#4

Marinette

Otevřela jsem oči a lépe se posadila. Podívala jsem se z okna a zahlédla pláž. Krásná pláž s mořem a pískem. Zajímalo by mě, jestli zde žijí želvy. Sakra nad čím to tady přemýšlím? Okřikla jsem se v duchu. Znovu jsem se podívala z okna, ale místo toho jsem tam měla domy. Když jsem spatřila růžový s květinami musela jsem se uchechtnout. Kdo by v tomhle bydlel? Minimálně nějaká Barbína. Najednou auto prudce zabrzdilo a já vyletěla ze sedačky. "Za chvíli hodím šavli." Řekla jsem si pro sebe. "Už jsme tady." Řekla máma a začala se zvedat z auta. "Ale, naše Šípková Růženka se probrala." Uchechtl se Gabriel a začal vyndávat kufry z kufru. Na nic jsem nečekala a vystoupila z auta. "Co vůbec děláte?" Zeptala jsem se po chvilce. "Navrhuji, jsem návrhář." Uchechtl se a dál se věnoval chůzi. "Já taky navrhuji. Mám i skicák." "Potom mi ho ukážeš." Kývla jsem hlavou na náznak souhlasu. "Páni!" Nemohla jsem tomu uvěřit. V tomhle prý bydlí jen dvě osoby? Ani náhodou. "Tak tedy vítej." Najednou se otevřely dveře a v nich, sluhové? Asi ano. "Dobrý den." Usmála jsem se na ně. "Dobrý den slečno." Dál jsem se věnovala okolí. "Myslíš si, že jí Adrien dostane? Nesmysl." Otočila jsem se na zpět, ale tam už nikdo nestál. "Divný." Řekla jsem si pro sebe a pokračovala v chůzi. "Isabel, kolikrát ti mám říkat, že už tě nechci? Nejsi pro mě dobrá a navíc má někdo přijet." Nechápavě jsem se na něho podívala. "Co prosím? Jaká Isabel?" "Aha, ty seš ta Nathali. Tak s tebou si dám říct." Přišel ke mně a začal mi příst do ucha. "Nech toho!" "Kočička si chce hrát?" Skousl si spodní ret. "Ne, kočička si nechce hrát." Prskla jsem po něm a propalovala ho pohledem. "Oh, kočička vytahuje drápky." Přiblížil se ke mně a zašeptal mi do ucha. "Pojď nahoru. Za chvíli někdo přijde a nechci, aby tě slyšeli jak vzdycháš." Stačí. "Ježiši! Já nejsem žádná Nathali a ani žádná jiná! Já jsem-" "Pš, já vím kdo jsi." "O tom silně pochybuji." "Marinette! Máš tady ty kufry! Pojď si je vzít a Adrien ti pomůže jen co se najde!" Když jsem se podívala na Adriena měl dokonalý výraz. "Ale copak? Klouček se nám popletl?" Pohladila jsem ho po tváři a troufale se ušklíbla. "Ani ne. Nabídka pořád platí." Chytil mou ruku a něžně ji políbil. "Prase." Otočila jsem se a seběhla schody. Jak jen to říct? První dojem si bude nejspíš hodně dlouho pamatovat. Uchechtla jsem se nad svojí připomínkou.





Ahuuj :3

Tak další kapča je na světě! Už jedu druhý týden nemoci XD

Doufám že se další kapča líbí :3 Začíná mě to bavit :P Tak zatím AHUJ :D

Sry na chyby.....

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top