,,Nevěřím, že jsem to vážně udělal..." V ruce jsem držel sekeru, se kterou jsem rozbil ty hnusný animatroniky. Všude po podlaze se válely kusy kovů, ze kterých tekl olej. ,,Alexi?!" zavolal jsem na svého ,,pomocníka". Ohlédl jsem se, ale Alexe jsem nikde neviděl. ,,Sakra! Alexi, kde doprdele si?!" Zrádce, pomyslel jsem si. ,,Jsme stále tu," ,,CO?! Kdo to řek'?!" ten hlas mi byl povědomý, ale nemohl jsem si vybavit, odkaď. ,,My si to pamatujeme," Najednou se přede mnou objevilo šest věcí, kterým můžu říkat přízraky. ,,Co?! Ne!! Vy NE!!" Přízrakům se začaly formovat tělíčka. Poznal jsem, o koho jde. Proč mě nenechají na pokoji?! Na jejich tělíčkách jsem viděl všechna zranění, které jsem jim způsobil. Pamatuju si to jasně a zřetelně, jako by to bylo včera

Dva bratři, Fredderick a Alfred, měli hlubokou řeznou ránu na krku. Vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem pod nožem cítil, jak se jejich hrdlo stahuje a vystřikuje z něj teplá krev. Chrupavka jim praskala a vrzala, jak po ní sjel kuchyňský nůž. Poslední výdech. Za pár minutek byli dočista mrtví.

Vedle nich stála holčička, jménem Oliv. Tu jsem uspal etherem a nacpal do trouby. Když se probudila, nevěděla ani, kde je. Její zoufalý křik byl pro mě jako líbezná hudba. Pach spáleného masa se linul všude kolem.

Další holka, tuším, že se jmenovala Brandy, tam stála a vrhala na mě vražedný pohled. Ten samý pohled, kterým jsem na ní koukal před lety já. Přes břicho se jí táhla řezná rána, která byla hluboká až k páteři. Sem tam jí koukali žebra. Viděl jsem její žaludek i ostatní vnitřnosti. Udělal se mi knedlík v krku.

Pak tam byli dva kluci, ale znám jméno jen jednoho z nich. Bart. Mojí příčinou přišel o pravé zápěstí a následně i o hlavu. Zavázal jsem mu oči, takže ani nevěděl, co se děje. By mě zajímalo, jaké to bylo. V jednu chvíli bez ruky a v té druhé bez hlavy. No vlastně...ani ne.

A ten poslední, nevím, jak se jmenoval, se stal mojí první obětí. Jen tak stál před mou zasranou prácí a koukal do okna. Potichu jsem se k němu připlížil a jednou jsem ho bodl zezadu do místa, kde se nacházejí ledviny. Nůž jím projel skrz naskrz. Chlapec nestihl ani vykřiknout nebo zavolat o pomoc a už se zhroutil na zem. Na trávníku se začala rýsovat kaluž krve. Nebyla to bůhvíjaká smrt, ale nemohl jsem si vymýšlet jako u ostatních.

,,Jsme stále tu...My si to pamatujeme," opakovali pořád dokola. Jeden z nich se začal ke mě přibližovat. Byl jsem až zoufalý a skoro posraný strachy. Mrsknul jsem po tom duchovi sekerou, ale ta jím jednoduše proletěla. Slyšel jsem třísknutí kovu o beton. Ten zvuk se mi vryl do paměti na hodně dlouho. ,,Ne!" Duch ke mě začal natahovat něco, co měla být asi ruka, ale z mého pohledu to vypadalo jenom jako pahýl. ,,Nedotýkej se mě!" Ruku stáhl zpátky a jenom na mě zíral svýma černýma očima s malýma bílýma zorničkama. ,,Ani na mě nezírej!" Co mám sakra dělat?! Začal jsem pomalu couvat, abych si vytvořil odstup. Ale asi po půl minutě jsem narazil na pevnouz zeď. Stál jsem tam, přilepený strachy a nemohl se pohnout. Po zátylku mi stékaly čůrky ledově studeného potu. Rozhlédl jsem se po mdle osvětlené místnosti a všiml jsem si, že jsem uvězněn v místnosti, o které jsem ani nevěděl, že existuje. V rohu něco leží. Co to sakra...? Kostým SpringBonnieho. Byl to ten starý robot, který byl dříve zlatý, ale asi ho tady nechali a postupem času jim zezelenal, potrhal a měl vyndaný endoskeleton. Jak já tyhle věci nesnáším! Proč jsem tady vůbec pracoval?! Ale byla tu jen jedna možnost. Hnusila se mi, ale ni jiného mi nezbylo.Rozběhl jsem se směrem ke kostýmu. Duše se na mě koukaly tím způsobem, jako když člověk zvedne jedno obočí. Bylo to nechutné. Kostým zapáchal nějakou zatuchlinou nebo co.

Počkat...co?? Proč se smějí?! Chtěl jsem se jim začít vysmívat, že už na mě nemůžou, ale když jsem zvedl ruku, abych na jednoho z nich ukázal-

Prasknutí. Co to prasklo? Ani nevím, ale jediné, co si z toho pamatuju, byla šílená bolest a děsivé úsměvy. Něco ostrého mi zmáčklo žebra, až mi to vyrazilo dech. Stisk pokračoval do té dob, než mi to žebra zlomilo a probodlo plíce. Vší silou jsem se snažil to ze sebe dostat, ale bylo to marné.

,,POMOC! POMO-" nedořekl jsem, protože mi z pusy vylétlo velké množství krve, které se rozprsklo po podlaze. Železitá pachuť mi prolézala krkem, začala mi téct i z nosu. Nemohl jsem dýchat. Pálily mě plíce. Dusil jsem se ve vlastní krvi.

Ostré SpringLocky, zpevňující kostým se mi zabodly i do nohou a rukou, kde mi svým tlakem drtily každé svalové vlákno. Bolestí jsem spadl na zem, kde jsem se křečovitě svíral, zatímco mě tělo přestávalo poslouchat. Pode mnou se rozrůstala kaluž krve. Mé vlastní krve. Bolelo to. Nedokážu vám to s ničím porovnat. To by jste to museli zažít sami. Přál jsem si, abych už konečně zemřel, ale moje ,,známá" stále nepřicházela.

S velkým úsilím jsem pootočil hlavu směrem k dětem. S každým sebemenším pohybem mnou projela šílená bolest, která nechtěla přestat. Sténal jsem, ale nikdo si toho nevšímal. Kdo taky? Nikdo tu nebyl, aby mi pomohl, nebo mě alespoň litoval. Dělají to samé, co já. Já jsem je taky nelitoval, když mi umírali pod rukama. Byl jsem bestie, kterou nikdo nedokázal zastavit.

Najednou nade mnou stála dušička. Ale teď se její vzhled změnil. Tělo nabylo pravý vzhled a všechna zranění zmizela. Ruce se zformovaly a už nevypadaly jako pahýly. Oči, které byly předtím černé s malými bílými zorničkami se teď vytratily a nahradily je normální lidské oči. Když teď měli ústa, bylo vidět, jaké pocity vyjadřují nebo jak se tváří. Nikdo z nich se teď neusmíval. Rty měli stáhnuté do tenké čárky.

Goldie?? vzpomněl jsem si, jak si děti dávaly přezdívky podle toho, jakého animatronika měly rády. Alfred, neboli Goldie, jak mu ostatní říkali, měl blonďaté vlasy a modré oči. Z těch očí vyzařovala bolest a stesk. Jak dlouho to vlastně je, co jsem s nimi skoncoval?? Takových devět let to už bude. Na povrch mi vyplavaly vzpomínky, které jsem se pokusil zahrabat někam hodně hluboko. Byly to šťastné vpomínky starého dobrého Vincenta. Ale s ním je už konec.

Zamrkal jsem, ale i to mi působilo šílenou bolest. Pokusil jsem se polknout, ale ani to nešlo bez utrpení. Kovové součástky jsem měl zabodané snad v celém těle. Ani nevím, jestli nějaká část mého těla zůstala nezraněná. Proč mě nechávají naživu?! Nechte mě zemřít!! Ale proč stále mlčím? Chtěl jsem jim říct, ať už ukončí mé utrpení, ale moje rty stále zůstavaly zavřené.

,,Pr-Pro...sím-" Bolestí jsem zatnul zuby. Tak moc jsem chtěl usnout a už se nikdy neprobudit, ale tou bolestí, která mě po každém mrknutí vracela do krvavé reality, jsem se mohl ztěží nadechnout. ,,O co prosíš?" zeptal se mě Goldie. ,,Pro...sím-Nech-te mě...zem-řít...Pro...sím-" Vím, zní to divně. O smrt se obyčejně neprosí, ale já jsem chtěl co nejrychlejší konec. Bolestí mi začaly téct slzy. Když mi tekly po tváři, smíchaly se s lepkavou krví, která se stala součástí tohoto místa.

,,Ty nás prosíš o to, aby si mohl zemřít?!" Goldie rozlobeně stáhl obočí. Začal křičet. ,,TY NÁS PROSÍŠ O SMRT?! MY JSME TĚ TAKY PROSILI, ALE NEHNUL SI ANI BRVOU!!" rozmáchl se rozlobeně rukou za sebe. Podíval jsem se za něj a viděl jsem ostatní, jak se drží za ruce a v očích mají smutný výraz. ,,CO NÁM K TOMU ŘEKNEŠ?!" Strachy my vyschlo v krku. Krk mě pálil, jako kdybych si do něj nalil horký olej. Slova se mi převalovaly na jazyku. Řeknu to poprvý, ale asi ne naposled.

,,O-Oml..." Jako by mi ta slova nešla vyslovit. Byla pro mě nezvyklá. Nikdy jsem je nemusel použít. Ta slova se mi vždycky hnusila, protože je používali jen lidé, co byli slabí. Nebo alespoň jsem si to tak myslel. Teď jsem byl ten slabší já. Zkusil jsem to znovu.

,,O-Omlou...vám-" nedořekl jsem, protože ke mě přispěchal Fredderick a vztekle na mě ukázal prstem. ,,TY SE OMLOUVÁŠ?! VŠECHNO JE TO TVOJE VINA!! JEN DÍKY TOBĚ VYPADÁME TAKHLE!! NEVIDÍŠ, COS UDĚLAL?!" Hlas se mu ani trochu netřásl. Měl pravdu. Celé to byla moje vina. Poprvé za život jsem cítil pocit viny. Najednou se ozvala Brandy. ,,Ani si napamatuju vlastní jméno...za celou dobu mi nikdo neřekl jinak než Bonnie..." a po tváři jí stekla slza. K ní se přidal ten kluk beze jména. ,,Občas, když hodně zalovím v paměti...si vpomínám na to, jak jsem se mazlil se svou mamkou..." Co jsem to udělal...Jsem zrůda! Proč jsem to udělal? Protože se mi to líbilo? Nebo proto, abych je ochránil před tím, před čím jsem nedokázal ochránit JEHO?*(viz. I'm sorry)

,,Vážně...se-omlouvám..." Všechny svaly v těle jsem měl napnuté. Plíce jsem měl jako v ohni. Ztěžka se mi dýchalo. Cítil jsem, jak dýchám krev a ne vzduch. Když jsem se nadechoval, chrčel jsem.

,,MYSLÍŠ SI, ŽE OD NĚKOHO Z NÁS DOTANEŠ ODPUŠTĚNÍ? NA TO ZAPOMEŇ! ZRŮDA JAKO TY, SI ODPUŠTĚNÍ NEZASLOUŽÍ..." Fredderick vzal Goldieho za ruku a odešel s ním za ostatními. Po pár krocích ještě letmo pootočil hlavu. ,,Užij si svůj pobyt..." přidali se k ostatním. Všichni se chytli za ruce a zavřeli oči. Pomalu se začali vytrácet, až zmizeli úplně.

Zůstal jsem tu sám. Nejdřív jsem myslel, že když odejdou, umřu. Ale to se nestalo. Moje tělo pořád žilo. Srdce stále bušilo, i když nemělo skoro žádnou krev. A mozek stále přemýšlel.

Nevěděl jsem, jaké emoce mám vyjadřovat. Jestli strach a smutek vůči tomu, že pomalu a bolestivě umírám, nebo vztek a nenávist vůči Alexovi, který radši zdrhnul, než aby mi pomohl.

Pomalu jsem zavíral oči. Potřeboval jsem si odpočinout. Propadal jsem se někam, čemu se nedá říkat ani mdloba, ani spánek, ale byl to klid, který jsem tak dlouho potřeboval. Až se ,,vyspím", On bude litovat.

Alexi...Přísahám,že jednoho dne zaplatíš!!!