Z pohledu Akane

"Dobrá, teď se ani nehni" usmála se na ni mile žena.

"Ummmm co se to děje?" zeptala jsem se trapně a držela se pevně, mezitím co mě ta že měřila.

"Připravují ti šaty na oslavu. Nemáš se čeho bát, protože jsou velmi talentované" odpověděl Sei-chan.

"Š-šaty?!" zalapala jsem po dechu.

"Přesně tak. Můj otec pořádá oslavu zítra večer. Myslím, že to bude kvůli tomu, aby celému světu oznámil předáni celé společnosti mně hned po tom, co dokončím školu" vysvětlil Sei-chan.

"A-Aha... tak gratuluji... Ale proč tam musím i já?" zeptala jsem se.

"Hm? No jsi také přece pozvána.. jsi koneckonců dcera premiéra" řekl a pozdvihl na mě jedno obočí.

"A jo, pravda... téměř jsem na to zapomněla" zavzpomínala jsem.

"Kdo by si pomyslel, že budeš premiérovo dcerou. Ale musím říct, že i kdyby jsi nebyla, tak by jsem tě stejně miloval" usmál se na ni Sei-chan.

"..J-já tebe taky. I kdyby jsi nebyl dědicem, tak bych tě taky furt milovala" začervenal jsem se.

"Ale je tu taky ještě jiný důvod, proč se té oslavy musíš zúčastnit. Protože tě představím všem... jako moji milenku"  usmál se znova.

"C-cože? Opravdu?!" zalapala jsem po dechu.

"Věděl jsem, že to jednoho dne budeme muset udělat... jen jsem nečekal, že přijde tak brzy.. jen doufám, že to vše dopadne dobře" povzdychla jsem a Sei-chan omotal své ruce kolem mého pasu a dal mi polibek do vlasů.

"Slibuji ti, že všechno to dopadne dobře" zašeptal a jeho dotek magicky vymazal všechny nepříjemné pocity ze mě ven.

"Jakou barvu by jste si přál, aby šaty měly, Akashi-sama?" přerušila nás jedna žena, když dokončila měření.

"proč ji nevybereš ty, Akane?" zeptal se Sei-chan.

"Já? No tak... červená" rozhodla jsem se.

"Červená?" zeptal se.

"Pamatuješ si na to, jak jsi mi dával ten červený měsíční kámen? Řekla jsem ti, že červená je má nejoblíbenější barva, že? Je to barva tvých vlasů a jednoho oka.. moc ti ta barva sluší" řekla jsem a stiskla v ruce náhrdelník.

"Tak je tedy rozhodnuto. Červenou prosím" řekl Sei-chan a žena si to rovnou napsala.

"...Moc vám to spolu sluší, Akashi-sama" řekla ta žena a před odchodem se uklonila. Překvapeně jsem se dívala směrem k zavřeným dveřím a pak se rychle otočila, abych schovala své opět červenající tváře.

"To bylo tak trapný.." řekla jsem s obličejem v dlaních.

"Myslím, že si na to časem zvykneš. Od zítřka nás totiž bude sledovat mnohem více lidí" uchechtl se a položil jednu svojí ruku na mou. přiblížila jsem se k němu a opřela svou hlavu o jeho rameno.

"..Ale není to nic, na co si zvyknu ze dne na den..." našpulila jsem rty, dokud mi nezvedl Sei-chan hlavu za bradu přiklonil se ke mně. jeho dech mě lechtal na rtech díky čemuž mi proběhl mráz po zádech. Pak naše rty jemně spojil.

"Proč nezkusíme, jestli to je pravda nebo ne?" zeptal se s úšklebkem na tváři.

"N-ne děkuji! M-myslím, že to zvládnu bez toho!" někdy si ze mě Sei-chan jen utahoval, ale teď ho to asi trošku mrzelo.

"...A-ale naučil by jsi mě, jak tancovat prosím? Nevím jak a.. nechci tě ztrapnit přede všemi" zamumlala jsem a s těmi slovy mě Sei-chan zvedl a přenesl do středu místnosti, kde pak vzal mé ruce a jednu z nich si dal na rameno a druhou si ponechal ve své ruce.

"Samozřejmě, že tě naučím tančit" usmál se na mě a svou druhou ruku mi dal kolem pasu.

"P-prosím jdi pomalu" řekla jsem.

"Tak to dělám vždycky" podíval se na mě opět s úšklebkem a já se na něj podívala s vražedným pohledem. S červenými tvářemi to však vražedně moc nevypadalo, takže se mi jen zasmál.

"Povedu tě, Akane. Dělej to, co já" řekl a já kývla a zavřela oči. Sei-chan se začal pomalu hýbat, jeho první krok šel doprava. S našimi pohyby jsem pomalu počítala vždy do tří.

Po pár krocích jsem si už pomalu ale jistě začínala zvykat na základy. Ale samozřejmě hned po tom, co se začnu cítiti dobře, tak musím udělat chybu. Nejsem tak perfektní jako Sei-chan. Jakmile Sei-chan udělal krok dozadu, tak jsem mu šlápla na jeho černé vyleštěné boty. Zčervenala jsem a začala se ihned omlouvat.

"To je v pohodě. Čekal jsem to" ujistil mě Sei-chan, ale já na něj jen našpulila rty.

"...Ty jsi zlý.." zamumlala jsem a začali jsme od začátku.

Bylo to náročné a unavující pro mě jako začátečníka, i když jsem vlastně celou dobu jenom opakovala Sei-chanovo kroky. Když se Sei-chan konečně rozhodl,že mi dá pauzu, tak jsem se plácla na zem pod okno a opřela se o zeď.

"Nikdy se mi nepovede našlápnout správně. Kolikrát už jsem asi šlápla na jeho nohu?" povzdychla jsem si a setřela si pot z čela.

Sei-chan si sedl naproti mě a překřížil si nohy. "Jsem si jist že tak patnáctkrát"

"Promiň Sei-chane... příště se budu víc snažit" omlouvala jsem se znova.

"To nevadí" usmál se na mě.

"Jdeme pokračovat?" zvedl se a podíval se na mě s nataženou rukou.

"Cože? Vždyť sedím ani ne minutu!" kňourala jsem.

"Pojď Akane. Nemyslíš, že bychom zdolat náš zítřejší tanec?" zasmál se a já ho popadla za ruku.

"Dobře.."

>>Druhý den ráno>>

Ucítila jsem, jak mě někdo hladí po tváři a otevřela jsem oči. Přede mnou ležel usmívající-se Sei-chan. Měl kolem mě pevně omotané ruce, jako bych byla jeho polštář.

"...Sei-chane?" zívla jsem. 

"Promiň, probudil jsem tě?" zeptal se a prohrábl mi prsty vlasy.

"Ne, líbí se mi to.." usmála jsem se na něj. Jeho prsty proklouzávají mezi mými vlasy a bylo to tak příjemné.

"To je dobře" usmál se na mě nazpátek.

'Má tak dlouhé řasy..' až teď jsem si všimla, že takhle blízko jsem si Sei-chanovo tvář ještě neprohlížela.

"Mám něco na obličeji?" zeptal se Sei-chan když zjistil, jak dlouho už na něj zírám.

"Promiň, jen jsem si říkala, jak blízko jsi" odpověděla jsem.

"To protože krásně hřeješ" řekl a přitulil se ke mně blíže.

"Opravdu?" zeptala jsem se a Sei-chan na to kývl. Pak se ode mně odtáhl a protáhl se.

"Teplota tady je až moc nízká. Spání v posteli s někým jako jsi ty je naprosto dokonalé" vysvětlil mi.

"Fakt jo?" zasmála jsem se a pak si všimla velké bílé krabice vedle postele.

"Oh. Vypadá to, že už ty šaty jsou hotové a tady. Otevři to" popoháněl mě Sei-chan. Otevřela jsem krabici a podívala se na krásné červené šaty poskládané uvnitř. vytáhl jsem je z ní a zatřásla s nimi, pak se mi ukázaly v celé jejich kráse a já nemohla dělat nic jiného, než na ně překvapeně s otevřenou pusou zírat. Sledovala jsem jak části šatů stékaly až dolů. Kdyby se mělo slovo dokonalost stvořit do šatů, tak by to byly tyhle.

"jsou překrásné...ale né... už zase začínám být nervózní" řekla jsem, když jsem si začala představovat sebe, jak tam chodím v těchto nádherných šatech. Sei-chan se ke mě následovně natáhl a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje.

"Pro mě jsi dokonalá ve všech smyslech, Akane" zašeptal. Pak propletl své prsty opět do mých vlasů a přitáhl si mě k sobě.

"Dnes večer, se staneš mou císařovnou"

---------------------------

Hah. Dneska jsem to zase málem nestihla, ale zase je to tady!

Já se jdu radši připravit na brigádu, protože jaksi vycházím za 5 minut a vracím se až tak v půl 11 takže bych to nestihla zkontrolovat.

Doufám, že se kapitolka líbila :)