Nevím, čeho jsem se doma bála. Asi toho, že tam bude Logan. Možná, že jsem v to ale spíš doufala. Když jsem ho tam nikde nenašla, cítila jsem se náhle smutně. Bylo to bez něj tak jiné. Už ani nadávat jsem na něj nedokázala s takovým nadšením.

Zamyslela jsem se. Necítila jsem žádnou bolest, takže... takže tu možná někde byl. Jen se skrýval nebo nebyl vidět.

„Logane?" šeptla jsem. „Jestli tu jsi... mluv se mnou."

Žádná reakce. Nevím, co jsem čekala. I kdyby tu Logan byl, proč by dělal to, co jsem po něm chtěla? To přece nedělal nikdy.

Šla jsem ke skříni a vytáhla z ní svou bundu. V kapse se skrýval Loganův zápisník. Neodolala jsem.

Jsem zmrd, ale už není cesty zpět. Jsem na to hrdý, ale zároveň se mi bortí svět. Pocitů mám v sobě změť, asi bych se teď měl sjet.

Haha, je vtipné, že Sadie nic netuší. Jsem tak nenápadný.

Satane,

Vzkaz adresovaný Satanovi jsem už nečetla. Rázně jsem zápisník zaklapla a začala litovat, že jsem ho u včerejšího táboráku nehodila do ohně. Měla jsem. Bylo by to tak lepší. Když už má Logan z mého života zmizet, tak ať zmizí celý, navždy a se vším všudy.

Rozhodla jsem se, že zápisník dám tam, kam patří. Na hřbitov. Hřbitov nebyl zrovna blízko. Budu ráda, když se tam dostanu okolo jedenácté. Autobusem. Ušklíbla jsem se. Stejně nemám co jiného na práci. Začala jsem uskutečňovat svůj šílený plán.

Cesta ubíhala až nezvykle rychle. Možná proto, že jsem se bála. Tak nějak jsem tušila, že se na tom hřbitově něco stane. Nevěděla jsem co, nevěděla jsem kdy, nevěděla jsem jak a ani proč. Ale něco se stane. To jsem si byla jistá.

„Konečná," upozornil mě řidič, když už jsem skoro usínala. Venku byla tma a mrzlo. Od hřbitova jsem byla pět minut chůze. Rozloučila jsem se a vystoupila.

Ve tmě jsem šla známým směrem k oplocenému pozemku. Čím jsem se přibližovala, tím byl chlad znatelnější. V ruce jsem třímala Loganův zápisník. Rozsvícená obrazovka mobilu v tomto prostředí působila jaksi nepatřičně, ale musela jsem se podívat na to, kolik hodin je.

Zbývalo deset minut do půlnoci.

Vstoupila jsem na hřbitov otevřením staré oprýskané brány, která vůbec nevrzala, a to mi na ní paradoxně přišlo děsivé. Ani nebylo slyšet, že jsem ji otevřela.

Místo, kde najdu Loganův hrob, jsem znala nazpaměť. Nikdy jsem tu nebyla; nedovolil mi to, možná proto, abych si tolik neuvědomovala, že je mrtvý. Ale mnohokrát mi to místo popisoval. Stačilo ujít nějakých dvacet kroků od brány. Pak jsem se měla otočit do prava. Teď už stačilo ujít jen šest kroků.

Jeden.

Dva.

Tři.

Čtyři.

Pět.

Šest.

A stála jsem tam.