Marinette

"Asi jsem se ztratila." Uchechtla jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu. Přidala jsem do kroku a snažila se najít zbytek mého týmu. "Omlouvám se." Řekla jsem osobě do které jsem právě narazila. Vzhlédla jsem k neznámému a snažila se o nepatrný úsměv. "Jste v pořádku? Omlouvám se, díval jsem do mobilu a nekoukal na cestu." Vypadlo z něho a schoval si svůj mobil do kapsy. "Nezajdeme na zmrzlinu?" Pousmál se a vycenil na mě svoje bílé zuby. Jeho hnědé vlasy, které byly pravděpodobně nagelované, perfektně držely nahoře. "Omlouvám se, ale právě jsem se ztratila. Přijela jsem z Floridy a moc se v Itálii nevyznám. Je tu se mnou moje kamarádka a můj nevlastní bratr." Protočila jsem panenkami a sedla si na lavičku. "Tak já ti donesu něco na zub a půjdeme je hledat." Pousmál se a já si až teď všimla jeho karamelových očí. "Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Felix." "Marinette."

"Nevím." Pokrčila jsem rameny a zadívala se na západ slunce. "Je tady krásně." Pousmála jsem se na Felixe a sedla si do trávy. "Musíš to vědět." Řekl odhodlaně a posadil se vedle mě. "Pokud máš dva králíky a jeden z nich je starší než ten druhý." Nadechl se a pokračoval. "Tak musí být spolu, ne?" Pokrčila jsem rameny a rozesmála se. "Čemu se směješ? Je to lehký úkol." "Už to prosím neřeš." "Dobře." Pousmál se a vytrhl z hlíny trávu. "Ty jsi z Floridy, že? Jak to že umíš italsky?" "Popravdě jsem z Francie. Musela jsem se přestěhovat, protože moje maminka si našla přítele. Ten má syna Adriena, který je opravdu děsný. Někdy je s ním zábava, ale je to poděs." Uchechtla jsem se. "A teď se budou brát. Svatba je za necelé 3 týdny." "Adrien?" "Ano. Adrien Agreste." "Model?" Zamyšleně se na mě podíval. "Ano." "Toho znám! Mimochodem." Odkašlal si. "Nezajdeme na jídlo?" "Dobře."

"Marinette!" Zaslechla jsem známý hlas a otočila se za svoji kamarádkou. "Kdes byla? Měla jsem o tebe strach." "Stratila jsem se. Tady Felix mi pomohl." Pousmála jsem se. "Těší mě. Jmenuji se Felix." Ujal se Felix představování a chytil Natali za ruku a něžně jí políbil hřbet ruky. Bylo poznat, že to Natali zaskočilo a ona jemně zčervenala. "Natali." Pousmála se a skousla si spodní ret. "Kde máš Adriena?" Vložila jsem se do toho já. "Šel tě hledat, ale pak to vzdal a usnul u mě v pokoji. Když tě hledal zakopl a spadl ze schodů. Když mi to vyprávěl, nemohla jsem se přestat smát." Pousmála se a otočila se na Felixe. "Kolik ti je let?" Zeptala se opatrně Natali Felixe. "Dvacet a tobě zlatíčko?" "Devatenáct."

"On je úžasný. Ty jeho oči a chování. Dokonce mi řekl zlatíčko a políbil mi ruku. Prý mu mám kdykoliv zavolat." Rozplývala se Natali nad Felixem. "Určitě se mu líbíš." Pousmála jsem se a lehla si do postele. "Myslíš?" "Nemyslím, já to vím." "Jsi zlato." "Já vím." Mrkla jsem na ni a vyplázla jazyk.

Další den

"Natali! Marinette se ještě nevrátila! Musíme ji jít hledat. To trdlo si zapomnělo v pokoji mobil!" Ráno mě probudil Adrienův hlas. Neřešila jsem to a víc se zahrabala do peřin. "Natali." Povzdechl si. "Vstávej!" Přišel až k posteli a strhl ze mě peřinu. "Marinette?! Jsi to ty?" "Nech mě spát!" "Jsi to ty!" Skočil ke mně do postele a obejmul mě. "Co děláš? Chce se mi spát." Zívla jsem si a protáhla se. "Nemohl jsem tě najít! Kde jsi byla?! Mohlo se ti něco stát!" Vynadal mi a já se o něj opřela. "Tady je ale veselo." Rozesmála se Natali a sedla si na stůl. "Tady se někomu chce spinkat." Pousmála se na mě Natali. "Hmm." Vyšlo ze mě a já cítila, že se mi zavírají víčka. "Dneska jdeme nakupovat. Takže žádné spaní." "Já nespím." Promluvil Adrien. "Ty s námi nejdeš." "Proč?" Z jeho hlasu byl slyšet smutek. "Holčičí jízda." "V tom případě jede s námi." Řekla jsem a pousmála se. "Děsně vtipný." Řekl ironicky.

Ahuj lidi :3

Doufám, že se další kapča líbí.

Názory?

73K přečtení? Jak?! Miluju vás lidi <3 :3

Tak u další kapči ahuj <3

sry za chyby