Z pohledu Akane

"Sei-chan? Chceš odstud odejít?" zeptala jsem se a lehla si vedle něho na postel

"Proč se na to ptáš? Tobě se tu nelíbí" zeptal se mě

"Líbí, ale ty jsi tady takový osamělý... mám pravdu?" zeptala jsem se a koukla se na jeho překvapený výraz

"Je pravda, že tohle místo má spoustu věcí, ale každý něco chce.Zářivé klenoty, dokonalá jídla, velké a nádherné pokoje, velkou zahradu s nejnádhernějšími květinami....ale tohle není tvoje štěstí že ano?" zeptala jsem se

"Prokoukla jsi mě, víš byl jsem narozen v bohaté rodině a to že jsem nástupcem, je pro mě velké břemeno. Musím být ve všem úspěšný.... po většinu času jsem sám, kvůli otcově práci a nemám rád cizince v mém domě, tak jsem řekl otci ať tu nejsou žádné služky.... myslím že tyhle věci mě šťastným nedělají" vysvětlil mi

"A co tvá maminka" zeptala jsem se

"Je to jediná podpora kterou mám... svůj volný čas jsem trávil s ní hraním basketbalu " odpověděl mi váhavě a já ho objala

"Omlouvám se... ukázal jsem ti svou slabost" omluvil se a já zatřásla svou hlavou

"Každý má svou slabou stránku.... navíc tě mám radši takovýho jaký jsi a ne takovýho jakým se nutíš být" usmála jsem se

"Jsi vážně jiná" zašeptal

"Akane... budeš se mnou navždycky?" zeptal se a taky mě objal

"Jestli to znamená že můžu být tvou podporou.. tak ano" kývla jsem , on se oddálil a zadíval se mi hluboko do očí

"Děkuju... jen to že tady budeš mě dělá neuvěřitelně šťastným" usmál se a dal mi ruku na tvář

"Hele,Sei-chan... proč si mě chtěl za svou služku... jsou mnohem talentovanější lidi než já"zašeptala jsem

"Nechápu proč si to myslíš, umíš spoustu věcí Akane, ty je jenom nevidíš, ale myslím že největší důvod je to že tě miluju" uchetnul se, přiklonil se ke mě a já cítila jak se mi zrychluje tep

" Taky tě miluju, Sei-chan" zašeptala jsem a on mi dal pusu na čelo

--Druhý den---

"Sei-chan! Nauč mě hrát basketbal taky!" usmála jsem se a doběhla za ním na hřiště kde stál s míčem v rukách.

"Dobře, dáme si zápas jeden na jednoho?" navrhnul

"U-uh... dobře ale jsem si jistá že to nevyhraju" souhlasila jsem, ale za pár minut házel Sei-chan už po šestý a trefil se

"Arghh... jde ti to tak dobře... já nemůžu dát ani jeden" vyšpulila jsem rty

"Počkej, naučím tě to" řekl a stoupnul si za mě tak že to vypadalo, že mě chce obejmout a dal jeho ruce na mé. Měl je větší než já..

"Začneme s držením míče, roztáhni prsty a dej je kolem míče" vysvětloval a já cítila jeho dech na mém uchu a cítila jsem teplo i z jeho celého těla na svých zádech.

"Teď vystřel" řekl rozkazovacím tonem a já udělala jak mi bylo řečeno. Míč jsem vystřelila a překvapeně sledovala jak jsem trefila

"Dokázala jsem to!" zajásala jsem a Sei-chan se usmál

"Teď to zkus znovu" řekl a já kývla. Pokračovala jsem v tom dokola a dokola

"Tohle je už můj čtvrtý za sebou!" vydechla jsem a nemohla tomu věřit

"Je to tak jak jsem myslel, máš absoultní smysl pro zrak"(A/n :jinak to přeložit nešlo a stejně to zní divně xDD) uchecht se a já dala hlavu nechápavě na stranu

"Nevím co tím myslíš, ale já si myslím že je to díky tobě"usmála jsem se

"Myslím že teďka mám šanci! Pojďme hrát dál!" řekla jsem natěšeně, ale po pár minutách jsem zas prohrála

"Možná by jsi na mě mohl jít trochu lehčeji..." řekla jsem udýchaně a otřela si pot z čela

"Promiň, nechceš si dát menší pa--" dřív než stihnul větu doříct jsem mu míč vzala

"Tohle není fér!" zasmál se a běžel za mnou

"Ale nedával jsi pozor" řekla jsem a hodila míč na koš. Trefa!

"Viděl jsi to? Dala jsem to! Yay! Můj první bod proti tobě!" zajásala jsem

"Jseš z toho dost veselá" zasmál se rozdrbal mi vlasy. Tak jako se dal chytit míč, jsem chtěla chytit i jeho srdce

"Hele Sei-chan... mohla bych na chvíli pryč?" zeptala jsem se

"Hm? Proč?"zeptal se zvědavě

"Ummm... to je tajemství! Ale slibuju že se vratím brzo! Prosím?" prosila jsem ho a on na chvíli zůstal zticha

"Dobře, ale opravdu se vrať brzo.." vzdychl když se rozhodnul

"Děkuju Sei-chan! Vratím se brzo!" usmála jsem se a vyběhla ven. Důvod proč jsem šla pryč, bylo kvůli tomu že jsem mu chtěla dát dárek. Dal mi tolik štěstí, ale já mu nic na oplátku nedala. Takže i kdyby to bylo jen něco malého,chtěla jsem mu něco dát. Ale byl tu jeden problém... neměla jsem peníze.

"Tady to nemůžu vzdát" plácla jsem se do tváří abych se motivovala a pak jsem uslyšela konverzaci lidí kolem.

"Co jsi dostala?" zeptala se dívka

"Ah?Jen nějakej los. Je k ničemu" řekl chlapec a los zmáčknul

"Uh! Mohla bych ten los dostat prosím?" doběhla jsem k nim a zeptala se.

"No ... žadný problém, ale k čemu?" zeptal se chlapec

"Ta je roztomilá.. není to sběrací los? Že by dárek pro nějakého kluka?" vyjekla dívka vedle něho

"N-No .... ano"odpověděla jsem

"Dobře teda. Když mi s tímhle pomůžeš domu tak ti ho dám" nabídnul mi

"D-Dobře!" Usmála jsem se a pomohla jsem mu s jeho taškami. Pak jsem dělala další menší práce co si může předškolák dovolit, z pohledu dospělého k ničemu, ale já to brala vážně

"Sei-chan!" zařvala jsem když jsem přišla zpět

"Akane... vypadáš docela unaveně na to že jsi byla venku jen na pár hodin" přišel ke mě a řekl mi ustaraně

"Hehe.. Kdo mohl vědět že to potrvá takhle dlouho" zasmála jsem se sama sobě

"Ale stálo to za to co mám pro tebe, tak jsem s tím šťastná!" usmála jsem se a podala mu krabičku obvázanou mašlí

"Je tohle důvod proč jsi šla ven?"zeptal se a já kývla

"Hm? Co to je?" zeptal se a podíval se na krabičku

"Podívej se sám" Zasmála jsem se a sledovala jak otvírá krabičku. Překvapeně se díval na malý plastový prstýnek s rudým kamínkem v krabičce, ale já jsem mu tím dávala najevo jak moc ho mám ráda

"Akane... ty jsi tak hloupá" zamumlal

"Eh?" zamrzle jsem stála na místě překvapená

"Podle tý velikosti je to pro dospělé, takže je pro mě moc velký a navíc prstýnky nedávají holky, ale kluci" vzdychnul

"Ah-h... opravdu?"zeptala jsem se

"A také by měli být prstýnky do páru, takže..tenhle dávám já tobě" usmál se a podal mi stříbrný prstýnek posázený diamanty

"Protože tenhle prstýnek je taky velký,takže ti nepadne, ale jednoho dne... až vyrosteme si je budeme moct vzít" vysvětlil mi

"Ano!" usmála jsem se a stiskla oba prstýnky. Teď jsem byla neuvěřitelně šťastná a věřila že nás nic nezastaví... ale to bylo špatně.

-----Další den--------

Když jsem se probudila, ale Sei-chan vedle mě neležel

"...Sei-chan..?" zívla jsem a promnula si oči, abych zase normálně viděla, ale nebyl tu. Možná je v salonku. Pak jsem vylezla pomalu a znepokojeně z postele. I kdyby vstal dřív koukal by na mě a čekal kdy se probudím .Sevřela jsem v dlani část svého oblečení a nervozně zatřásla hlavou. Proč jsem se nemohla zbavit tohohle zlého pocitu? Sešla jsem do salonku a naštěstí jsem ho tam našla. Úlevně jsem vydechla, když jsem zjistila že všechno strachovaní bylo zbytečné

"Sei-cha-_" zastavila jsem se když jsem se na něho podívala a on vypadal jako úplně jiný člověk...telefonoval s někým, ale kolem něho byla děsivá aura.

"Právě mi umřela matka kvůli nemoci... otec je ještě přísnější vůči věcem co bych se měl naučit. Čím víc budu umět... tím víc dostanu...bude můj život navždy takový?...tohle já nechci" řekl a zavěsil telefon.

"S-Sei-c-chan.." třásla jsem se v strachu...zdál se zlomený....chladný... děsivý..

"...Mrtvý nemohou být oživeni...I když jsou to lidi co miluju nebo lidi co se mi ošklivý, už se znova nevrátí...Ale ty mě neopustíš že ne?Ne... I kdyby jsi chtěla tak tě nenechám" otočil se a já spatřila jeho dvoubarevné oči. Jedno červené a jedno zbarvené do zlata.

" Má rozhodnutí jsou absolutní a použiju i sílu aby ses jim podřídila." nařídil mi sáhl po mé ruce. Byl zvláštní a zastrašující.Celé tělo se mi nekontrolovatelně třáslo

"N-Nesahej n-na m-mě!" vykřikla jsem a odrazila jeho ruku pryč, ale až potom jsem si uvědomila. co jsem provedla

"P-promiň. Ne-není to co se zdá" zpanikařila jsem a koukla do jeho překvapených očí....ne, zraněných očí....ublížila jsem mu.

"Ty..Ty mě chceš taky opustit? Zmizíš tak jako má matka? To nedopustím! To nikdy nedopustím!" vykřikl a sevřel mé rameno.

"S-Sei-c-chan...takhle to není! Já s tebou budu navždycky!" couvla jsem bolestí

"Kohokoliv kromě tebe! Nechci ztratit tebe! Ty.... nesnášíš mě Akane? Proč..proč mě má matka opustila?! Taky mě takhle opustíš?! Proč.. proč zrovna lidi co mi jsou nejbližší, co se vypařují?!" Zamračil se a já zpozorovala jeho bolest odraženou v jeho očích.

"Proč..proč tohle říkáš? Kdo..kdo jsi?" zděšeně jsem se zeptala...Ty ruce co byly jemné a teplé, jsou teď chladné a plné nenávisti

"Já? Samozřejmě že Akashi Seijuro."ďábelsky se usmál a já dostala husí kůži

"Ty.... ty nejsi on! Ty nejsi ten stejný Sei-chan! Ty nejsi ten, kterého jsem měla ráda! Vrať ho zpět! Vrať mi ho zpět!" řvala jsem a slzy mi tekly po tvářích. Bojím se ....chci aby se starý Sei-chan vrátil zpátky

"Dobře! Dělej si jak chceš! Ty! Akane! Stůj dál od mého domu!!" zařval a nařídil mi ať zmizím. Ztratila jsem světlo ve svých očích a kývla. Zvedla jsem svoje nějak těžké nohy a odešla. Jediná věc co byla slyšet byly mé kroky.

---Z Akashiho pohledu----

Tiše jsem sledoval jak Akane odcházela a litoval jsem slova, která jsem řekl. Nevěděl jsem co se to se mnou stalo... Nějak jsem vyřval svůj vztek na Akane...Budu s tebou navždycky..

"Ne...Ne Akane tak jsem to nemyslel...promiň mi to... Já chci.. já s tebou chci být taky navždy!" řekl jsem a doufal že se Akane vrátí. Pak jsem ale zjistil, že už byla pryč. Bolestně jsem spadnul na chladnou podlahu

"Jsem znova sám... prosím vrať se Akane.... prosím.." prosil jsem, ale věděl jsem že už bylo pozdě. Byl jsem zase od všech naprosto izolovaný

--Z pohledu Akane-----

Odešla jsem a šla jsem po ulici neznámo kam. Začalo pršet a déšť začal zmáčet mé oblečení. Je to jaky by déšť byl symbolem smutku a bolesti. Mám tě rád Akane...Znova mi začaly téct z očí slzy. Sei-chan byl zraněný... když si na mě vyřval svou bolest věděla jsem, že to nemyslel vážně a že to bylo z té zprávy o jeho matce... Musím se vrátit...Musím se mu omluvit.Potřebuje mě. Otočila jsem se a chystala se vrátit zpátky, ale pak jsem ucítila jak mi někdo sevřel rameno.

"Akane? Jsi to ty? " otočila jsem se a koukla do tváře jedné z mých učitelek

"Báli jsme se o tebe. Byla jsi pryč tolik dnů!" řekla, přišla ke mě a dala nade mě deštník, aby na mě nepršelo..lháři..

"Omlouvám se paní učitelko, ale musím někam jít" řekla jsem a chtěla odejít, ale její stisk na mojem rameni nepovolil

"Teď nikam jít nemůžeš! Nějací lidé včera přišli a řekli že tě chcou" usmála se

"Huh?" zamračila jsem se a přemýšlela, jestli špatně slyším

"Teď máš rodiče Akane!" řekla a vzala odtáhla mě zpět do sirotčince. Od té doby jsem ho neviděla ani jednou za 10 let.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TRAMTADADÁ!! tak to bylo ještě víc slov než před tím :D doufám že se líbilo a až zas budu mít čas(budu se snažit aby to bylo tak max do týdne) tak zas přeložím další díl..... URČITĚ NAJDETE CHYBY V PRAVOPISU protože já a čeština nejsme moc velcí kamarádi xD