Bydlím v jedné malé vesničce. Modrá pod Loukou. Jednou tu vypadla v noci elektřina, takže asi tři hodiny byla vesnice zahalená celá ve tmě. Já byla skrytá se svým mobilem v posteli a poslouchala písničky a zbytek mé rodiny byli v obýváku a za osvětlení dvou svíček se bavili o všem možném. Jsem velký strašpytel, bojím se všeho a tma je jedna z těch věcí. Můj kocour Shin mi ale utekl z postele a já tam nechtěla být sama, tak jsem šla za ním. Posadil se na parapet okna tak jsem si vzala židli a koukala se do světla pouliční lampy, šly tam nádherně vidět kapky deště. Byl slejvák. 

Koutkem oka jsem zahlédla cosi, co se pohybovalo. Byla to postava zahalená v černých věcech, lezla do domu našich sousedů. Myslela jsem si, že je to zas další jejich návštěva, jako každý den, tak jsem se vrátila k zírání do žlutě svítící lampy. Za pár sekund jsem ale slyšela slabý křik, prošení o pomoc a ránu. V okně jsem viděla siluetu té postavy jak uhodila naši sousedku, která se pak sesypala na zem. Vylekalo mě to a ztuhla jsem, tedy do té doby, než se zadíval do okna na mě. Byl to vysoký muž, měl kratší vousy a usmíval se na mne. Vyskočila jsem ze židle a běžela k rodičům. Řekla jsem jim, co jsem právě viděla, ale oni mi nevěřili... „Jsou to zas jen tvoje halucinace," řekli mi v klidu. Mívám halucinace často, ale tohle nebyla jedna z nich. Tohle bylo až moc reálné. „Nejsou, opravdu tam někdo byl! Vždyť je tam všechny zabije, pokud nejsou už mrtví!" křičela jsem se slzami v očích. „Jdi si lehnout." odbyli mě a dál se mezi sebou bavili. Vzala jsem Shina a běžela s ním do pokoje. Jeho jsem dala do postele a opatrně jsem nakoukla z okna. Nikdo nikde. Neviděla jsem nic podezřelého. Projel mnou mráz. Může být kdekoli a plánovat cokoli. Navíc jsem to viděla, i jeho. Lehla jsem si do postele a koukala do stropu. To mourovaté klubíčko se ke mně přitulilo a spokojeně vrnělo. Pustila jsem si potichu písničky a usnula s ním.

Ráno mě probudili všemožné zvuky. Opatrně jsem ze sebe sundala Shina a koukla jsem z okna. No moc jsem toho neviděla, takže jsem musela z postele kompletně vylést a dojít k oknu. Venku byli před barákem lidi. Policie a záchranka. Záchranáři nosili nosítka která byla překrytá černým igelitem a policie to prohledávala v domě a jeden se snažil uklidnit matku naši sousedky. Okolo jejich pozemku byla vyvěšená policejní páska. Takže se to opravdu stalo... Udělalo se mi špatně a musela jsem si sednout.

Jakmile to zjistila máma a řekla jsem jí, že mě ten vrah viděl, do týdne jsme se z té vesnice stěhovali. Ten týden jsme nikdo nikde nechodili sami a spali jsme v jednom pokoji. I ostatní se více zabezpečili.

Teď už žijeme v krásném bytě ve městě a je od všeho klid. Zatím. Ale pořád na to nemůžu zapomenout. Nikdy nezapomenu.