Uběhlo šest dní od toho incidentu. Levi mi řekl vše, co se stalo. Tedy jen část o tom, jak mě Armin získal. Já mu zase vyprávěl o tom, jak jsem přestoupil na jinou střední se stejným oborem, jako byla má minulá škola. Dodělal jsem jí, ale Armin mě nechtěl pustit do práce. Bylo a je mi sakra 20, a chtěl a stále chci, vydělávat peníze. Navíc, teď to i potřebuju. Nemohu být závislý na Levim.

Šest dní za mnou a poslední zbývá... ptáte se proč? Nebojte se... dozvíte se to... až přijde ten správný čas.
,, Erene? Zlato? Půjdeme ven? Je teď tak krásně a já bych si s tebou chtěl užít co nejvíce času,'' dojdu za ním a zezadu ho obejmu. Jen se tiše zasměje a zády se ke mně přitiskne. ,, Ale Levísku, vždyť těch dnů ještě bude,'' usměje se a věnuje mi polibek na rty, který mu rád oplatím. ~Kdybys tak věděl Erene...~ ,, Prosím, Erene... moc... moc to pro mě znamená,'' řeknu trochu víc naléhavě. Eren zívne a koukne na mě. ,, Lásko, moc mě to mrzí, ale víš přeci, že mám zítra pracovní pohovor,'' sklesle na mě koukne. Na tváři se mi objeví úsměv... uvnitř to ale strašně bolí... tak moc, že se to slovy nedá popsat. Eren mě vezme za ruku a odvleče mě nahoru do pokoje. Nastaví si budík na sedmou , aby se ještě stihl ráno umýt. Převlékne se a společně si zalezeme pod deku. Schoulí se u mě. Začnu ho hladit. ,, Erene?''

,, Ano lásko?'' zvednu k němu hlavu a usměji se. Přitáhne si mě do krásného polibku. Plného lásky, vášně, ale také naléhavosti a smutku. Nechápu to. ,, Co se děje Levi?'' Optám se, když se odtáhneme. Dívá se mi do očí. Dlouho se do nich dívá. ,, Nic Erene, jen tě neskutečně moc miluju a přál bych si být navěky s tebou,'' zašeptá a obejme mě. ,, Neboj se, vždy tu budu s tebou. A když ne hmotně, vždy budu tady,'' přiložím mu jemně dlaň na srdce. Jen se usměje a pevně mě obejme. ,, Dobrou noc Levi,'' zašeptám a poslední z jeho úst slyším ,, Dobrou noc Erenku.'' Spokojeně usnu.

••••••••••

Probudí mě lehké tahání za ruku. ,,Levii... ještě chvilkuu...,'' zakňučím, ale opět cítím zatahání. Zamručím a otevřu oči. Protřu si je a kouknu na Leviho. Okamžitě se posadím a zděšením nemohu skoro ani mluvit. ,, Vi... Vita...,'' nemohu ho zavolat, nejde to. Zastaví mě jeho ruka na té mé.

,, Lásko... nevolej ho prosím... je... je už pozdě. Jed je moc silný,'' zašeptám. V ten moment se Eren histericky rozvzlyká a okamžitě mě obejme. Pomalu ho taky obejmu. ,, Lásko... neplakej prosím. Nechci mít poslední vzpomínku na tvůj pláč... tak moc jsem tě chtěl vidět smát se... nechtěl jsem abys mě takto viděl, ale... kdybych... tě neprobudil... nemohl bych ti naposledy říct...že... že tě vždycky budu milovat a... zůstaneš v mém srdci... navěky.'' Poslední kousek věty zašeptám se zavřenýma očima... poté se už pomalu vydávám na lepší místo. Bohužel však na místo bez Erena a jeho smaragdových očí.

Pohled třetí osoby
Černovlásek po týdnu umírá na silnou otravu krve. Jed se nacházel na dýce, která byla Arminem, před jeho smrtí, zabodnuta do Leviho břicha. Rána se zahojila, ale jed se rozšířil dál do těla. Mladý upír o tom věděl, ale taky věděl to, že by nesnesl pohled na stárnoucího Erena. Nesnesl by vidět to, jak ho každým rokem pomalu ztrácí. Věděl, že kdyby ho ztratil, psychicky by se zhroutil. Byl to tedy důvod, proč nikomu nic neřekl.
Teď však slzy tečou proudem ze smaragdových, jindy tak živých a jiskřivých, očí hnědovláska. Jeho srdíčko se rozletělo na milion kousků. Je zrazen. Zrazen osudem, nikoli Levim. Nedokázal by mu to dát za vinu, na to ho až moc miluje. Pokojem se nesou marná slůvka brunetova, kterými se snaží oživit mrtvé černovláskovo tělo. To krásné, křehké, ale silné tělo, které pro něj bojovalo... bohužel si vše vybralo svoji daň. Nakonec se pokojem roznesou ty dvě slůvka... ta, která se brunet bál tak dlouho vyslovit. A když se teď konečně ze zničené duše dostanou na povrch, Levi už je nikdy neuslyší...

,,Miluji tě Levi''