Řev neustával dva dny. Celé dva dny. Ano, už byla středa. Měla jsem za to, že mi praskly ušní bubínky, ale nevěděla jsem to jistě. Nic jsem nevěděla jistě. Nevěděla bych ani, co je za den, nebýt mobilu, který mi ten den zobrazoval. Rose mi psala snad tisíckrát, ale já neměla sílu si to otevřít. Stejně tak Sasha mi psal. Ani to jsem neotevírala. Ano, zvládla bych to otevřít fyzicky, ale psychicky ne. O to se Logan dokázal postarat dokonale. Už dva dny jsem nespala, vlastně skoro tři.

Nevypadalo to, že by se mělo v nejbližší době schylovat ke změně. Nemůžu tu ale jen tak sedět a trpět. Logan si bude myslet, že vyhrává. A já si to brzy budu myslet taky, pokud nic nezměním.

Znaveně jsem se zvedla z postele a začala se oblékat. Nenamáhala jsem se namalovat nebo nějak sladit oblečení. Vzala jsem si to první, co jsem našla, a i když mi venku byla zima jak čert, nehodlala jsem se vracet. Logan stále řval a šel za mnou. Měla jsem z něj neskutečný strach. Možná, že ho bude mít i on, až zjistí, kam mířím.

Čím jsem pokračovala v cestě dál, tím se Logan tvářil zlostněji. Nejspíš mu už docvaklo, kam jdeme.

Zaklepala jsem na dveře od řadového domku v ulici, kam jsem došla, a vyčkávala. Zanedlouho mi přišla otevřít drobná černovlasá žena, které bylo okolo padesáti let. Rysy v obličeji mi byly velice známé. Stejně tak pronikavé oči.

„Sadie?" pověděla napůl zmateně a napůl nejistě. Přes Logana jsem ji neslyšela příliš dobře, nedostatky naštěstí vyřešilo odezírání z úst. Nicméně zvláštní. Auta na ulici jsem neslyšela a ji ano.

„Dobrý den, Sheilo."

„Dobrý. Dlouho jsme se neviděly. Naposledy... naposledy na pohřbu."

„Já vím," pověděla jsem.

Žena mi naznačila, abych vešla dál.

„Stalo se něco, Sadie?"

„Já... mám problém."

„To mě mrzí," špitla Sheila, stále myšlenkami jinde.

„Týká se to Logana."

Oči, jako kdyby se jí najednou rozzářily. Její skelný pohled mě donutil sklopit zrak, ačkoliv jsem to nebyla já, kdo ho zabil.

„Mého, Logana?"

„Ano. Vašeho Logana."

Logan stále řval, ale bylo mi jasné, že zároveň poslouchá debatu. Nevěděla jsem, jak to dělal, každopádně mi to momentálně bylo jedno. Podstatné pro mě bylo, že poslouchal.

„Co je s ním?" optala se žena zmateně.

„Je tu."

Nevyvracela mi to, neřvala na mě, ať si z ní nedělám blázny a okamžitě odejdu, jen přikývla. Přikývla a podívala se mi tázavě přímo do očí.

„Právě teď?"

„Právě teď," potvrdila jsem.

„Vzkaž mu, že ho miluju," špitla.

„Slyší vás." Pohlédla jsem na Logana. Najednou jsem si uvědomila, že umlkl. Zíral na svou matku a tvářil se čím dál tím víc naštvaněji.

„Miluji tě, Logane," zašeptala Sheila.

„Nesnáším tě, ty tupá píčo," pronesl Logan, hledíc jí do očí.

„Říká, že on vás také," pověděla jsem. „Že vás také miluje a mrzí ho, že vám dělá problémy."

Logan začal znovu ječet. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Jen jsem hleděla na jeho matku, která měla v očích slzy dojetí.