Akana POV

"Koupil jsem tě, pochopila? Můžu si s tebou dělat co chci" řekl hrozivým hlasem. Jeho pohlednost byla okouzlující... ale jeho kruté jednání se do mě krutě zařezávalo.

"Akashi? Kdo to je?" podívala jsem se odkud hlas přišel. Na předním sedadle na místě řidiče seděl muž. Dalo se říct že byl vysoký s dobrou figurou. Měl tmavě hnědé vlasy, velké hnědé oči a zářivý úsměv... byl dost hezký.

"Jen někdo, kdo pro mě bude pracovat. Zajeď zpět k mému domu, ano?" povzdechnul si. 'On si mě ..nepamatuje?...'

"....samozřejmě"  řekl řidič a nastartoval.

"Počkat... pracovat jako služka? To žertuješ?" zeptala jsem nevěřícně

"Vypadám na to že bych tě chtěl pobavit nějakým vtipem? Jestli mě neposlechneš vrátím tě zpět na aukci" odpověděl a zlostně se na mě podíval

"Omlouvám se! Udělám to co řekneš.." řeknu a srazím se do rohu u okna

"Jestli chceš být volná, tak pro mě pracuj a peníze vrať zpět. Samozřejmě půjčené peníze musíš vrátit, takže budeš má osobní služka.  Ani o kousek méňe, všechno vrátíš svému pánovi. Pochopeno?" zeptal se a já prudce zakývala hlavou. Zbytek cesty jsme strávili v tichu dokud jsme nedojeli na místo.

"Kiritani, nauč ji základní pravidla osobní služky" promluví a podá muži s hnědými vlasy nějaké papíry před odchodem do domu.

"Mohu se zeptat proč tu máš pouze křestní jméno, ale ne příjmení?" zeptal se Kiritani a dál se díval na papíry co mu dal Akashi.

"Uh... já jsem sirotek.. takže nemám příjmení.." odpověděla jsem opatrně

"Promiň!" omluvil se a já jen zatřásla nesouhlasně hlavou

"Nemusíte se omlouvat" usmála jsem se, ale pak se na mě podíval překvapeně, když si přečetldalší stránku.

"On tě koupil za 500 milionů?! Jaký s ním máš vztah?" zeptal se

".. no je to takové složité... ale myslím že mě teď nesnáší" odpověděla jsem tiše

"To si nemyslím... víš, Akashi nemá rád cizince v jeho domě, takže tady žije sám, jen já pro něho pracuji. Kdyby tě nesnášel, tak by nechtěl abys pro něj pracovala" vysvětlil 'Nemám rád cizince ve svém domě'

"Hmmm.. pořád stejný... to ale znamená, že jste si blízcí.." řekla jsem

"No, ano. Dalo by se říct že jsme přátele. Znám ho už od malička"usmál se

"Chápu, to musí být hezké... pokud jde o mě, tak jsem si myslela, že mě Sei-chan koupil jen proto, aby se na mě mohl pomstít... kéž by jsem tak mohla jít zpět v čase.." zamumlala jsem a stiskla okraj svého oblečení

"Sei-chan? Takže jste si blízcí?" samolibě se ušklebyl a ze srandy do mě šťouchnul 

"N-Ne! T-To bylo jen v minulosti! Opravdu je to teď úplně jinak...." začervenala jsem se, když jsem si vzpomněla na můj vztah s ním, když jsme byli malí

"No, jen doufám, že jste do sebe nebyli zamilovaní. Tři pravidla, která musíš dodržet jsou,1. musíš tu pro něj být 24h denně, 2. musíš vždycky poslouchat a podrobit se jeho rozkazům a 3. je že se ho nesmíš milovat" řekl a koukal do papírů. Když jsem slyšela poslední pravidlo,zabolelo mě to

"N-Neboj se! Není možný, že bych ho milovala nebo tak nějak! U-Určitě dodržím všechna pravidla!" řekla jsem a dál ignorovala narůstající bolest

"Skvělé! Půjdeme tedy teď dovnitř? Akashi není moc trpělivý člověk"uchechtl se a já na to jen kývla. Pak jsme vyšli z auta a mně se ulevilo, že Kiritani je tak milý člověk

"Jdete pozdě"zamračil se Sei-chan, když jsme vstoupili dovnitř

"Promiň mi to, chtěl by jsi ještě něco?" zeptal se Kiritani

"Spočítal jsi jak dlouho tu bude muset pracovat?" zeptal se Sei-chan

"No, jestli počítám správně, tak to bude 40 let"odpověděl mu a já zírala s otevřenou pusou

"40 let?!"řekla jsem a doufala, že špatně slyším

"Dluh je dluh. Nemáš právo si stěžovat" řekl a otráveně se na mě podíval

"Ale, ale. Když se zamyslíš nad tím, že to není to nerozumný plán jak to splatit. Z té světlě stránky... není tu banka co by ti půjčila 500 milionů bez úroků... a navíc osobní služka není tak špatná práce! Jen budeš muset trochu vařit a uklízet!" řekl Kiritani pokoušející se mě povzbudit

"Je to tak jak říká. Měla by jsi za to být vděčná, není tu nic z čeho by jsi měla být zatrpklá" povzdechl si Sei-chan

"J-Já jsem vděčná" řekla jsem a donutila se k usměvu

"Trošku ti tuhne úsměv.."řekl Kiritani

(jak mám sakra přeložit sweatdropped když to má význam jenom když je to zvlášť xDD)

"N-Ne! Jsem opravdu v pohodě! Jestli tu budu 40, to znamená že mi bude 56! Ještě budu mít půlku života! Určitě budu mít svůj šťastný život když tu budu tvrdě pracovat!" odpověděla jsem a zkoušela být optimistická

"...to je jedno.." povzdechl si a šel nahoru po schodech

"Kam jdeš?" zeptal se Kiritani

"Do svého pokoje, dnes večer už nebudu nic potřebovat" odpověděl mu Sei-chan a vešel do místnosti

"Akane, teď když máme volný čas tak ti to tu ukážu" řekl Kiritani a já ho s kývnutím následovala

"Takže, tohle je obývák.. koupelna...kuchyně...jídelna. Támhlety dveře vedou do Akashiho pokoje a kanceláře. Tohle je salonek( nebo klubovna můžete si vybrat :D )... a tohle pokoj kde budeš ty. Kdyby jsi něco potřebovala, jsem v tom pokoji vedle" Výsvětloval Kiritani a já si uvědomila jak je velký jeho byt... někdo by se tu určitě mohl ztratit a už nenajít cestu zpět

"Děkuju vám Kiritani-san" a trochu se uklonila

"Když tak mi říkej Shun" usmál se Kiritani

"Prosím" zeptala jsem se zmateně

"Přijde mi to nepříjemný, když mi tak lidi říkají... a navíc není Shun lepší?" usmál se

"Tak teda... Shune..." zamumlala jsem stydlivě ale pak se usmála

"Musíš být teď opravdu unavená. Můžeš si jít lehnout do svého pokoje a když budeš něco potřebovat zajdi za mnou" usmál se Shun

"Děkuju" poděkovala jsem a šla do svého pokoje. Byla jsem šťastná že tu nejsem jenom já a Sei-chan, ale taky člověk jako je on. Když jsem vešla do pokoje, uviděla jsem krémově béžové zdi s různými vzory červené barvy. Na postely byly polštáře s pruhy červené, černé a bílé a vedle ní noční stolky z tmvého dřeva s menšími předměty, jako lampička nebo nebo budík. Na stěnách byly obrazy s hnědými rámi s obrazy červené a bílé barvy. N apodlaze byl krémově zbarvený koberec a pokoj byl celkově uklidňující.

"Wow... jestli tohle je pokoj služky.. jaký musí mít pokoj Sei-chan?" zalapala jsem po dechu a svalila se na velkou postel. 'Nemyslím že se mi povede usnout'....zamyslela jsem se a dívala se na strop. Moc se toho dneska stalo najednou a já nebyla schopna se nějak uklidnit' Co se teď se mnou asi stane. Vzdychla jsem a zase mnou projela vlna nejistoty. Převalovala jsem se ze strany na stranu dokud mě nepohltila tma.

Sei-chan POV

Šel jsem si jen pro sklenici s vodou, ale nějak se mi povedlo skončit v pokoji Akane.

"Co tu vlastně dělám?" vzdychnul jsem a podíval jsem se na klidně spící Akane, která nevypadala na to že by se probudila brzy. Když spí, její tvář vypadá tak jemně a mile a já ji nevědomě pohladil po tváři.

"Uběhlo už 10 let a ty jsi pořád stejná... pamatuješ si ty věci co jsem tě učil? Já ano.. pamatuju si jich mnoho a mnoho....i když jsme byli děti byli jsme celkem ( a/n...bold-smělí..jasně xDD)  chytří. Ale citíš se stejně jako tehdy?" zašeptal jsem a pohrával s  pramínky jejích černých vlasů.

"Slyšel jsem o tom jak hrozně jsi se měla kvůli těm tvým pěstounům... slyšel jsem že tě prodali za 1500 milionů. Kdyby se mi povedlo být o trochu klidnější nemuselo se tohle stát. Jen o tom přemýšlet mě bolí.... rozhodl jsem se že tě zachráním.. a tak jsem tady.. koupil jsem tě.." šeptal jsem a dál a přiklonil se k ní

"Ale jsem tak hrozný člověk... nechal jsem tě samotnou po celých 10 let.. nechal jsem tě trpět tak dlouho.... A přesto pořád chci aby jsi řekla že mě miluješ" zamumlal jsem před tím než jsem zmizel z jejího pokoje do svého.