šla do pokoje zabalit.

Do kufru jsem si dala růžový svetr s puntíky, červené džíny, zelenou čepici s fleky, plesové šaty, klubové šaty, zahradní šaty, koupelnové šaty, tričko jedna, tričko dvě, tričko tři a tričko čtyři, potom taky sukni s pruhy, sukni bez pruhů a tílko s nápisem „I love my mobile phone".

Pak jsme nasedli do letadla a to vzlétlo. Já toho využila k tomu, abych si na telefonu kontrolovala Facebook. Než jsem se nadála, stáli jsme v Anglii.

Když jsem kráčela po letištní hale, uviděla jsem na zemi ležet papírek. Zvedla jsem ho. Panebože! Byl to lístek na dnešní koncert One Dimension!

Rychle jsem se zeptala tety a když mi odpověděla, že „je jí to jedno, neboť se mě stejně plánovali zbavit a k tomu účelu mi koupili dokonce vlastní dům", málem jsem umřela štěstím. Dostala jsem klíčky od mého nového sídla a šla na koncert.

No, sice jsem v tomhle městě poprvé, ale to vůbec nevadilo, protože Londýn je maličký a já mám svůj nepřekonatelný radar dimensionerky, takže jsem to brzy našla a dorazila včas.

Sedla jsem si na sedačku a oni začali hrát. Henry se celou dobu díval jenom na mě. Zahráli pár písniček, to jsem ani moc nevnímala, ale potom se můj Henry najednou odmlčel a pronesl: „Rád bych teď na pódium pozval tu překrásnou dívku sedící na sedadle 8567." Rychle jsem si zkontrolovala číslo svého sedadla.

ÁÁÁ! Já jsem osm tisíc-pět set-šedesát-sedmička!

Trošku nesměle jsem tam šla.

Henry mě vzal za ruku. „Jak se jmenuješ?" zašeptal a křiklavé světelné efekty vytvářely odlesky na jeho pětihvězdičkových vlasech.

„Cassidy," špitla jsem, pohlcena jeho nadlidskou krásou.

„Cassidy! Už asi deset minut tě z celého srdce miluji! Budeš se mnou chodit?"

„Ano, Henry, ano!" ječela jsem radostně. Můj sen se splnil! Mimochodem, ačkoli on mluvil anglicky a já česky, díky síle pravé lásky jsme si rozuměli každé slovo.

„Tak to je super!" zaradoval se. „Uvidíme se po koncertě v zákulisí."

po koncertě

„Kluci, tohle je Cassidy," pronesl Henry jednoduše božsky.

Jay, Joe, Peter a Ben přikyvovali.

„Cassidy, tohle je Jay. Rád se stará o svoje vlasy."

Jay zamával kartáčem.

„Tohle je Joe. Má rád mrkve."

Popisovaný zrovna jednu jedl.

„Další je Peter. Ten má rád všechno jídlo."

„Zajdem někdy na oběd?"

„A poslední je Ben. Je zodpovědný."

Jé, to je úžasné! Vykreslil jejich osobnosti tak složitě, až mi to v hnalo slzy do očí.

„Tak já už půjdu. Miluji tě, Henry!" rozloučila jsem se s nimi.

Můj nový kluk mi odpověděl: „Já tebe víc, Cassidy!" Přitáhl si mě k sobě a vášnivě mě políbil.

Cestu k novému domu (který jsem hledala pomocí svého dimensionerského superčichu) jsem si zkrátila přes park. Víte, už byla asi tak půlnoc a kolem ani živáčka, teda kromě té hrozné loupežnické bandy u vchodu. No co, oni si mě určitě nevšimnou.

Samozřejmě, že mě chytli. Tohle jsem i přes svou nadpřirozenou inteligenci vážně nečekala! A protože lezu kam nemám a potom se sama zmůžu houby, začala jsem volat sílu spravedlnosti.

Můj princ Henry samozřejmě přes půl města uslyšel můj zoufalý hlásek a jediným pohledem donutil násilníky utíkat.

„Jsi celá?" zeptal se mě a jeho famózní vlasy rozfoukával vítr.

„Jo."

„Udělali ti něco?"

„Ne."

„Miluji tě."

„Já tebe víc."

„Kam půjdeme?"

„Nevím."

„Ke mně domů?"

„Dobře."

A tak jsme šli. Jé, Henryho dům je přesně vedle toho mého! A navíc je to vila s podlahou z diamantů, okny z safírů, střechou z ametystů a dveřmi ze zlata. Podlomila se mi kolena při pomyšlení na to, kolik krásného oblečení mi Henry bude kupovat.

„Co budeme dělat?" tázala jsem se.

„Podíváme se na film."

„Na jaký?"

„Na horror."

„Né, ty já nesnáším..."

„Stejně se na něj podíváme. Chápeš, ty se budeš třepat strachy a já tě budu objímat a utěšovat, jakožto tvůj věčný hlídač...tedy tvá věčná pravá láska."

„Jo, to zní fajn."

A tak jsme se dívali. Protože jsem inteligentní a silná žena plná sebeúcty, samozřejmě jsem se už u reklam schovala v náručí svého prince a po skončení filmu se nechala odnést do postele, aby si náhodou nemyslel, že něco zvládnu i sama.

„Cassidy, já tě tak miluji! Vyspíš se se mnou?" zeptal se mě procítěně, zatímco jsme leželi vedle sebe.

„Ne, Henry, známe se jeden den. Až zítra."

„Aha," přikývl a oba jsme usnuli.

Jakmile jsem se vzbudila, vytáhla si mobil a zkontrolovala Facebook. To snad...ne! Někdo mi napsal ošklivou zprávu! Že prý se k Henrymu nehodím... Z očí mi vytryskly slzy. Jak dlouho ještě budu muset snášet takové utrpení? Má můj život vůbec ještě nějaký smysl?

Pak jsem šla na snídani, oblékla si černé šaty, nalakovala si vlasy na černo, to abych ukázala haterům, jak na ně kašlu!

V kuchyni jsem našla zbytek 1D, Henry ještě spal.

„Ahoj," řekla jsem.

Oni překvapivě odpověděli taky „Ahoj.".

V tom najednou Peter vystoupil z davu. „Cassidy! Už od prvního pohledu jsem vědět, že se do tebe v čtvrté kapitole zamiluji!"

„A já taky!" přidal se Ben.

„My všichni!" přitakali ostatní.

V tu ránu přiletěl do místnosti Henry.

„Cassidy... Já...já...já ti musím něco říct!" vyhrkl zoufale. „My...my odjíždíme na turné!"

„Panebože, to ne! Na jak dlouho?"

„Na dva dny!"

„Na celé dva dny?!" Svět se mi rozpadl na kousíčky. Já...Přece se už známe celých asi osmnáct hodin, nemůžu se od něj odloučit! To přece ne! Co tady budu ty dva dny dělat? Vždyť já přece nemám absolutně žádné jiné zájmy! Navíc ho potřebuji prostě jako vzduch!

„A nemůžeš se vrátit dříve?"

„Jen pokud tě bude obtěžovat tvůj agresivní bývalý přítel. To využiji své vrozené teleportace a zachráním tě!"

Přikývla jsem, pořád trochu smutně.

„A mezitím si zajdeme do obchodu! Co chceš, abych ti koupil?"

A takhle probíhal můj první den s One Dimension. Bohužel, nemělo to trvat dlouho. Hned zítra ráno totiž Henry a ostatní odletěli pryč a zanechali mě tu na dva dny osudu na pospas.

Opět jsem si šla zkontrolovat Facebook - nenávistné zprávy jsem si tentokrát ani nečetla a rovnou přešla k novinkám ze šoubyznysu. Vytřeštila jsem oči. To...ne...

„Slavný zpěvák Henry z 1D se dlouze podíval na nějakou herečku!" hlásal titulek. Dál jsem ani číst nemusela. Zhroutila jsem se na podlahu. Ne... Henry mě podvádí... Sice k němu pořád cítím hlubokou lásku, ale to s důvěrou přece nemá nic společného, ne? Paparazzi jsou věrohodnější. Ale stejně, to přece... Myslím, že asi spáchám sebevraždu...

Pak mi ale zazvonil telefon.

„Haló, Cass? To jsem já. Miluji tě."

„Ó, Henry...Jaks mi to mohl udělat, šmejde?! Já tě tak nenávidím!"

„To ne, tys četla ten článek! Ale to je snůška blbostí!"

„Aha. Tak v tom případě tě taky miluji."

Jé, to se mi ulevilo! Po dalších pěti minutách nepřetržitého a vzájemného vyznávání si lásky hovor skončil. Už jsem chtěla jít na oběd, ale najednou slyším zvonek. Hm, někdo je u dveří, kdopak to asi bude? Snad ne můj bývalý přítel Bob!

Otevřela jsem a podívala se Bobovi do naštvané tváře.

„Čau, Cass." Zvedl ruku na pozdrav. „Já jsem násilnické, tupé, smradlavé a barbarské prase, které bylo vytvořeno, aby kontrast mezi mnou a Henrym podtrhl jeho úžasnost. A ehm, jdu tě odtáhnout zpátky do Česka, protože tě chci zpět."

„Né, Henry, pomóc!" rozplakala jsem se okamžitě.

Pár sekund se nedělo naprosto nic, takže jsem to nevydržela, zpanikařila, prosmýkla se kolem Boba a zdrhala pryč.

Ještě si pamatuji, že jsem vběhla na vozovku. A pak ta světla...

...

„Cass? Cass?!" někdo se mnou třásl. Pomalu jsem otevřela oči. Všude bílo...jsem v nemocnici?

A počkat, kdo vlastně jsem?

A kdo je ten člověk u mě? Má super vlasy.

„Kdo jste...?"

„To ne, ty máš amnézii!"

„Proboha! A půjde to smýt?!" zděsila jsem se.

„Přejelo tě auto a ty jsi ztratila paměť!"

„To snad ne! Ale...Ale...myslím, že už se mi něco vybavuje... Já tě miluji!" (Ať jsi, kdo jsi!)

„A já tebe! Neboj, s Bobem jsem pomocí svých vrozených očních laserů zametl podlahu."

„Jé, děkuji..."

„Počkat, ty víš, co čem mluvím? Nemáš mít amnézii?"

„Aha, jo. Promiň, zapomněla jsem."

Do pokoje najednou svitl sluneční paprsek a odrazil se tomu neznámému ve vlasech. Zahleděla jsem se na ten intenzivní třpyt...a na všechno si vzpomněla.

„Skvělé! Amnézie mě přešla! Už můžu jít domů!" Sice si díky své podvědomé vševědoucnosti vybavuji, že jsem měla zlámané všechny končetiny, otřes všech mozků, přelomený vaz a hrozný škrábanec na čele, ale už je to dobré.

„To je skvělé! Byla jsi v kómatu tři dny a za tu dobu jsi oslavila své osmnácté narozeniny!"

„Žjóva! To musím říct sestře."

Henry se zatvářil slavnostně a poklekl. „Tím pádem bych se tě chtěl zeptat..."

„Ne, na zmrzlinu teď nemám chuť. Promiň."

„...vezmeš si mě?"

„Samozřejmě!" vyjekla jsem skoro okamžitě. To je splněný sen.

„Super! Tak pojď, ještě toho máme tolik před sebou! Musíme se stihnout ještě třikrát rozejít, pak se k sobě vrátit, mezitím si pořídit nějaké děti, adoptovat sestřina psa, jít tvému bratrovi na svatbu a dát tvou sestru dohromady s někým jiným z 1D!"

„To zní fajn!"

A ruku v ruce jsme opustili nemocniční pokoj.