Představ si mýtinu. Obloha je černá jako uhel. Jediná jiskra, jediný diamant, který tuto temnotu narušuje je Měsíc. Ten stříbrný kotouč na obloze, který hlídá zbloudilé duše. Vane lehký větřík a pohrává si se stébly trávy. Zní to jako šum, ale je to řeč přírody, drahý člověče.

Dobro je bílé stejně jako já. Měsíc svítí stejně jako já. Ale přesto jsem jiný. Jsem tvor schovávající se za maskou dobra, ale pokud já jsem dobro, kdo je zlo, drahý člověče? Jak poznáš rozdíl jenž nás odlišuje? Pověz, poslouchám.

Tvrdíte, že jsem nesmrtelný. Omyl, jsem stejně smrtelný jako Vy všichni. Dožívám se vysokého věku, ale proč by jsi ty, drahý člověče nemohl také? Chce to jen čas, ten dlouhý, drahý čas.

A já tě varuji, člověče. Nechtěj narazit na stranu zla, na ty jenž nosí masku temna. A jen tehdy, až jim padneš do rukou poznáš co znamená dobro. To slovo, které jsi si vždy přál zažít. A nebo štěstí. Jen tehdy, když se ti podlomí kolena poznáš co jsi ztratil. Ztratil si ten lehký závan dobra, štěstí a drahocené svobody.

Moc bych si přál... vrátit se Domů.