Pomalu jsem se probouzela z toho oparu mlhy, jež mě obklopovala. Do očí mě udeřilo ostré světlo, chvíli jsem mrkala až jsem si přivykla. Byla jsem doma, ve  své posteli, v mém bytě. Nepamatovala jsem si jak jsem se sem dostala.

A pak do mě vzpomínky udeřili plnou silou. Napadl mě upír! Vysál mi krev a odnesl mě domů. Ikdyž jsem si to podvědomě přála, byla jsem vyděšená. Nemohla jsem pochopit, jak věděl kde bydlím, ale v tu chvíli jsem to neřešila.

Snažila jsem se vstát z postele, ale zatočila se mi hlava, a zase jsem padla do peřin. Cítila jsem se malátně, unaveně a hlavně hladově. Dlouho jsem jen ležela a snažila se vstát, což se mi i povedlo.

Vysvlékla jsem své šaty a rychle vpadla do koupelny a rovnou do sprchy. Když jsem byla hotová, tak jen s ručníkem kolem těla, jsem si připravila snídani. Mimoděk jsem zavadila rukou o svůj krk.

Sykla jsem, bylo to citlivé, ale bez jediné známky stopy, až na dvě malé dírky, asi tři centimetry od sebe. Posadila jsem se ke stolu a pustila se do jídla, když mi to docvaklo, práce!

Rychle jsem se rozběhla a jako blázen hledala telefon. Zjistila jsem že mám dvanáct zmeškaných hovorů. Vůbec jsem se na práci necítila a navíc ten strach po včerejší noci tam pořád byl.

Zavolala jsem do práce a vymluvila se na nemoc, šéf nebyl proti, řekl ať se vyléčím a ať jsem v pondělí v práci, poděkovala jsem a zavěsila. Byla to náročná noc, a tak jsem se zvedla, dla talíř do myčky a šla si do pokoje lehnout.

Ušla jsem a probudilo mě až nějaká rána ve vedlejším pokoji. Vstala jsem z postele, stále dezorientovaná a šla se podívat co to bylo. Rozhlédla jsem se po ztemnělém pokoji, a chtěla rozsvítit, když jsem uslyšela ten známý hlas a vykřikla jsem.

––––
Omlouvám se že jsem dlouho nic nepřidala neměla jsem ani chuť ani čas. A popravdě nevím proč se omlouvám když tohle nikdo nečte. Takže je to fuk.