#2

Marinette

Už je to měsíc od pohřbu a dva měsíce od nehody. Stále si nemůžu zvyknout, že tu můj milovaný táta není. Dva měsíce bez něho. Ležím v posteli a prohlížím si galerii fotografií v mém mobilu. Po domě se z ničeho nic roznesl zvonek u vchodových dveří. Položila jsem mobil a rozběhla se ke dveřím, kde jsem v chodbě sjela po zábradlí, proběhla kuchyní a za chvíli stála u dveří. "Mami kde si tak dlo- Em, dobrý den." Podívám se směrem nahoru a uvidím pána s kravatou. "Ahoj, ty budeš Marinette." Podal mi ruku a já ji přijmula s mírným zaváháním. "A vy jste kdo?" "Přítel Sabiny. Můžu jít dál?" "Omlouvám se, ale máma si jela něco zařídit, ale jestli chcete, tak na ni můžete počkat." Pousmála jsem se na onoho muže a odstoupila od dveří. "Kde si mohu odložit?" Zeptá se mě mezi tím co zavírám dveře. "Tady." Ukážu mu na věšák s bundami. "Dáte si něco? Kávu, čaj, vodu, ochucenou minerálku?" Usmála jsem se na něho. "Kávu, prosím." "Dobře." Postavila jsem na vodu a čekala až se voda začne vařit, abych mohla zalít kávu. 

"Mockrát ti děkuji." "To nestojí za řeč." Usměju se na něho a posadím se na židli. Pán usrkne kávy a podívá se na mě. "Škoda, že tu není můj syn. Rozuměli byste si." Zvedl ke mně svůj pohled, když odkládal hrnek na stůl. "No to nevím, já se teď moc s nikým nebavím. Jedině se svojí kamarádkou Alyou." Odvrátila jsem od něho pohled. "Jak se vůbec jmenujete?" Asi byl zaskočen, že neznám jeho jméno, i když je ve vztahu s mojí matkou. "Sabina se o mě nezmínila? Gabriel Agreste." Podívala jsem se na něho a naklonila hlavu na bok. "Málo kdy o Vás mluví pane." "Pro tebe Gabriel a tykej mi, ano?" Mírně se na mě pousmál a znovu se napil své kávy. "Dobře." Po chvíli jsem zaslechla odemykání vchodových dveří. "Ahoj Marinette, už jsem doma." Po místnosti se roznesl její hlas. "Máme návštěvu." Máma si odložila svůj kabát a dala mi něžnou pusu na čelo. Moc dobře věděla, že pusu na čelo miluji a obzvlášť, když mi ji dá do vlasů. "Ahoj Sabi." Leknutím jsem nadskočila, když se Gabriel objevil z ničeho nic za mými zády. "Co tady děláš?" Matka obejmula svého přítele, když se ho zeptala na onu otázku. "Jsem tu pracovně, a tak jsem si řekl, že se zastavím." Gabriel jí dal pusu na nos, při čemž se moje matka zasmála. Zaujatě jsem je oba pozorovala a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu v těle. "Mari, tohle je-" "Už jsme se seznámili." Usměje se na mě Gabriel, když na mě znovu upře svůj pohled. "Ano." "Zlatíčko potřebujeme ti něco říct, ale až u večeře, dobře?" Máma se podívá na Gabriela a ten jen přikývne. "Dobře, tak já zatím půjdu k sobě."

Sedla jsem si ke stolu a pustila se do večeře. "Tak co jste mi to chtěli říct?" Zamyšleně jsem se na oba podívala, když jsem si vzala do rukou vidličku. Chytli se za ruce a podívali se na mě, díky  čemuž mi okamžitě došlo, že se nejedná o žádnou dobrou zprávu. "Budeme se stěhovat." Zaskočí mi a já se začnu zákonitě dávit. Rychle se napiji vody a podívám se na ně zmateně. "Co prosím?" "Už to tak bude zlatíčko, Gabriel má o mnohem větší dům než my. Bude se ti tam určitě líbit." Ustaraně mi odpoví, když si všimla mé reakce. "A-ale co moje škola? Kamarádi? Já to tady nechci opustit." "Marinette neboj se, bude se ti tam líbit a když budeš chtít, tak klidně můžeš sem kdykoli přiletět." Vyděšeně je oba pozoruji. "Ale." Sklopím pohled k talíři. "Budeš tam mít svůj pokoj, koupelnu a taky ti vše koupím." Řekl Gabriel. "Já nic nechci." Řeknu a vstanu od stolu. "Omluvte mě." Řeknu a chci odejít. "Broučku? Zítra odjíždíme." Měla jsem strašnou chuť utéct a už se nikdy nevrátit, protože tohle opravdu není normální. Rychlostí blesku vyletím po schodech třísknu dveřmi a hodím sebou na postel. Beru si mobil a volám Alyi.

"Alyo? Jsi tam?" "Ahoj kočko, co potřebuješ?" "Alyo, máma si našla přítele a teď mi řekli, že se zítra stěhujeme k němu domů." Rozbrečím se jí do telefonu. "Cože? Ty mě tady necháš? V žádném případě, já tady nechci být sama." "Můžu kdykoli přijet, respektive přiletět." "Aspoň je něco pozitivního." Řekne Alya ustaraně. "Víš co?" Pokračuje. "Copak?" "Jestli se teda odstěhuješ, tak se jich zeptej jestli bych za tebou mohla někdy zajet. Třeba na 14 dní o prázdninách nebo klidně na měsíc." "Alyo? Jsi génius! Tak dobře a když mi Gabriel řekl, že mi vše koupí, tak ti koupí letenku a bude to první třída." "Klidně. Můžu k tobě přijít?" "Ano, prosím a přespíš u mě?" "Ráda a kdyžtak ti pomůžu zabalit věci." "Dobře." "Za 15 minut jsem tam." "Dobře, zatím." "Zatím." Alya mi to položila a já si lehla do postele.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top