Marinette

V očích mě pálilo tisíce slz, které jsem se snažila potlačit a zadržet v sobě. Seděla jsem v kostele a poslouchala svoji mámu, jak mluví o mém milovaném tatínkovi, který nás bohužel musel opustit. Proč to nejcennější nás vždy opustí? V ruce držím papírek, který je promáčený od slz, že už slova na něm nešla přečíst. Po chvíli stráveného času přemýšlením nad tím vším jsem byla na řadě v proslovu. Postavila jsem se a šla k místu mého zesnulého táty, kde se mi okamžitě vybavila vzpomínka. "Marinette, ty trdlo moje." Obejmul mě můj otec a já začala více plakat. "Neplakej." Začal mě utěšovat. Ten den jsem spadla a odřela si kolena i ruce. Někdo si odkašlal a já se díky tomu vrátila do reality, která tak moc bolí. "Když jsem byla malá, pomáhal mi a do života mi přivedl světlo. Mohla jsem se mu se vším svěřit a důvěřovat mu. Byli jsme jako kamarádi, jenže on byl můj táta a já jeho dcera. Někdy mi jen tak donesl horkou čokoládu a povídal mi, ať se na vše vykašlu a ať jdu dál. Měla a mám ho moc ráda. Budeš mi a všem ostatním chybět." V kostele bylo ticho, mrtvé ticho. Když jsem se nadechla, tak se mi zatočila hlava a já bezvládně upadla na zem. 

Otevřela jsem oči a posadila se na svoji postel. Hlavou mi probíhaly různé otázky, na které chci znát odpověď, ale tak moc se bojím. Postavím se a jdu do koupelny, když se uvidím v zrcadle, tak se nepoznávám. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a rozhodla se si dát vanu. Když se vana naplní, vypnu kohoutek a začínám se svlékat. Po chvilce jsem ležela ve vaně a přemýšlela nad tím, jaký je smysl života.

Převlékla jsem se do pyžama a šla do kuchyně s úmyslem si něco vzít. Když jsem vešla do kuchyně máma zrovna něco vařila. "Ahoj." Neslyšně jsem ji pozdravila. Moje máma beze slova nechala vaření a přestoupila ke mně. Objala mě a já ji to oplácela. "Jak ti je?" 'Strašně.' Proletělo mi hlavou. "Už je to lepší." Zasednu ke stolu. "Dáš si oběd?" "Jo." Dneska máme palačinky s marmeládou. Pohřeb se chystal dlouho. Mezi tím, co se já trápila, máma si našla nového přítele. Mně a mamce táta moc chybí, jenomže já se s tím stále nesrovnala. "Já půjdu k sobě." Máma na mě kývla na náznak souhlasu. Zavřela jsem za sebou dveře a hodila sebou na postel.