Musely jsme vedle sebe vypadat opravdu směšně. Ona, s blond vlasy, růžovou kabelkou, nehty a rtěnkou stejné barvy, evidentně trávící volný čas v sauně a na manikůře.

Oproti ní já, s vlasy černými jako uhel, bledým obličejem a oblečením tak tmavým, za které by se nemusel stydět ani Severus Snape.

Ona měla v uších drobné perličky a já roztahováky. Ona si myslela, že jsme kámošky. Já ne. Přesto mi bylo sympatické, že se se mnou baví a neohrnuje nos jako ostatní holky. Nicméně mě dostala do pěkného průšvihu a já věděla, že mi to Logan dá pořádně sežrat. Možná ne dnes, možná ne zítra. Ale jednou... jednou... je to zákeřný manipulativní hajzl beze špetky svědomí, možná i proto jsem pro něj měla takovou slabost.

Nikdy nebyl jako ostatní, ale z jeho smrtí se stal podle mě ještě větším psychopatem, než jakým byl zaživa. Nedivím se. Už je to přes rok a stále mi neřekl, jak přesně se to stalo. Nechce o své smrti mluvit. Vlastně se ani pořádně neví, jestli to byla nešťastná náhoda nebo sebevražda. To ví jedině on sám a evidentně mu nejsem dost dobrá na to, aby mi to prozradil. Je to sobec. Odporný sobec, který si myslí, že mě snad ani trochu netrápí.

Vím, že svou pravou povahu většinu času bedlivě skrývá, a vždy jsem si obzvášť vážila chvil, kdy se mi otevřel. Od jeho smrti se mi ale neotevřel ani jednou. Byl tajemný víc, než kdy dřív. Občas jsem se ho i bála, přestože mi reálně nemohl nic udělat.

Po skončení hodiny jsem se rychlostí blesku vyřítila ze třídy, aniž bych čekala na Rose nebo Logana. Zamířila jsem si to k nejbližším toaletám a uvnitř vlezla do jedné z kabinek. Srdce mi bušilo jako splašené, ani pořádně nevím proč. Měla jsem zkrátka pocit, že je toho na mě moc.

„Sadie, jsi tam?" ozval se zvenčí známý hlas. „No tak, vylez."

Třesoucíma se rukama jsem odemkla a otevřela dveře od kabinky.

„Seš úplně bledá. Teda... taková seš vždycky, ale teď už je to opravdu extrém, zlato. Pojď sem, dám ti na obličej aspoň trochu tvářenky."

„Zapomeň, Rose," odsekla jsem. Stále se mi třásly ruce a cítila jsem nesmírnou úzkost. Opravdu netuším proč, nic se přeci nestalo. Zkrátka mě jen začala přepadat zničehonic depka.

Rose mě chvíli znepokojeně sledovala a následně se mi vrhla okolo ramen. Pevně mě objala, až jsem měla její blond vlasy snad všude v obličeji, a do nosu mě udeřila květinová voňavka.

„Nevím, co tě trápí, ale jistě to bude v pohodě. Zvládneš to," mumlala a stále mě k sobě tiskla. Vzdala jsem možnost se jí vyvlíknout, stisk měla překvapivě pevný.

Trochu jsem jí viděla přes rameno a unikl mi tlumený výkřik, jakmile jsem spatřila, že nejsme sami.

Logan stál u dveří, ruce skřížené na hrudi a na tváři mu hrál děsivý výraz. Měla jsem pocit, že se už dlouho neudržím na nohou. Museli jsme si spolu okamžitě promluvit.