Na Zemi kdysi existoval tvor spoutaný zlobou samotného vesmíru.

Jeho tělo připomínalo vyhynulého dinosaura s množstvím kostí, které se tyčily přes kůži po celém hřbetu, od krku až na špičku ocasu.

Kůže byla tenká, nafialovělá, jen lehce překrývající pár kousků masa a hromadu kostí. Na místech potrhaná od vesmírného cestování.

Tenhle tvor se živil zlobou všeho živého i neživého v celém vesmíru. Zlobou tvorů, věcí, ba i hvězd na naší noční obloze.

Ale hlad tvora s narůstajícím počtem lidstva stoupal. Bytosti tak vzpurné, že se přírodě vymkly s rukou pro něj byly dokonalou krmí.

Ale vesmír se bál zkázi. Sám vesmír měl tyto malé tvory pod kontrolou, ale tento tvor byl pro něj soustem, které se mohlo vymknout každou chvílí.

Možná i proto se vesmír rozhodl tvora zabít. Zlámat každou kost, kterou měl tvor ve svém zdánlivě lživě slabém těle. Potrhat mu uši, díky kterým slyšel zlost na míle daleko.

Věděl si, že tahle mocná potvůrka přišla o svůj zrak? Byl totiž ještě nebezpezpečnější než jeho sluch. Protože jen tehdy dokázal uniknout ze spárů vesmíru a schovat se na nejtemnějších místech reality.

Jenže zloba roste a vesmír ji sám nezvládá.

Železné mříže vězení se každým dnem zdají tenčí a tenčí. Bestie uvnitř je zuřivější a zuřivější. Je jen otázkou času než překročí hranici.

A můžeš to být právě ty, kdo naši realitu dorazí.

Nenech tu bestii zeptat se jestli může jít zpátky.

I přes své zlo ale touží jít a vrátit se na jediné místo, které tak dobře zná. Na místo, které svým návratem zničí.

Chce se vrátit Domů.