Z pohledu nějakého někoho

"Shune! Tady!" zamávala na Shuna Akane.

"Akane? Co tady ještě děláš?" zeptal se Shun.

"Pššššt. Ať nás neuslyší Sei-chan. Vlastně jsem pro něj dneska chtěla uvařit večeři, takže mě napadlo, jestli nevíš, co je jeho nejoblíbenější jídlo?" vysvětlila mu Akane.

Shun se na ni zadíval. "Ne jen se zraníš." Ale Akane byla neodbytná, dokonce na něj zkoušela psí oči. Ale Shun na svém stále trval, byl téměř imunní.

"Tak proč mě to tedy nenaučíš?" navrhla Akane.

"Pokusil jsem se. Zkazilo se to. Je to nebezpečné"

Akane se zamyslela a nervózně si pohrávala s okrajem svého trika. "Bylo tu pár případu, kdy jsem ztratila svoje soustředění a omylem zapomněla vypnout plyna tak... ale to nevadí."

"Nevadí? Vždycky se řízneš a nějak popálíš! Prostě to vzdej." zavrkal Shun a přísně to ukončil. Akane se snažila něco k tomu namítnout, ale z jeho znepokojeného výrazu byla jen čím dál tím víc deprimovaná.

"No tak Shune, je to pro mě velmi důležité! Nech mě zkusit vařit aspoň ještě jednou prosím!" prosila Akane.

"Seijuro by mě zabil, kdyby se ti něco stalo." zamračil se Shun.

"Neboj se, protože tě ochráním! A navíc umím udělat dobré kafe." našpulila rty Akane.

"To je jediná věc, kterou vlastně zvládneš, aniž by jsi se zranila." řekl Shun.

"Prosím Shune! Sei-chan by měl radost, kdyby jsem mu něco uvařila!" žadonila Akane až nakonec si Shun těžce oddychl a poté kývl "Tak dobře."

"Děkuji ti!" vyskočila k němu Akane a objala ho.

"To je v pohodě." usmál se na ni.

"Na. Tohle si vezmi na sebe." řekl a podal jí zástěru.

"Jo. Díky" poděkovala a vzala si ji. Už to bylo hodně dlouho, co naposledy držela zástěru na vaření, díky Shunovi. Téměř nemohla ani vstoupit do kuchyně, aniž by se na ni obezřetně nezadíval. Natěšeně si přetáhla zástěru přes hlavu. tak rychle, až si nevšimla, že je tam stále uzel a tak se jí zasekl na hlavě. Akane zpanikařila a stěžovala si bohům v hlavě s červenými tvářemi.

"Pff." Shun se pokoušel zatajit svůj smích a utišit ho rukou, ale nepodařilo se mu to, když se na něj Akane podívala se zamotanou zástěrou stále na hlavě. Akane ji nadzvedla a podívala se na Shuna jak se pořádně směje. Jeho smích byl krásný a hluboký, ozýval se jí v uších a byl příšerně nakažliví tak moc, až se nakonec Akane smála s ním.

"Vypadá to, že máš trošku problém." řekl Shun poté, co se konečně oba uklidnili.

"Ne! už je to dobrý! Takže co budeme dělat?" řekla Akane a nasadila si zástěru pořádně.

"Tofu polívku." odpovědě Shun

"Ahaaaaa, takže to je Sei-chanovo nejoblíbenější jídlo." řekla Akane a zapsala si ho do hlavy.

"Už jsi ji někdy dělala?" zeptal se Shun.

"No... ne." usmála se provinile Akane.

"Ale doufám, že znáš alespoň základy vaření." povzdychl si Shun.

Akane na chvíli zaváhala. "Ano! Samozřejmě!" nebyla to lež. Znala základy dobře, ale v praxi to bylo už něco jiného.

"Dobře. Tak nejdřív si připravíme všechny ingredience." kývl Shun a postupně všechno s Akane vyndali. Položili všechny věci na linu a pak si Shun všiml, že mu chybí tofu.

"Akane, můžeš začít krájet cibuli. Já rychle skočím pro tofu." pak rychle zmizel z kuchyně a nechal Akane o samotě.

Už to bylo velmi dlouho, co se Akane dotýkala nože a automaticky jí to připomnělo Shuna. "Neboj, to bude v pořádku. To zvládnu." ujišťovala sama sebe. Vzala cibuli do ruky a postupně z ní sloupala vrchní vrstvu a pak odkrojila konce. Akane si oddychla a otřela si čelo opatrně tak, aby se nic nedostalo do očí. "Zatím dobrý"

Teď nastávala ta těžší část  to nakrájet cibuli. Tahle ďábelská zelenina vždy nutila slzy z jejích očí ven, ale tentokrát se nenechá zastavit. Porazím tu cibuli.  S jistou sebedůvěrou ukrojila cibuli na půl a postupně na plátky. netrvalo dlouho a už cítila vlhkost v očích. Přimhouřila oči a postupně se dostávala ke konci. Teď už jí oči hodně pálily a cítila slzy v koutků svých očí. Ne. Nenechá se porazit. Skrz její zamlžené vidění pokračovala dál.

"Přestaň!" zvolal najednou vedle ní Shun, díky čemuž jí málem nůž vypadl z ruky. Akane pomalu otočila hlavu na stranu a bála se, jaký výraz bude mít.

"Co si myslíš, že děláš?" jeho hlas byl silně podrážděný. Než stihla odpovědět, jemně položil svojí ruku na tu její, ve které držela nůž, a pomalu ho položil na linku. "Mohla jsi se zranit. Co jsi si myslela?" jeho hlas opět chladný.

"Já.. o-omlouvám se" řekla Akane a sklopila zrak.

Shun si otráveně oddychl a poškrabal se na týlu. Když se ale pak podíval na Akane, cítil se trošku vinně. Nechtěl, aby byla kvůli němu smutná. Takže tentokrát, už trochu jemněji a klidněji, řekl "Buď příště opatrnější". S těmi slovy jí setřel slzy z tváří.

"Ale nakrájela jsi je docela dobře." pochválil ji. "Zbytek už je lehký. Přidáme vodu, sójovou omáčku, rýžový ocet, sezamový olej, pepř a všechno to povaříme s trochou zeleniny.". Shun přešel na druhou stranu a vyndal pár pánví a mísu. " Můžeš míchat a já mezitím ohřeju olej a připravím omáčku."

Zbytek už proběhl celkem v klidu mimo jeden moment, kdy Akane omylem vhodila do horkého oleje tofu a ten pak spadl na Shuna, který stál opodál. Moc jí to mrzelo a tak ihned Shuna zchladila a dala mu na to obvaz. Shun byl ale jen rád, že byl zraněný on a ne Akane. 'Kdo ví co by se mi stalo, kdyby se Akane zranila?'

Dokončené jídlo pak společně ochutnali a Akane se do výtvoru zamilovala. "Shune to je vynikající!" řekla Akane a nabrala si znovu kousek. "Moc ti děkuju."

"Je to převážně tvoje práce. Poděkuj sama sobě" řekl se širokým úsměvem Shun.

"Ne, ne. Nezvládla by jsem to bez tebe. jsem šťastná, že jsem zase mohla vařit, a že to tentokrát neskončilo katastrofou." Akane se zastavila, aby si mohla vzít zase jednu plnou lžíci. "Tohle je tak vynikající, že bych z toho mohla snad umřít."

"Tak teď už přeháníš." zasmál se Shun.

"To teda ne!.. Myslím, že by už každou chvílí mohl přijít Sei-chan! Připravím věci na stůl" řekla, ale Shun ji zastavil.

"Vezmi si tohle" řekl a podal jí rukavice, aby zakryly její obvázané ruce.

"Mrzí mě, že jsi se nakonec stejně poranila" omlouval se Shun.

"To nevadí! Jsou to jen drobná říznutí! Děkuji Shune!" poděkovala Akane a vesele odskákala pryč.

--------------

"Akane?" Akashi se konečně dostal k jídelnímu stolu.

"Bože, kam šla? Vždyť je čas večeřet." povzdychl si a usedl ke konci stolu.

"Sei-chane!" Akane vešla do místnosti s hrncem v rukách.

"Skvělé načasování! Dneska jsem nám připravila večeři! Je to tvoje oblíbená tofu polívka." usmála se na něj Akane a položila na stůl hrnec, kde už také ležely připravené talíře a sladěné tyčky.

"..ty jsi vařila" řekl celkem překvapeně.

"Co je to za výraz? Vždyť i já jsem schopná vařit, když chci:" usmála se a hrdě si dala pěst na srdce.

"...." Seijuro se tiše zadíval na svou porci před sebou a vzpomněl si na příjemné momenty s jeho matkou.

Vzpomněl si na to, jak spolu večeřeli. Vždycky mu připravila tofu polívku, díky které se vždycky dostal do pohody. Břímě v podobě stálého vyhrávání, dosáhnutí všeho, co po něm jeho otec požadoval a vše ostatní by jakoby zmizelo v těchto momentech. možná to bylo právě proto, proč tohle jídlo měl nejraději.

"Sei-chane?" Akanin hlas ho probral z myšlenek.

"P-promiň" podle správné japonské etikety přitiskl ruce k sobě po zastavení svých vzpomínek.

"Itadakimasu" Akashi si nabral a po polknutí se mu překvapením rozšířily oči.

Naprosto dokonalé. Přesně takhle ho dělala jeho matka.

"....Jaký to je?" zeptala se opatrně Akane.

"Je... je to moc dobré Akane." usmál se Akashi a pokoušel se zadržovat slzy.

"A-ale.. proč.. proč vypadáš, že se každou chvílí rozbrečíš? Ne-nechutná ti to" panikařila Akane.

"Ne, tím to není" usmál se skrz své slzy. "Chutná to přesně tak, jak to dělala má matka."

"Sei-chane.."Akane nevěděla, co na to říct a Akashi pokračoval ve svém jídle. Dal si načas, protože si chtěl užít každičký kousek.

"Víš.. když se takhle podívám zpět" začal, "vzpomínám si, že i když mi to zlomilo srdce... tak její smrt nebyla ani tak hrozná."

"Proč myslíš?" zeptala se Akane.

"Protože poté... jsem potkal tebe." odpověděl jí a Akane se doširoka usmála.

"Kdyby nebylo tebe... tak nejsem tam, kde jsem teď." pokračoval.

Akane popotáhla a setřela si slzy ze svých tváří. Poté se k němu natáhla do objetí a políbila ho na rty.

"Miluji tě...ty jeden blbečku...!" brečela.

"Taky tě miluji Akane" řekl a pevně ji sevřel v objetí.

"..Akane.." v jednom rychlém momentu Akashi sundal obě rukavice na jejích rukách.

Akane zalapala po dechu a snažila se zakrýt své ruce za svá záda, ale Akashi jí pohyb znemožnil chytnutím jejích rukou.

"Já to věděl" zamračil se Akashi, když viděl její ruce omotané v obvazu.

"J-jsou to jen škrábnutí! Nemusíš se ničeho bát!" usmála se na něj Akane, ale Akashi zvedl její ruce k jeho rtům a každou z nich lehce políbil.

"Akane byla schopna jen koktat. "S-Sei-c-chane?"

"Aby se rychle zahojily." ušklíbl se Akashi.

"To jsi nemusel dělat." našpulila rty Akane.

"Ale už prosím nevař, Akane. Nechci, aby jsi se zase zranila." řekl a zacuchal jí vlasy. "A odpočiň si mezitím, co se ti budou ruce hojit".

"..Dobře" zamumlala. "Ale chutnalo to dobře aspoň?"

"Byla to nejlepší tofu polívka, kterou jsem kdy jedl." kývl Akashi.

"Tak to je jediné, co mě zajímá." usmála se na něj.

"Ale jak to, že jsi se tak najednou rozhodla vařit?" zeptal se jí Akashi a Akane se na něj zpátky podívala, ale tentokrát ještě s jasnějším úsměvem.

"Jen jsem ti něčím chtěla udělat radost." řekla s úsměvem a Akashiho srdce se na chvíli zastavilo.

"Hele ---- nemáš žízeň--?"

Akashi se díval na Akane a jak její tvář ozařovaly paprsky slunce z blízkého okna. Byla překrásná.

"Vodu nebo--- co z toho máš radši?" zeptala se Akane a Akashi se probral.

"N-no.." Akashi se zastavil, protože neměl tušení, co právě řekla.

"Já... nejraději mám tebe" ušklíbl se a sledoval, jak Akanina tvář získala červený odstín, ale stejně se nemohla dívat nikam jinam, než na něj.

"M-Měl jsi prostě říct, že jsi neposlouchal.." zamumlala.

"Promiň, ale díval jsem se na tebe" zasmál se Akashi a Akane ještě víc zčervenala.

Akashi jí nedal šanci na to nijak zareagoval. Místo toho jí přitáhl k sobě. Akane zavřela své oči a jejich rty se setkaly. Jemně, pomalu a sladce.

----------------------

"Uklidím to nádobí." nabídla Akane.

"Děkuji ti." řekl Akashi.

"Nemáš vůbec zač! Jsem ráda, že ti to chutnalo" usmála se na něj Akane a s nádobím v rukách pak odešla do kuchyně, aby řekla Shunovi dobré zprávy.

Ale ihned jak odešla, Akashi ucítil něco jemného na jeho rameni a pak něco na jeho hlavě.

"Jsem na tebe pyšná" řekl hlas. "Miluji tě"

Pak jakoby tlak na jeho hlavě zmizel do nicoty... ale přesto se Akashi usmál. Tenhle hlas znal velmi dobře.

'Taky tě miluji, matko'

Akashi zaslechl kroky. Otočil se  uviděl svého otce zpola schovaného za rámem dveří. Zamračeně a nesouhlasně se díval jeho směrem. Ale jeho oči byly trošku jemné.

"Otče..." řekl překvapeně Seijuro a na chvíli se jejich pohled střetly.

"Igarashi Akane..je to.... milé děvče, že ano?" Akashimu se rozšířily oči překvapením po jeho slovech, ale jeho otec se na to otočil a odešel bez jakéhokoliv jiného slova, aniž by se ohlédl zpátky.

-------------------

Badum tssss...

dneska jsem to málem nestihla, ale tady to máte :D (za 30 minut jedu na brigádu a jsem tam pravděpodobně do 10 večer minimálně a vždy se to nějak protáhne T_T )

doufám, že se vám kapitolka líbila :)

tak zase příště, máj hůmns!

(neumím dělat tečky za větami)