"Huh? Moje peníze na oběd zmizeli!" "Moje taky!" " A moje taky!" řvali všchny děti v mateřské školce, když se prohrabávali ve svých baťůžcích.

"Ale,ale. Copak se stalo vám všem?" přišla učitelka a začala se dětí vyptávat.

"Paní učitelko! Všechny peníze co jsem dostal od maminky zmizely!" "Moje taky!"plakali děti když se zavešovali na učitelku.

"Vážně? Koukli jste se pořádně?" zeptala se a oni všichni kývli.

"Určitě to byla Akane! Vzala je je na 100 %!" "Má pravdu! Určitě to byla ona!" řvali všichni a obviňovali mě.

"To jsem nebyla já! Nic takovýho by jsem neudělala!" brečela jsem

"Vážně? Ale maminka mi říkala ať se s Akane nebavím, protože je to sirotek a že nebyla pořádně vychovaná.""Moje rodiče taky" řvali všechny děti dál a než jsem stačila něco říct, přerušila mě učitelka.

"Akane... chápu proč si to udělala, ale tohle není správná věc. Jen proto že žiješ v sirotčinci kde nedostáváš peníze neznamená že je budeš brát ostatním" řekla učitelka a já zjistila jak je tenhle svět krutý. Jen kvůli tomu že mě moji rodiče opustili si všichni myslí, že jsem nějaký delkvent.... soudili mě i bez toho, aniž by mě poznali.

Utekla jsem. Nevěděla jsem kam utíkám, ale za každou cenu jsem běžela. Všechno bylo příšerné...neměla jsem rodiče...neměla jsem přátele... nebylo tu nic jiného než krutost. Běžela jsem vší silou. Bez toho, aniž bych se koukla na světla na silnici jsem jí přeběhla. Bolely mě plíce a me srdce bylo rozerváno na kusy. Takhle jsem nepusela přemýšlet nad ničím, i když jsem věděla že bych mohla takhle zemřít.... už jsem se o nic nestarala. I kdyby mě srazilo auto, nebo by se mi zastavilo srdce, už bych smutná nebyla. Lítost, smutek, samota, bolest. Všechno bylo spáleno mými slzami. Už jsem takhle bolestivě nechtěla žít, ale pak jsem zakopla o svou nohu.

Jak dlouho už jsem takhle běžela? Zjistila jsem že jsem upadla do nějake zahrady plné květin. Bylo tohle nebe? Byla tu jen krásná vůně květin. Už jsem toho měla dost. Musela jsem projít tolika bolestnými věcmi. Už se do sirotčince nevrátím. Stejně tam na mě nikdo nečeká a určitě jsou rádi že jsem pryč. Už jsem neměla ani sílu se zvednout.

"I když takhle zemřu..... všechno bude v pohodě." plakala jsem a sevřela jsem jednu s květin vedle mě, když jsem najednou spatřila před sebou stín.

" To neříkej. Neříkej takové smutné věci. Vidím že se ti rozbíjí srdce a že nemáš sílu. Ale tvoje tělo ještě může. Tak se honem zvedni" slyšela jsem chlapecký hlas.

"Co je to s tebou! Nic o mě nevíš! Nech mě být!" zařvala jsem na něj.

"To je pravda že o tobě nic nevím, ale tvé srdce pláče pro pomoc. Navíc když se sama zvednout nemůžeš, tak já ti pomůžu." Podívala jsem se na clapce a koukala jsem na jeho delší červené vlasy. Nevědomě jsem sáhla po jeho ruce a moje slzy zmizely. Měl tak jemnou a teplou ruku.

"Děkuju" poděkovala jsem a zvedla se. Pak jsem zjistila že nemá jen červené vlasy, ale také i oči.

"Nemáš zač. Teď ale.... proč jsi sem přišla? Tohle je mimo meze pro prosté občany víš?" zeptal se čevenovlasý chlapec

."Opravdu? Omlouvám se... bežela jsem bez toho, abych davála pozor na věci kolem... Ale co ty?" zeptala jsem se zmateně.

"Co to povídáš? Tohle je moje zahrada. Nepřišla jsi sem náhodou kvůli tomu že jsi přišla navštívit můj dům?" ukázal prstem na místo a když jsem zjistila kam ukazoval, neměla jsem slov.

"T-To-Tohle je tvůj tvůj dům?" zalapala jsem po dechu když jsem viděla velké pánské sídlo přede mnou.

"Cože? Neříkej že jsi opravdu nevěděla nic?" zamračil se." Ne...Nevěděla..kdo...jsi?" dostala jsem ze sebe uchvácená.

"Aha... jsi docela zajímavá tak ti to teda povím. Tohle je můj dům a jsem z rodiny Akashi"usmál se

"Myslíš tím.... že ty jsi dědic slavné společnosti Akashi?"málem jsem se zakuckala když jsem to slyšela

"Ano. Jmenuji se Akashi Seijuro. A ty?"

zeptal se mě

"A.. Akane"odpověděla jsem mu

"Akane...?" čekal na mé příjmení

"Jenom Akane...jsem sirotek"odpověděla jsem váhavě. Bude mě taky kvůli tomu soudit? Bude se mnou zacházet jako všichni ostatní?

"Aha....tak tvoje jméno bude Akashi Akane" a znovu se na mě usmál

"Eh?" jeho odpověď mě zaskočila. Byl.... jiný

"Od teď můžeš taky být Akashi"a zas se usmál

"O-opravdu...m-můžu?" zeptala jsem se a začaly se mi slzy vytryskly z očí a on kývnul

"Akane Akashi, nezní to hezky?" uchechtl se

"Teď místo toho aby jsme stály tady, proč nepůjdeme ke mně?"navrhnul a já ho následovala k jeho panství. Můj první dojem na něho bylo to, že vypadal jako super čověk. Nevěděla jsem o něm nic jiného než jen to, že mu je stejně jako mě, ale byl mnohem dospělejší.

"Úžasný...žít tady na tomhle síle... já nevěděla že je tu něco takového blízko sirotčince.. je to úplně jiné od toho místa kde žiju...když tu budu žít budu tak moc šťastná " řekla jsem když jsem vstoupila dovnitř. Bylo to ještě úžasnější zevnitř když se to tu všude blýskalo a všude byl drahý nábytek.

"Víš...... teď tady žiju sám kvůli tomu že můj otec je na obchodní cestě... tak je to pro tebe vhodný... vadilo by ti kdyby jsi byla má služka?" zeptal se a já zjistila, že slova která teď řekl byla velmi jemná.

"Ale...já nic nedokážu...budu tu jen přítěž.."donutila jsem se k úsměvu. V tomhle momentu jsem měla hodně záporné myšlení s pocitem že moje tělo bylo kompletně brobodáváno, ale člověk jako on dokázal prokouknout můj falešný úsměv.

"Pak už se znova ptát nebudu. Budeš mou služkou?" zeptal se mě ještě jednou

"Ale můžu? Sei-chan?" zeptala jsem se, ale pak jsem zjistila jak jsem ho nazvala a bylo vidět, že ho to překvapilo

"P-Promiň! Řekla jsem to nevědomě! Budu ti říkat Aka-" byla jsem v půlce omlouvání když mě najednou zastavil.

"Dovolím ti říkat mi Sei-chan, když budeš mou služkou" usmál se

"J-Já chci být tvojí služkou!"odpověděla jsem a moje záporné myšlení zmizelo... ne kvůli tomu že mě zajímala práce služky, ale kvůli tomu že jsem ho chtěla vidět smát se častěji.

----Další den--

I kdyby to byl sen, stále bych tomu věřila. Všechno se to sehrálo jako sen. Ale kdyby jsem teď snila neprobudila bych se na místě, na kterém jsem si přála.

"Dobré ráno Sei-chan" usmála jsem se na něj když pomalu otvíral oči

"Dobré ráno... jseš vzhůru brzo" usmál se a pomalu si sednul

"Ano...kvůli tomu že jsem tvoje služka a chci se dozvědět co bych měla dělat, abych ti mohla nějak pomoct" odpověděla jsem

"Dobře tedy" usmál se a položil své rty na mé"S-Sei-chan!"začala jsem se červenat nad jeho náhlou činností

"Ranní pusa, to e první věc kterou musíš udělaz každé ráno" zašeptal

"Tak. Jdeme ti teda ukázat co budeš dělat" uchechtnul se a zavedl mě do obývacího pokoje"začneme s uklízením, ale před tím si obleč tohle"řekl a hodil mi nejáké oblečení a já poslechla

--------

"Umm...Sei-chan...takovýhle oblek...je to v pohodě?" zeptala jsem se když jsem vylezla ven převlečená v černých nabubřelých šatičkách s krátký rukávem, se zástěrou lemovanou s volánky a svázanou puntíkovanou mašlí, zdobené dvěma černými mašlemi na zástěře a bílé podkolenky.

"No, moc ti to sluší Akane, jsi v tom moc roztomilá" usmál se a já se začervenala nad jeho komentářem. Bylo to poprví co řekl moje jméno.

"Teď k tomu uklízení, Tohle je ze stříbra tak na to použí tohle,na tu bronzovou sochu použij tenhle kartáč, koberec je z jemně vlny tak nepužívej horkou vodu ale čistící prostředek se studenou vodou a přidej kousíček soli. Vidíš, zvládla jsi to skvěle"vysvětil mi a já dodržela jeho pokyny."

Jo, i uklízení má tolik metod huh?"usmála jsem se

"Samozřejmě, všechno má své správné postupy a metody, ale tobě to jde velmi dobře. Zapamatovala sis to všechno najednou, když budeš chtít tak to zvládneš" pochválil mě a ja zjistila že to bylo poprvé co mě někdo takhle pochválil.... byla jsem tak šťastná

"Mám tě moc ráda Sei-chan!" rozbrečela jsem se

"Co tak najednou?" uchechtnul se a utřel mi mé slzy a pak mi zvednul hlavu tak abych se mu dívala do očí

"Já tebe mám taky moc rád" usmál se opřel své čelo o mé

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A mám to! HA!

Jinak nezapomeňte!Tohle není muj příběh , já ho jen překládám protože ne všichni maji radi angličtinu tak jak já a já jsem ráda že vám můžu ukázat tenhle úžasnej příběh od ItadakimasuPocky .