Marinette

Venku je nádherný den. Ptáci zpívají, květiny kvetou. Jsem vykloněná z okna a dívám se do dálky. Na obloze se dělají mraky a první kapka dopadne na moje čelo. Trochu to zašimrá a na mé tváři to vytvoří úsměv. "Co tam děláš?" Otázal se mě zmateně Adrien. "Už je ti líp?" "Díky tobě ano." Usmál se a šel ke mně. "Prší." Uchechtl se. "No nekecej." Bouchla jsem ho loktem do břicha. "Au." Protočila jsem panenkami a posadila se na jeho postel.

"Co děláš?" Odtáhla jsem ho od sebe. "Chtěl jsem ti dát pusu na líčko, ale pokud nechceš, tak tvoje smůla." Propaloval mě pohledem. "Nebuď uražený." Na usmířenou jsem ho obejmula. "Aww, ty jsi mě obejmula." "Neprovokuj." "Neprovokuji, mám jen vysoké ego." "A co to má společného s tvým egem?" Zmateně jsem na něho hleděla. "To by tvůj mozeček nepobral." "Když myslíš." "Já nemyslím, já to vím."

"Tak ty si píšeš deník?" Promluvil z ničeho nic Adrien. "Co? Vrať ho."  Otevřel ho a začal ním listovat. "Ty posloucháš Justina?" Zmateně se podíval. "Vadí?" Sebrala jsem mu deník a schovala si ho za skříň. "Takového teplouše?" "On není teplý." Propálila jsem ho pohledem.  "Jediný kdo je tady teplý, tak jsi ty." Ukázala jsem na něho prstem. "To bolelo." Chytil se dramaticky za hruď.