Sedíš na molu a pohupuješ nohama v opakovaném rytmu.

Mezitím co vlny naráží o břeh si tiše broukáš poklidnou melodii. Nic ti nechybí a i to otravné slunce už se potápí pod nekonečnou vodní hladinu.

Hlavou se ti honí všelijaké myšlenky a pocity. Všechno to nádherně tančí v dokonalé symfonii.

Jenže tahle harmonie by mohla brzy skončit.

Kdyby tu byl on...

Kdyby tu byl strážce jež udržoval diplomacii mezi vodou a zemí, strachu by bylo hned o něco méně.

Jenže tenhle kočkovité šelmě podobný tvor zmizel.

Místo srsti měl tělo pokryté zvláštními kostnatými štítky. A celé toto bylo porostlé šupinatou kůží s barvou zelenou jako jarní tráva, či červenou jako jablka v létě.

Z lebky mu trčíval pár zatočených rohů hnědé barvy.

Pruh žluté srsti, který se táhl od hlavy až do půlky zad budil dojem nadřazenosti.

Ocas připomínal bobří, a taky měl takovou sílu.

Dva safíry by tě právě teď sledovaly z rozbouřené hladiny, nebo klidné pevniny.

Sem tam se totiž země s vodou neshoudnou a započnou válku.

A tenhle tvor uměl tyto hádky zažehnat. Vždy navrhl kompromis vhodný pro obě strany.

Živočichové a rostliny byli v bezpečí.

Jenže on je pryč, rozhodl se Zemi opustit, jelikož bylo její obyvatelstvo nevděčné.

,,Nepotřebujeme chránit! Sami dokážeme zemi a vodu umírnit! Jsi zcela zbytečný!''

A on odešel.

Trpíme, umíráme.

Prosím, vrať se zpátky Domů.