Z pohledu Akane

"Vítejte, mňau~" pokračovala jsem ve své práci a snažila se nemyslet na jiné nepotřebné věci.  'Myslela jsem, že je přítel.... ale když jsem zjistila, že to jen hrál... tak mě to teď opravdu bolí..' sama jsem si dala malou facku a zatřásla hlavou, abych odehnala tyhle myšlenky.

"Akane, dobrá práce. Můžeš si dát malou pauzu" zavolal na mě někdo. Kývla jsem a vyšla ven, abych se nadýchala aspoň nějakého čerstvého vzduchu.

"Uwaaaaa! Jsem tak unavená.."  povzdechla jsem si a protáhla ruce

"No, pracovala jsi dost tvrdě" najednou se za mnou objevil Sei-chan a vylekal mě

"H-Hej! Tohle mi nedělej" naskočila jsem překvapeně, když se za mnou najednou tak objevil. Pořád na mě koukal a já se začala cítit nepříjemně.

"...Mám něco na obličeji?" zeptala jsem se

"Jen jsem od ostatních kluků poslední dobou slyšel, že jsi roztomilá.." řekl

"O-Oprv--" byla jsem překvapená, ale pak něco namítl

"Vážně, o čem to mluví..." povzdychl si a mě se sevřelo v hrudi

"Jo.... asi jen něco přeslechl..." zamumlala jsem a snažila se ignorovat nepříjemný pocit

"To že jsi roztomilá a tak... to už vím dávno..." řekl potichu a já se na něj podívala. Byl ke mě otočený zády, ale najednou jsem dostala hroznou chuť ho obejmout. Přísahám, že jsem viděla, jak se trochu červenal a už jsem to nevydržela. Přistoupila jsem k němu o objala ho zezadu. Bylo to poprvé, co jsem to udělala sama od sebe, cítila jsem jak se mi do tváří nahrnulo teplo. 'Kéž by tenhle moment mohl trvat navždy..'

"A-Akane..." jeho slova mě přivedli zpět a já ho okamžitě pustila

"U-Už j-jsem si d-dost odpočinula!" řekla jsem a pokoušela se nějak zastavit svoje červenání

"Byla jsem z té práce docela unavená, ale díky tomuhle je mi hned líp!" zasmála jsem se a cítila se trapně

"...Jo... dobře.." řekl a na tvářích měl jen trochu, ale i tak, trochu červené. Když jsem se na něj znova podívala, koukal se mi na nohy

"Krvácí ti noha" řekl a já jsem si až teď všimla slabé bolesti na noze

"C-Cože? Aha... fakt.." řekla jsem 'Tak moc jsem se soustředila na to, abych nemyslela na Hiroseho, že jsem si nevšimla té nohy.... asi jsem pracovala až moc'

"Bože, starej se o sebe trochu víc.." povzdychl si a klekl si k mé noze

"Nestarej se o to! Zajdu si pak do ošetřovny" panikařila jsem

"Ne, měli by jsme se o to postarat hned" řekl a opatrně mi začal sundavat boty.  Pak z puchýřů opatrně setřel krev a nadal na ně náplast

"...Díky" poděkovala jsem, ale pak mi dal něco do ruky

"Co to je?" zeptala jsem se a podívala se na zabalenou krabičku

"Otevři to" řekl a já balíček rozbalila. Byl v něm nový mobil

  "Včera jsi si svůj rozbila při té nehodě, že ano? Tohle je náhrada" řekl 

"Ale opravdu jsi mi nemusel kupovat novej! A navíc tenhle vypadá opravdu draz--" 

"Veselé narozeniny" jeho slova mě překvapila a zastavila jsem se

"...j-já přece narozeniny nemám.." zamračila jsem se

"Já vím, a tak jsem se rozhodl, že tvoje narozeniny budou v de, kdy jsme se poprvé potkali" vysvětloval

"Když jsme se poprvé potkali?.... To myslíš před 10 lety?" zeptala jsem se a on kývl

"T-Ty si to pamatuješ.... m-myslela jsem, že-že jsem jediná kdo si to p-pamatuje" řekla a jsem a do očí se mi začali hrnout slzy

"Jasně že si to pamatuji. Jak bych na to mohl zapomenout" řekla a usmál se. Zmáčkla jsem mobil a pak si ho přitáhla k sobě

"... Víš...už když jsem se narodila,tak jsem neměla nikoho....Moji rodiče mě opustili, neměla jsem žádné přátele (a/n nějaký forever alone tady xD ale ne na dlouho >:D)... byla jsem vždycky sama... lidi kolem mě si mysleli, že mám nešťastný život, ale i přes to jsem byla šťastná. Sice si nepamatuju nic o svých rodičích, ale teď mám místo, kterému můžu říkat domov, a taky mám Eriku a všechny ostatní, ale nade všemi těmi.... mám tebe" vysvětlovala jsem

"Když se mnou nikdo jiný nemluvil, tak jsi mi TY podal ruku. Dal si mi tolik drahocenných věcí, jméno i narozeniny. A navíc díky tobě teď můžu chodit do školy, právě teď, tohle jsou věci, které jsou pro mě nejdůležitější. Díky tobě jsem dneska tím, kým jsem a jsem tak šťastná, že jsem s tebou... děkuju ti....moc ti děkuju.." řekla jsem se slzami v očích

"Udělal jsi toho tolik pro mě... ale já ti to nemám jak oplat--" najednou mě vzal Sei-chan kolem ramen a dal mi pusu na tvář. Propletl své prsty s těmi mými a jemně se na mě podíval

"Nemusíš mi to nijak vracet... jen... patři mě" poslední část zašeptal a já neslyšela pořádně

"Promiň, to jsem nepochytla... co že mám udělat?" zeptala jsem se

"Jen.. pokračuj pracovat tak, jo doteď" odpověděl

"Dobře! Udělám vše co bude v mích silách!" řekla jsem (  a/n takovýto, když jeden vykřičník je jako normální řev, dva zní jako sarkasmus a tři dost našvaně.... tak složitý xDD ) , ale pak zjistila, jak moc blízko jsme. Nemohla jsem si pomoct, ale najednou moje oči zabloudili k jeho rtům

"Nemůžeš se ode mě odtrhnout? Neměl bych jít ještě blíž?" ušklíbl se 

"N-Ne d-díky!" koktala jsem, ale neposlechl mě a přiblížil se ještě víc. Najednou se odtrhl a začal se smát

"Nemusela jsi tak moc zčervenat" smál se dál a já zčrvenala  ještě víc

"T-To je tvoje vina! N-Nemáš být tak blízko" našpulila jsem rty ale pak nás přerušil jeden ze spolužáků

"Akane, Akashi! Máme hotovo a byl to velký úspěch!" usmál se

"Skvělí!" řekla jsem a vydali jsme se Sei-chanem zpět do třídy, ale od tud vycházelo spoustu jiných lidí

"Možná by jsme měli počkat dokud-- auva!" řekla jsem a na jednou otlačili všichni od něho

"Huh? Kdejsi?" začala jsem se kolem sebe rozhlížet, ale pořád jsem ho neviděla, když mě najednou někdo popadl za paži a přitáhl si mě k sobě. Byl to Sei-chan

"Zůstaň u mě" řekl ( a/n ne, odletí, jako balonek plný helia xDD) a vzal mě za ruku 'Držíme se za ruce!!' Má tak velké ruce... nemohla jsem si pomoct a usmívala jsem se jako idiot. 'Kéž by to tak mohlo být furt' řekla jsem si, ale hned na to mou ruku pustil

"Pojď" řekl a vyšel k východu. Dívala jsem se na jeho záda a chtěla jsem aby mě za tu ruku držel déle, ale nejspíš nechtěl

"Co? Chtěla bys tohle?" řekl, když zjistil, že se mu dívám na ruku

"N-Ne tak to není..." zas jsem se červenala

"Tak teda co?" zeptal se

"No... já...." nevěděla jsem co říct

"Jestli chceš něco říct, tak to řekni" 

"NO... chytil by jsi mě za ruku?" zeptala jsem se a Sei-chan se zatvářil překvapeně

"T-To jen a-abych se neztratila... ale myslím, že stejně asi nechceš...promiň, zapomeň na to co jsem řekla" omluvila jsem se a chystala se jít dál, když ke mě Sei-chan natáhl ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala

" Kdo řekl že nechci" řekl a já ho s úsměvem vzala za ruku. 'Jsem ráda... že jsem něco řekla' když jsem se už přibližovali k východu, uslyšela jsem něčí hlas, jak mě volá

"Čau Akane~ už to byla nějaká chvilka" otočila jsem se a uviděla Reo- senpaie ( a/n kdo myslí při jeho jménu na oReo? xDD) 

"Reo-senpaii" 

"Přišel jsem vám připomenout to soustředění( něco jako tréninkoví tábor)!" řekl

"A jo! To je ten na 4 dny a 3 noci, že? Neboj, mám všechno připravený" usmála jsem se

"To je naše manažerka!" vykřikl Reo-senpai. Pak se podíval na to jak se držíme za ruce.

"Asi jsem vám přerušil vaší romantickou chvilku" ušklíbl se 

"Cože? Ne, to n--au!" chtěla jsem to zapřít, ale Sei-chan mě štípl do ruky

"Děje se něco?" zeptal se Reo-senpai zmateně. Podívala jsem se na Sei-chana a na jeho tváři byla dokonale vidět věta 'předstírej, že jsme spolu'

"Ale Reo- senpaii, nezlob nás takhle, budu se červenat!" donutila jsem se k úsměvu

"Akashi-kun! Mohl by jsi nám prosím s něčím pomoct? Musíme dodělat tu zprávu o kulturním festivalu" přiběhl k nám jeden z členů studentské rady

"Ty jsi fakt furt zaneprázdněný Sei-chane. Hele Akane, když máš teď čas, nemohla by jsi mi pomoct vybrat si nové boty?" zeptal se mě Reo-senpai

"Promiň, ale asi ne. Jsem taky jeden z členů studentské rady, takže jim spíš taky pomůžu" omluvila jsem se

"Ale notaak... Sei-chan~? Nemohl bych si prosím vypůjčit tvojí holku? Vždyť ty to určitě zvládneš sám, domů ji taky klidně odvezu!" prosil a chytl mě za ruku

"Hej Reo, co ti to tak dlouho trvá?" teď se k nám přidal ještě Kotaro a Ekichi

"Jen jsem chtěl, aby Akane mohla jít s náma! Pojď, uvidíme se zítra Sei---!!" když se Reo-senpai chtěl otočit a odběhnou se mnou, tak mu Sei-chan schválně stoupl na kaničku od boty a spadl na obličej

"Reo, kup si své boty sám. Akane si odvezu domů já" zamračil se na něj Sei-chan

"Ale vždyť stejně musíš dodělat tu zprávu o tom festivalu" řekl Reo-senpai a mnul si svůj nos

"Ty můžu dodělat i doma, navíc nechci, aby ji kdokoliv z vás vezl domů" řekl

"Ale, ale, to zní, jakoby že ty, Akashi, máš rád Akane!" zalapal po dechu Kotaro

"Ano, nějaký problém?" ušklíbl se Sei-chan a vzal mě za ruku. Pak jsme se otočili a šli pryč

"COŽEEEE?!?!" pak už jsem jen slyšela jak překvapený řev

"Ty jsi nevěděl, že spolu chodí? Ví to celá škola" povzdychl si Ekichi

"Sei-chan.... je to v pořádku? Takhle jim to říct?" zeptala jsem se

"Takhle jim to říct?" zamračil se 

"Já tím myslela, že.... prostě jsi ho mohl ignorovat. Jak Ekichi říkal, že to ví už celá škola, tak jsi mu to nemusel říkat takhle.." řekla jsem

"..Jen jsem říkal pravdu" odpověděl mi a pak šel dál. Otevřela jsem pusu, ale nevěděla co říct, protože jsem nedokázala věřit těm slovům. 'Neřekl, že to před nimi jen hraje...Můžu si teda myslet... že by mohl... jenom možná, mě taky milovat?'

--------------------------

1637Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a že po přímačkách už je taky dlouhá doba, ale měla jsem menší jiné problémy pak referát z matematiky(jestli víte co je to finanční gramotnost, tak to právě probíráme) apak jsem měla hádku se sestrou, pak bylo na pár dnů hezky, tak jsem chtěla jen na chvíli ven.....i další věci

Ale už by to mělo být v pohodě a další kapitola by mohla vyjít snad v pondělí- budu o víkendu bez internetu, ale vydat se to dá i pak, předem vám nic neslibuju :D

jinak napiště klidně co si o tom myslíte, protože občas mám pocit, že ty věty nedávají smysl, takže to potřebuju vědět

PS: tahle kapitola bez mojich blbých slov má 1637 slov :D jen aby jste věděli že se to nepřeloží za 30min :D 

Maj ta sááá~