Marinette

Ráno mě probudilo nepříjemné zvonění. Správně, budík, který naznačoval, že je čas jít do školy. Zabručela jsem do polštáře, který jsem hned na to silně obejmula. Pořád jsem myslela na ten večer. Proč každému říká, že jsem jeho holka? Vstala jsem a ponořila se do své skříňky, která byla plná mého oblečení.

Přes rameno jsem si hodila kabelu a odešla z mého pokoje. "Ahoj." Odvětila jsem a vzala si snídani. "Ahoj." Pohladila mě máma po hlavě, když ke mně přistoupila. "Zítra už budu pracovat." Zaradovala se. "To je skvělé a co budeš dělat?" "Nejspíš sekretářku." Pokrčila rameny. "Tak já už půjdu." Postavila jsem se a šla ke dveřím. "Počkej! Adrien tě sveze." "To je dobr-" "Jo svezu tě." Přerušil mě Adrienuv hlas. "Ne, nechci." "Ale chceš." Pokrčila jsem čelo a zamračila se.

"Zvládla bych to sama." Řekla jsem, když jsme byli před školou. "Pouhé díky by stačilo." "Díky." Odfrkla jsem si a vylezla z auta. Po chvilce se vedle mě objevil Adrien, který mě chytil za ruku, kterou jsem ihned setřásla. "To bych nedělal." "Nejsem tvoje." Propalovala jsem ho pohledem a čekala na jeho odchod. "Jak myslíš." Uchechtl se a šel za svoji partou. Vešla jsem do školy a porozhlédla se. Je to tu velké. Pomyslela jsem si.

Ani nevím jak, ale už jsem stála před svojí třídou s panem ředitelem. Tipla bych mu 38 let. Má blonďaté vlasy a na nose brýle. "Můžeme?" Zeptal se mě a já jen neslyšně přikývla. "Dále!" Otevřely se dveře a já vešla dovnitř.

"Tak nam o sobě něco řekni." Pobídl mě učitel, který seděl na židli. "Jmenuji se Marinette Dupain-Cheng. Jsem z Paříže a je mi 18 let." Bylo mi opravdu nepříjemné, jak se na mě každý upřeně díval. Neviděli snad ještě nikdy ženu? "Dobře, běž si sednout za Natali."