Yoongi zavřel lékařskou dokumentaci a rozespale zívnul. Už se blížil konec jeho noční směny a neměl téměř nic na práci. Proto jen v klidu seděl a popíjel svůj černý čaj.

Měl rád noční směny. Byl tu sám, bez praktikantů a hlavně bez primáře, který měl jen ranní. Pacienti většinou spali, takže neměl žádný spěch.

Měl čas se vždy zapřemýšlet o tom, jak se vyvíjel jeho život. Svobodný, znuděný a bez energie.

Znovu si vzpomněl na černovlasého může z klubu už to byly tři týdny co ho naposledy viděl a stejně ho nedokázal dostat z hlavy. Měl tu jeho dokonalou tvář stále před očima.

Ani nevěděl co ho na něm tak zaujalo. Vypadal jak klasický playboy z posilovny. I tak na něm prostě bylo něco jiného. Nic, ale vlastně všechno.

Najednou se ozvala hlasitá rána a křik. Šlo to z venku. Zmateně se podíval k oknu, ale to už slyšel hysterický pláč dětí, které to probudilo z bezesného spánku. Nebylo se čemu divit, otřáslo to i podlahou.

Rozběhl se k oknu a uviděl z vedlejšího bloku velký oblak kouře. Muselo dojit k nějakému výbuchu. Věděl, že tam byl sklad hořlavin, což má větší riziko výbuchu.

Ačkoli to jim samotným trošku otřáslo, měl teď víc práce než měl původně mít. Musel všechny děti uložit zpět ke spánku.

°•°•°•°•°•°

Strhaný zavrtěl pokoj a konečně si mohl užít ticho. Trvalo mu to snad celou věčnost. Unaveně si promnul tváře a odploužil se na sesternu. Už svítalo, bylo otázkou času, než se ukáže sestra, která ho vystřídá.

Sednul si do malého bílého křesla, které měli vedle skříně s léky a vzal svůj mobil. Pokud tu opravdu něco bouchlo, určitě o tom byly zprávy naprosto všude.

A měl pravdu. Hned na něj vyskočil titulek, že bouchl sklad nějaké chemičky. Bylo to o dvě ulice od jeho apartmánového komplexu, vlastně na půl cesty do nemocnice, ale i tak byl klidný. Kdyby se něco stalo, domovní by mu už volala.

Uběhla další hodina a už byl na cestě domů. Rád by řekl že se procházel při východu slunce, ale přes vysoké budovy města nebylo nic vidět.

Zahnul do jedné z bočních uliček, které používal jako zkratku a také věděl, že se výhne té ulici kde byl výbuch.

Tiše si pobrukoval nějakou písničku, když v tom zaslechl nějaký pohyb.

Ostražitě zamžikal do tmy a trošku zpomalil, přičemž nahmatal pepřový sprej, který nosil v tašce. Byl zvyklý na pobudy, kteří se tu potulovali.

Netrvalo dlouho a uviděl naproti sobě nějakou postavu. Byla opřená o zeď a nevěděl, jestli stala na místě, nebo se pomalu pomocí zdi pohybovala.

Trošku si oddechl a rozhodl se, že tu osobu prostě obejde.

Pomalu šel blíž a uslyšel unavený hlasitý dech, který každým nádechem zpomalovat.

Snažil se to ignorovat, ale když byl pár metrů od té osoby, sesypala se na zem s hlasitou ránou.

Hned se k němu rozběhl. Byl to reflex zdravotníka.

Klekl si a už věděl že to byl muž podle mohutnosti ramen ,,Pane, jste v pořádku?" Vyhrkl, když v tom si uvědomil, že ta tvář mu byla povědomá. Byla však tma, takže toho moc neviděl.

Popadl svůj mobil zapnul baterku, přičemž šokovaně zatajil dech.

Muž, který před ním ležel nebyl nikdo jiný než Hoseok. Muž se kterým měl jen jeden nevinný úlet a osud je z nějakého důvodu stále spojoval dohromady.

Posvítil si také na jeho tělo, aby přišel na důvod jeho kolapsu. Nemusel hledat dlouho.

Měl bodnou ránu v břiše a odřeniny po celém těle. Nechápavě pozvedl obočí silně s ním zatřásl ,,Hej, vstávej! Co se stalo?!"

Hoseok pomalu otevřel oči a překvapeně si prohlédl tu roztomilou tvářičky nad ním ,,Yoongi... díky b-bohu..." zasípal a chtěl se posadit, ale menší ho nenechal.

,,Zůstaň ležet, zavolám záchranku" řekl a vytáhl svůj mobil, jenže Hoseok ho hned zastavil.

,,Ne, to nesmíš..." Vydechl a chytil jeho zápěstí ve kterém držel mobil. ,,udělej to p-prosím ty"

Blonďáček překvapeně zalapal po dechu ,,C-cože, t-to nemůžu! Musíš na pohotovost!"

,,Nemůžu" okřikl ho o něco hlasitěji ,,Říkal jsi že jsi zdravotník"

,,Pracuju s dětmi!" Odsekl vytočeně a postavil se na nohy ,,Fajn, vezmu tě k sobě, ale chci vysvětlení" zasyčel a pomohl mu vstát. Věděl že to bude dlouhá cesta, protože na sobě cítil téměř celou jeho váhu a sám byl unavený po své směně.

Cesta do jeho apartmánu byla relativně v tichosti. Hoseok vypadal, že byl rád že zvládl nechat oči otevřené a Yoongi byl zamyšlený nad tím co se asi stalo. A hlavně proč nechtěl do nemocnice. Zároveň se ptal sám sebe proč na tohle vůbec kývnul.

Nikdy nebyl tak vděčný za výtah, který měli.

Odemkl svůj byt a z posledních sil ho položil na měkký gauč. Radši by ho vzal do postele, ale jeho tenké nožičky by už dál nedošly.

Protáhl své polámané tělo a rozhodl se pořádně prozkoumat jeho rány. Doběhl si pro krabici, kde měl různé věci k prvni pomoci.

,,Díky za pomoc..." Vydechl černovlásek.

,,Ještě jsem nic neudělal" uchechtl se a nasadil si ochranné rukavice.

Budu mít celý gauč od krve...

Vyhrnul mu tričko nahoru k bradě a prohlédl si ránu z blízka. K závěru došel celkem rychle.

,,Doufám že nejsi citlivka. Potřebuje to šití, ale nemám žádné analgetikum"

Vyšší se jen ušklíbl, přestože bylo vidět že byl už tak v bolestech ,,Za co mě máš, není to poprvé" odpověděl jednoduše.

Yoongi jen přikývl a zahodil všechny otázky které na něj v tuhle chvíli měl, aby se mohl pustit do práce.

I když to bylo bolestivě, Hoseok téměř nedutal. Občas bolestivě sykl, ale jinak to zvládal.

Nakonec mu zalepil ránu a unaveně si promnul tváře. Půl osmé ráno, slunce už venku svítilo, jakoby bylo poledne.

,,Dej si tohle, mělo by to ulevit bolesti, abys mohl spát" řekl a podal mu prášek a sklenici vody.

I když už byl v polospánku, spolkl prášek a hltavě se napil. ,,Díky Sněženko" řekl téměř z posledních sil.

Yoongi otráveně pozvedl obočí ,,Sněženko?"

,,Jsi bledý.... a pořád chodíš v bílé" řekl s nepatrným úsměvem na rtech a vyčerpáním mu spadla víčka.

Menší si jen povzdechl a podíval se na svou bílou košili z práce. Byla špinavá od krve. Jeho krve.

Tohle nevyperu. Jen si povzdechl a sundal si zakrvácené rukavice ,,Nemáš z-" chtěl větu dokončit, ale všiml si, že už se dávno propadl do bezesného spánku.

Odhodil gumové rukavice do koše spolu s několika prázdnými obaly od šicího materiálu.

Byl hrozně unavený a nejradši by lehl rovnou do postele, ale věděl že by se měl osprchovat, aby ze sebe umyl všechnu špínu z nemocnice a krev toho může. Muže, kterého viděl párkrát v životě a teď mu ležel zraněný v obýváku.

Hodil si rychlou sprchu a oblékl si čisté tričko na spaní spolu s černými kraťasy,  které pod velkým tričkem nebylo téměř vidět.

Byl tak unavený že neměl ani sílu si vyčistit zuby. Jen hodil špinavé oblečení do sáčku do prádelny a šel si pro sklenku vody. Měl by se najíst, ale byl na to unavený.

Chtěl jít do své ložnice, ale jeho pohled zabloudil na gauč, kde ležel Hoseok.

Tiše došel k němu a dřepl si vedle, aby si ho mohl zblízka prohlédnout.

Byl opravdu dokonalý, přestože jeho tvář zdobily různé odřeniny a škrábance. Naopak mu to připadalo docela atraktivní. Nedivil se, že se s ním jeho opilé já vykouslo.

Aniž by chtěl, jeho myšlenky běžely v čase a znovu si vyslechl jeho nabídku o společné noci.

Nelitoval že odmítl, nerad spal s lidmi které sotva poznal. Nebyl svatý, to by lhal hlavně sám sobě, ale vztahy na jednu noc nebyly nic pro něj.

Nemohl si pomoct, ale přemýšlel jaké by to bylo kdyby na to přikývl. Jaká atmosféra by mezi nimi panovala když mu teď ležel v obýváku...

°•°•°•°•°

Hoseok pomalu otevřel oči a rozespale se rozhlédl po místnosti. Chvíli mu trvalo než si vzpomněl na všechno co se stalo.

Chtěl se posadit, ale zastavila ho palčivá bolest na břiše. Bolestivě zkřivil tvář a pomalu se posadil.

Bolelo ho celé tělo, ale i tak si začal prohledávat kapsy. Hledal svůj mobil. Když ho našel, nestačil se divit.

Dvacet zmeškaných hovoru a čtyřicet zpráv. Jungkook, Taehyung a Namjoon.

Zoufale si povzdechl a vytočil poslední číslo které mu volalo ,,Jonnie?"

,,O můj bože, Hobi! Kde jsi?! Jsi v pořádku?! Jak se ti to mohlo takhle vymknout kontrole?!"

Černovlásek překvapeně zamrkal ,,N-no, bylo jich víc než jsem čekal"

,,Já tě fakt zabiju... kde jsi?"

,,Nebudeš tomu věřit, ale u toho kluka z klubu"

,,Cože?!"

Hoseok jen otočil oči vsloup ,,Neřeš to, pošlu ti adresu, tak pro mě přijeď" nedal mu ani možnost odpovědět a zavěsil.

Promnul si oči zalepené ospalky a chtěl se posadit na okraj gauče, když v tom si všiml něčeho, co zaujalo jeho pozornost.

Na podlaze vedle gauče ležela malá blonďatá hlavička, schoulená do klubíčka.

Překvapeně zatajil dech a na chvíli se úplně zasekl. Přestože měl většinu toho co se stalo rozmazané, věděl, že byl Yoongi unavený. Musel mít náročný den, když usnul na podlaze. Tak jako tak mu byl velkým dlužníkem.

Pomalu se zvednul, i přes tu bolest a zvednul ho do náruče. Byl lehký, na kluka až moc.

Blonďáček se trošku zavrtěl, ale očka neotevřel, načež druhý jen naklonil hlavu, aby se na něj mohl zblízka podívat. Byl roztomilý, o tom nebyl pochyb. Dívat se jak klidně spal, přestože ho muselo všechno bolet z té polámané polohy na podlaze, bylo docela uspokojující.

Jednoduše se zaposlouchal do jeho tichého dechu. Nemohl se vynadívat na ty měkké růžové rty, které byly lehce pootevřené. Hned si vzpomněl na jejich dokonalou chuť.

Mlsně si olíznul rty a rozhlédl se. Chtěl ho někam uložit, ale v tomto bytu se neznal.

Prostě prošmejdil všechny dveře než našel jedinou ložnici v celém bytě. Opatrně ho položil do postele a přikryl ho.

Znovu se pousmál nad jeho překrásnou tváří a jemně ho pohladil po tváři ,,Yoongi, hm..."